Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996POVÍDKA: Dva slaměné klobouky byly vlastně tři
Moje babička se narodila na Hromnice, což je mariánský svátek, proto ji pojmenovali Marie, tedy Máňa.
Nebyla to ovšem babička ledajaká. Byla moc hezká, a to až do pozdního věku. My, její vnučky, jsme se rády chlubily jejími fotografiemi před kamarádkami. Všechny tři jsme si přály se jí podobat, mít její blankytně modré oči a plavé vlasy. Nevyplnilo se to ani jedné z nás.
O hezké holky měli kluci zájem vždycky, dnes i před sto lety. Máňa byla hezká mimořádně, no a tak i ten zájem byl mimořádný. Ještě ani nevychodila církevní školu u jeptišek a už ji načapal tatínek na vyšehradských šancích randit s pekařským tovaryšem, který si ji vyhlédl, když rozvážel housky po domácnostech. Máňa se na to setkání náramně vyparádila do modrých šatů, korunu té kráse dodal slaměný klobouk s modrou stuhou kolem dýnka. Její tatínek Karel byl sice sám velký proutník, ale znáte to. Čest dcery, to je něco úplně jiného. Jak se tedy tatínek Karel na těch šancích zachoval? Tovaryš dostal facku a Máňa přišla o svůj slamáček. Karel ho vzteky rozšlapal.
Máňa dospívala, tatínek se snažil, seč mohl, a z holiče se stal úspěšný burzián. Rodina začala jezdit z Prahy na letní byt do Horních Mokropes. Zpočátku bydleli v podnájmu v místní části zvané V Chaloupkách a u Berounky měli pronajatou vlastní převlékárnu. V Chaloupkách bydlela také chudá rodina se čtyřmi syny. Máňa chodívala kolem jejich domku s doškovou střechou, na hlavě nový slaměný klobouček s modrou mašlí, která tak dobře ladila s jejíma očima. Všichni čtyři synové chudého chalupníka na ní mohli oči nechat, všem se líbila, nejvíce ale Václavovi. U poněkud nafoukané Pražačky neměli mladí kluci z doškové chalupy žádnou šanci. Máňa jim nevěnovala jediný pohled.
Zato u Berounky, to byla jiná! Setkávala se tam lepší pražská společnost a Máňa hrála mezi mládeží prim. Jakmile se v dálce na cestě k řece objevila dívka ve slaměném klobouku, začali si přítomní mladíci natřásat peříčka.
Máňu už nebavily mravokárné řeči rodičů, chtěla být samostatná. Vdávala se, sotva dosáhla osmnácti let, za výřečného mladíka od Berounky.
Byl všemi oblíbený, ale pro rodinný život ne příliš spolehlivý manžel a otec jejich dcery. Pořádal bez manželky časté výlety a posezení s přáteli z různých spolků, jichž byl členem. Svobodomyslná Máňa nebyla ochotna tyto móresy snášet a ve dvaceti letech se z ní stala rozvedená mladá paní s dítětem.
První republika byla již venku z nejhorších hospodářských problémů způsobených válkou a lidem se začalo dařit. I mladý Václav z doškové chalupy, o kterém byla již řeč, byl velice cílevědomý a snaživý muž. Vyučil se drogistou v Praze na Smíchově a po smrti majitele drogerie obchod od vdovy koupil. Prostory rozšířil o vedlejší krámek, který byl na prodej, a vše zařídil novým moderním nábytkem. Kromě drogistického zboží vedl nyní i kosmetiku a jeho zákazníky se staly význačné osobnosti tehdejšího života. Nakupoval u něj třeba herec Saša Rašilov, který se postupně stal Václavovým přítelem.
V té době si tatínek Karel nechal v Horních Mokropsech postavit honosnou vilu, která ve štítu nesla pyšné jméno Jitřenka. Máňa z terasy vídala Václava, který chodil každý den ráno na vlak na nádraží a večer zpět. Z vesnického chasníka se proměnil v elegána, korzujícího každou neděli s přáteli po bývalé Ferdinandce. Na hlavě klobouk, v zimě k převlečníku plstěný, v létě k režnému obleku bohémsky slaměný. V ruce samozřejmě hůlku. Stále svobodný mládenec, milovník moderních tanců a velký příznivec a sponzor Sokola.
Nebudu to dále protahovat. Že se vezmou, dohodli se Máňa a Václav na X. všesokolském sletu v roce 1938, svatbu měli za války.
Po roce 1948 zabavili komunisti Václavovi drogérii. Jeho splněný sen a smysl života se rozplynul. Zatrpkl. Začal pracovat jako pomocný dělník a do patra vily Jitřenky nastěhoval národní výbor cizí nájemníky. Čas oponou trhl a tanec a zábavu vzal s sebou.
Přesto se zdálo soužití Marie a Václava jako harmonické. Byl tam vždycky takový klid a pohoda! Žádné hádky, žádné rozpory, jen naprostý soulad a respekt.
Jedna věc mi ale leží v hlavě. Proč mi babička Máňa často kladla na srdce, jak je důležité vdát se za někoho, kdo je stejného společenského původu a bude mít se mnou stejné zájmy? Co tím myslela, měla snad na mysli nějaké své zkušenosti? Ať je to, jak chce, jsem ráda, že mi za svědka na svatbě byl zrovna děda Václav. Nevlastní? Ale kdepak, to by si mohl někdo zkusit mi říct!
Mimochodem, v Jitřence na věšáku stále visí starý propocený slaměný klobouk. Místo parády na Ferdinandce posloužil jako ochrana již holé dědovy hlavy při práci na zahradě.
