Stál jsem pod hradem Hrobovcem, kde se každoročně koná letní hodokvas. Kvůli chlastu odšpuntovali i hospodu Hašek, kterou se normálně nevyplatí otvírat ani o víkendech. Foukal teplý větřík a chlapi vytáhli výčep na sluníčko a postavili pódium. Obchodníci vztyčili v lese černém stánky a prodávali medovinu, hazardéři ohrožovali kukadla holek ocelovými meči, někteří oplácáni brněními, jiní polonazí a zbylí v kostýmech. Amatéři předváděli Cimrmana a co je prý nejhorší? Stát se profesionálem. Od nedělního rána se to rozjíždělo, kapely střídaly folk s rockem (takže to byl folk-rock?) a městečko pod kopcem bylo rádo za každou.

Už jen aby nezapršelo. Stál jsem trochu v pozadí, abych měl přehled o světě, a vyťukával zprávu své poslední lásce Juditě: „Jsem na hradě." Hm, proč by to ale mělo Juditu zajímat? To jsem taky nevěděl. "A včera jsem Vás čekal." A čím delší století objekt touhy neodpovídá, tím víc prahnete, jak to známe i z filmu. A pak jsem napsal: "Ne, nejsem na Hrobovci a... Vidím Vás! Ale co máte s vlasy???"

Na mobilu se konečně po století něco objevilo: „Vy mě vidíte?.. Co mám na sobě?“

To jsem netušil, ale pokud prahnete... I taká reakce vám dobije. "A teď vážně: Jste na rocku na louce v Plasích, Judito?"

„A co festival v Chotěšově?“ odsekla a odmlčela se. Kromě toho psala do novin, točila v krajské televizi a někdy už vážně netušila, kde jí hlava stojí. To ne, nicméně o hodokvasu pod Hrobovcem asi letos píše jiný škrabák. Začal jsem se přesto rozhlížet. Kdo ještě vypadá jako novinář? Ten znuděnec s čupřinou a notesem? Možná Juditu zná...

„Vyslechnu jen Záviše - a domů," napsal jsem do prázdna, když do mě snad uhodil polední hrom: z Hradu scházela Manku. Vlasy měla jako obvykle stažené dozadu, oči měla krapet vykulené, protože od jara nosila kontaktní čočky, a blížila se s holčičkou. To bude dcera. „Byly jste na věži?“ ptal jsem se.

„Ahoj, Lorenci. Co ty tu?“

Zase začalo pršet. Šli jsme s dalšími pod smrčinou vonící přístřešek. "Ještě koupíme klobásu - a zase jedem," povzdychla si Manka, které chyběl Rumcajs. Zeptal jsem se: „Kolik je Monice?“

„Dvanáct.“

Pršelo stále víc, Manka nebyla nikdy vdaná a její známý řezník, bohatý Moničin táta se před pár lety zabil u Plzně. V autě, ta dálnice se zužovala. Asi dvakrát jsem Manku navštívil i po jeho smrti a trochu se bál, nemiloval ji a ani se mi nelíbila, jenže když teď broukla, že po klobáse pojedou a nabídla i mně odvoz, tak jsem kývl.

K autu jsme šli dlouho a konverzovali. Další a další vozy parkovaly po délce přístupové komunikace, až se začervenal Mančin. Na hodokvasu jsem korzoval od deseti dopoledne a najednou byly dvě. Manka a Monika přijely prý později. Zapjal jsem pás a ona sjížděla od Hradu k městečku. Uvědomil jsem si, že se na nás najednou už nikdo nedívá, uvnitř plechovky, jenže chci snad s Mankou chodit?

Sexy ale koneckonců je, napadlo mě. Pak mě napadlo, že mi to nestačí. Proč ale tohle řeším, vždyť nikdy nic nenaznačovala. No, pravda, jeden dopis napsala, ale jsou to léta, ne? I ten pouze vyjadřoval váhání... Má někoho? "PRO-GRA-MO-VĚ žiju sama," řekla Manka. Musím na ni zkrátka dát bacha! "Tak kam?" ptala se. "K nám." "Ten váš dům se mi vždycky líbil, ani malej, ani velkej…“ „Nahoře není zavedena voda,“ řekl jsem a jako vždycky chtěl tokat jinde a dobývat Juditinu lásku a ještě pořád jsem si myslel, že lépe je žít sám než perverzně s nějakou, kterou nemilujete, která vás nepřitahuje, do které byste se nutili hlavou... A přece povídám: „Jo, a abych nezapomněl: stavíš se na kafe?"

„Na kafe? Mám tu přece malou..."

„Tak si dá kolu.“ Udělal jsem pauzu... a pak rychle řekl: „Anebo druhá varianta: Vyhoď mě, Mančo, u Víti, to je kámoš, spravuje kola, včera jsem to svý definitivně odepsal."

"Takže ne k vám?"

"Na náměstí doleva, jako na Plzeň, a vysadíte mě rovnou u něj před barákem."

Takže zastavila - podle přání - a Lorenc vylezl. "Řeknu ti, Manko, máš to ale krásně červený. Ahoj, oběma pusu.“ Zabouchl jsem a odjeli.

Přešel jsem silnici. Víťu jsem znal od dětství, ale dnes měl na vratech: Dovolená. Příjem nových zakázek až od 14. srpna.

Za týden? V městečku nikdo jiný kola nespravoval. Že bych si ho zkusil spravil sám? Vyloučeno. Pravá brzda nefungovala již měsíc a světlo taky na maděru, včera jsem navíc v lese píchl a zdaleka nešlo o veškeré závady. A co! Týden se bez kola obejdu.

Smutně jsem vykročil k domovu, ale srazil se s klukem, který mi byl povědomý. Aha, jasně, Víťův syn, akorát povyrostl. „Ahoj! Kde máš rodiče?“

„Táta je na cyklozávodě a máma a ségra jsou na Hradě na montekvasu."

„Na jakým montekvasu? Snad na hodokvasu. A to tě takhle nechají? Sám doma? Viděls ten film? Ahoj!“ "Ahoj."

Zhruba vprostřed mezi Víťovým a naším domem stojí Pumpičky. Jsou to vysoce obezděné studny, ale Rusům kdysi připadaly jako kryty, tak jednu rozstřelili, to jsem byl ještě malý a chytřejší. Cihly se tenkrát sypaly jako mé lego a rumcajsí klobouk střechy se smekl na stranu. I oni byli povoláni Stranou, ale... „Vlastně do pumpičky najeli tankem," vysvětlila mi máma až po letech.

„A proč? Co jim udělala?“

„Mysleli, že je to pevnůstka.“ A tenkrát jsme se od Pumpiček vraceli přes náměstí, vozovka mě zaujala tím, že byla plna vrypů od pásů, a stáli jsme před Pramenem, když nás minulo ruské auto. "Pitomečci jedou!“ křikl jsem.

Ucpali mi pusu, hned, ale předtím doma opomněli zdůraznit, že se nadává v soukromí. A co dnes? Pumpičky jsou dávno štramačky a stojí tu obklopeny stínadelským náměstíčkem, kterého se dotýká silnice od Plzně. Přibrzdil renault a vykoukl čtyřicátník: „Mladej, kudy na Hrádek?“

"Na Hrad na hodokvas?"

„Na Hrádek. U Rokycan."

"Jo, na folkový festival.“ Tak jsem tomu Pražákovi vysvětlil, jak dojede do Rokycan, a dodal: „Já už tam byl včera.“

"Chyba, vole! Dneska šlapou lepší kapely.“

"Jo?" A co? pomyslel jsem si. Sám´s vůl! A Judita tam stejně nevystupuje. "Helejte, ve Šťáhlavech zkrátka doleva a bude to kopec."

"Dobře, ale jak dál z Rokycan?"

"Je to ještě tři kilometry.“

Ačkoli byl Pražák, gé-pé-esku neměl a pořád po mně koukal, jako by uprostřed toho léta i naznačoval: A nechceš taky jet? Co? Čeká snad, ten magor, že mu budu jako venkovan ukazovat cestu?

"Nechcete na koncert i dneska?" zeptal se Pražák a najednou mi docvaklo, že TAM Judita možná bude. Šance od pána Boha, říká se, a včera tam nebyla, takže... Ne, určitě není ani v Plasích, ani v Chotěšově a já... A já nic.

Pražan si mě ještě chvíli rozpačitě měřil a potom poděkoval a pomalu pokračoval na Šťáhlavy a Rokycany.

Vracel jsem se zatím, ale ne domů, nýbrž pod hrad, a právě si vyměnil textovky s Víťovou ženou. „Od Lorence s láskou,“ stálo v mé. "Jste na Hradě?“

„Jsme! A už jsme tě viděli.“

Tak jsem stál na kopci u hospody jedna dvě a hle, támhle se Míša baví s kamarádkou Janou. Zamířil jsem k nim, ale na poslední chvíli uhnul a minul ty drbny, usedl úplně vzadu na lavičku, už oschlou, a vnímal dav a naslouchal skupině Sedm nedostatečných.

Když jsem se po chvíli rozhlédl, Míša na mne mávala z první řady, vedle seděla i Jana a motaly se tam obě dcery. Jana s ratolestí odešla. Vstal jsem, suverénně došel až k Míše a naši konverzaci vynechám, nicméně šlo o jedinou chvíli toho dne, kdy jsem se cítil i šťastný. I když to kecám: přece ještě Juditiny textovky!

Vzpomněl jsem si na ně. Právě od chvíle, kdy se mi ozvala, do mě přece skočilo sebevědomí, zatímco předchozí ráno nestálo za nic a teprve textovkou dostaly okolní artefakty včetně hradu Hrobovce aspoň náznak smyslu, anebo je život i tak jenom šaškárna? Myslím, že je. A pokud nesníte, těžko ho přečkat, leda byste pro změnu potkali Michaelu.

Jana se vracela s dětmi od WC, usmál jsem se na ni, ale usedla od Míši o dost dál. Aha. Chce dát prostor komunikaci. Jenže čtyři rockeři zvaní Beránek stejně všechno přehlušili. Jak jsme tam seděli, Míša se mě chvílemi dotýkala ramenem a... Usmívala se, a jak byla v džínsách, přehodila si ruku zvláštně přes koleno a prsty jí volně visely k mému koleni.

Uvolněná, stále se usmívala a z hereček mi připomínala René Russoovou. Pravda, na hodokvasu mě zaujaly i další, ale Míša je stará známá a nejlepší a dokud žila má partnerka, byly trochu kamarádky a... Rozhlížel jsem se.

U stánku s medovinou se letmo políbil pár a ta hnědovláska mi taky připadala výrazně hezká, ale proč by ne? Byli čerstvě zamilovaní, to holka vždycky svítí, i vprostřed davu. Najednou se na mne hnědovláska podívala a když se naše oči setkaly, neodvrátila své, ale četla. Namlouval jsem si, že umí vyčíst, co cítím, a přišlo mi zvláštní, že jsem je vlastně potkal už na lesní cestě, když jsem se vracel pod hrad, usmál se na ni, ale ještě mi nepřipadala tak úžasná...

Jana šla holčičkám zase něco koupit a my dva s Míšou poslouchali muziku a mně se zdálo, že bych jí dokázal vykládat nesmysly celý den, jenže to i Juditě a byla tu jedna otázka: Svedl bych obě taky zaujatě poslouchat?

Kdopak ví. Prostě hledáte něhu, ne sex, zatímco ženským stačí sex, ale mistrně to kamuflují tím, že prý hledají něhu.

Jsem ráda s přítelem, ale na koncertě radši sama, razila zase Judita a vybavila se mi její slova. Znal jsem to, i já chodíval do kina nejradši sám, ale proč jsem, proboha, tak roztěkaný? Musím se zklidnit a netěkat a oni mi to ostatně vyčítají právem, že těkám, i když píšu. Koupím tři kafe! rozhodl jsem se. A cukr. Cukřík zvlášť. Vstal jsem, já, pecka. A než se vrátím, vrátí se i Jana a dostane taky. Jednu kávu nabídnu Míše, druhou Janě, aby se necítila odstrčená. A vyrazil jsem a představoval si, že se k nim vrátím za minutu, ale u pojízdného stánku stále fronta a chlap tam prodával i pizzu a párky i jiné dobroty, ale úděsně pomalu. Vlastně musel prodávat pomalu, protože i smažil, a ta fronta se vůbec nehýbala.

Vytrval jsem, zatímco Míša začala s dcerou přecházet sem a tam, a když mě míjely poprvé, zeptala se: „Něco si dáš?“

"Chceš něco koupit?“ opáčil jsem, ale k mému zklamání zavrtěla hlavou! A přece jsem stál ve frontě dál. Kávu občas piju, ale nic přitom necítím. Rozhodně žádné povzbuzení, nevím proč. Tak mi stačí čaj.

Míša se zatím dala do hovoru s chlapíkem X a zažárlil jsem. Zase ale hned popošly. Už jsem skoro na řadě, hurá! „Míšo!" křičím. "Tak chceš kafe?“

S úsměvem vrtí hlavou. Počkat, a co když se tak odměřeně chová, aby něco neřekli lidi, ale ve skutečnosti kávu chce? Vtom... Všiml jsem si X. X uslyšel samozřejmé Míšo a upíral na mne oči. Nenávist? Určitě! Zatoužil jsem ho zastřelit, prásk. A žárlil. Co mě ale v skrytu rozzuřilo stokrát víc? Že žárlí bezdůvodně.

Kdyby žárlil a my bychom se s Míšou opravdu milovali, ale X žárlil na kafe. Hajzl! Přišlo mi to tak ubohé. Sice nic neví, ale právě proto nemá čumět a vnímat druhé jen podle sebe. Nacházet sex, kde žádný nemám, a přišlo mi absurdní, že bychom se porvali. Svět je skutečně nespravedlivý? A proč jsou hráči jako já všemi hned považování za šťastné? Vždyť všechno je jinak.

"Co to bude?“

Koupil jsem ty kávy, nakonec dvě. Pro Janu a... Tu druhou… Uvidíme.

Ale koupil jsem si kolu, mňam!

Když jsem se vrátil, ležel už na lavičce jen můj batůžek. Usedl jsem... a mělo to usednutí před lidmi vypadat, jako bych ani přece s ničím jiným než s prázdnou lavičkou nepočítal. Až za chvíli jsem se začal nenápadně rozhlížet a hned vedle seděla mladice - a zase s dcerou. To už bylo jako rituál dneška: ženské s dětmi a bez chlapů. I tahle tu byla sama. Ale já měl před očima Míšu, i když ji, uznávám, občas prostřídala Judita. Ale hnědovláska, ta už ne. Ani ta ještě jiná, kterou jsem za dopoledního deště pozoroval, jak tu osaměle sedí pod deštníkem… Ani ne... A dost. Znovu jsem vstal a nejsuverénněji mířil k hospodě.

Ani uvnitř ale nebyly. Vracel jsem se, pořád je neviděl, prometal areál dál a jako by ledabyle a vtom jsem zahlédl další Míšinu kamarádku Andreu, která ovšem vyhlížela nějak hůře než loni. Taková hubená... Estét (tedy já) ji pozdravil skoro ve strachu a co nejrychleji. Nevím, jestli jsou všichni chlapi jako já, ale podle mne za tohle může Bůh! Čímž nekritizuji.

Navíc... I Andrea je vlastně vdaná, že, až teď si to připomínám. I Míša. Jen ta Manka. A Andreina manžela jsem si pamatoval, ale často se mi stává, že když vidím manžela, mám na tu manželku hned menší chuť.

Znova jsem se rozhlédl a kterýsi soused mě pozval na medovinu, tak jsem upil asi půl kalíšku, ale nechtěl chlastat. Nezajímalo mě, že kypí hodokvas, to bylo absolutně vedlejší, a řekne-li mi někdo pij, nepiju, říká i Judita. A tady říkali pij všichni. Vrátil jsem se k batůžku. Co nejrychleji jsem vyzunkl obě stále vroucí kávy a cukry vrazil do kapsy, protože když vám kafe nic neříká, netřeba ani sladit.

Ani já nebo Manka jsme nejspíš nikomu nic neříkali. Chyběla jiskra? I Juditě jsem lhostejný, takže jsi na prd i ty, kávo.

Ale koly jsem se napil, to rád dělám. Americe. Reklamu. Kolu miluji a znám i recept. To vezmete... (cenzurováno)

A potom jsem šel konečně domů. To setkání s Míšou bylo i tak fajn.

A že zařídil pán Bůh, taky víme. A nemám nárok na víc. Chodí to i tak.

Někdo nahoře zkrátka jistí, aby se to úplně nesesypalo. Na maloměstě zvlášť. Takže ať si Míša myslí, že o ni nestojím, mám přece pomyslně i nedostupnou Juditu a dávnou Ivanu a

Manželství je hrob, ale já chodící hřbitov. I když vlastně není co pohřbívat, takže ještě hůř. A nejvíc se, jak známo, stýská po tom, co nikdy nebylo, ale i tak vždycky existuje ta jediná. To ostatní jsou jen další a další fronty na kávu.