17.10.2018 | Svátek má Hedvika


POVÍDKA: Druhé zaměstnání

27.7.2018

Blízko města Slaný se odedávna nalézaly dvě vesnice stejného jména: Velký a Malý Páleč. V obou stál kostel zasvěcený Panně Marii a obě měly známého rodáka. Zatímco z Velkého pocházel teolog Štěpán Páleč, který se dlouho přátelil s Janem Husem, ale pak ho zradil jako Jidáš Krista, v Malém se místnímu zemanu narodil syn, kterému se přezdívalo Paleček a který to v životě dotáhl až na šaška krále Jiřího.

Dětství měl Paleček šťastné, třebaže mu matka brzy zemřela. Přátelil se se všemi dětmi z vesnice a pro svou dobromyslnou a veselou povahu byl mezi nimi oblíben. Nejčastěji se motali kolem potoka.

Jednou projížděla vsí královna Žofie a poblíž tvrze požádala o hrnek mléka. Neměla žádné děti a Paleček se jí velmi zalíbil. Zeptala se ho, zda by se nechtěl stát jejím pážetem. Chlapci se nechtělo, ale otec rozhodl, že s královnou odjede, protože věřil, že na královském dvoře udělá jeho synek kariéru a bude se mít lépe než on. Všechny děti ze vsi byly z odjezdu svého druha zaražené.

Paleček se tedy stal královniným pážetem. Měl by mluvit o štěstí, protože to jinak byla výsada urozených dětí, ale jeho tohle zaměstnání netěšilo. Musel královně nosit různé věci, držet zrcadlo, zahánět mouchy – byla to otrava.

Na královském dvoře pobývalo hodně lidí a nejnápadnější z nich byli šaškové v pestrém oblečení s rolničkami. Jejich úkolem bylo udržovat dobrou náladu, ale Palečka spíše děsili. Měli krátké nohy a velké hlavy, stále se pitvořili a skřehotali, občas některý z nich upadl. Chytrost se od nich nevyžadovala. Mnohem větší zábava byla s dvořanem Voksou, který se tu také nudil a pobyt zde si zpestřoval zlomyslnými žertíky. Při každé vhodné příležitosti se ztrácel do města a vracel se pořádně nachmelený. Král mu střídavě nadával a pak se s ním zase bratřil, protože ochlastové byli oba dva.

Královnu Žofii občas Paleček doprovázel do Betlémské kaple na kázání mistra Jana Husa. Kaple byla vždy přeplněna mistrovými příznivci, vzadu však naslouchali i jeho nepřátelé a všechno si zapisovali. Jednou se kazatel na jednoho špicla rozkřikl:

„Jen si to dobře zapiš, kuklíku!“

Špicl totiž chodil zakuklen a pražští tovaryši ho několikrát zmlátili.

Z královského dvora chodil na Husovo kázání ještě velitel stráže hejtman Žižka a jednou se tam objevil i Voksa. Ten však brzy odešel, se slovy, že tohle povídání není nic pro něho. Přesto se s radostí zúčastňoval všech výtržností proti prodávání odpustků, které mistr Jan odsuzoval.

Král Václav měl vznětlivou a línou povahu, většinou se věnoval jen tomu, co ho bavilo. Mohl být korunován na císaře, ale jemu se cestovat až do Říma nechtělo. Raději lovil zvěř nebo se opíjel se svými kumpány. Byl by možná klidnější, kdyby měl aspoň jednoho syna, ale nenarodila se mu ani holka. Takhle věděl, že po něm všechno zdědí nenáviděný bratr Zikmund, a to ho žralo ze všeho nejvíc.

Paleček s ním hovořil pouze jednou. Panovník se připotácel do královniných komnat, zrovna ve chvíli, kdy se jeho žena odebrala na záchod. Měl kalný zrak a jeho kozí bradka byla pobryndaná od vína.

„Je tady královna?“ otázal se.

„Není,“ odvětilo páže pohotově.

Paleček prožil na královském dvoře několik let, ale náhle nastal všemu konec. Král Václav zemřel, v zemi nastaly veliké zmatky, královna se uchýlila k Zikmundovi a veškeré služebnictvo se rozuteklo. Paleček se vrátil do rodné vsi k tátovi.

Jeho otec však brzy zemřel a Paleček se náhle stal ve vsi pánem. Připadalo mu divné poroučet přátelům, s nimiž si v dětství hrál, a těm připadalo ještě divnější ho poslouchat. Když po nich chtěl, aby mu platili úrok, vymlouvali se na neúrodu, že jim myši sežraly zrní a podobně. Rovněž se zdráhali robotovat, protože je zrovna něco bolelo. Nato pak si jejich pán povzdychl:

„No tak dobře, co se dá dělat.“

Někteří mu rovnou řekli, že ho poslouchat nebudou, protože všichni lidé jsou si rovni a všechno by mělo být společné. Bůh sám ví, kde tyhle nesmysly sebrali. Našli se i takoví, kteří po něm chtěli, aby je rozsoudil, ale brzy poznali, že to nemá smysl, a vyřizovali si spory mezi sebou.

S vesničany prožil Paleček společně těžké roky neustálých válek, kdy všechny Čechy ohrožovali křižáci a kdy husité válčili i mezi sebou. Občas byla úroda skutečně zničena a někdy přišel i mor. Mnozí šlechtici zbohatli zabráním církevního majetku, ale Paleček tehdy naopak velmi zchudl a zadlužil se. Často si musel dělat všechno sám a většinou jedl hrách.

Nakonec těžká doba přece jen skončila - čeští páni se se Zikmundem usmířili a přijali ho za krále, protože byl přece jen královské krve a syn císaře Karla. V březnu roku 1437 svolal nový panovník do Prahy sněm. Paleček se zeptal vesničanů, zda se má sněmu zúčastnit, řekli mu, ať jede. Oblékl se, jak nejlépe dovedl, opásal se tátovým mečem a jel.

Žasl, jak se Praha změnila, bohužel k horšímu. Menší Město zničeno, Vyšehrad v troskách, mnohé kláštery rozbořené. Ale jinak bylo v Praze rušno, protože Zikmund si pro své obveselení přivedl do města různé tajtrdlíky, kejklíře, hudebníky a rozpustilé ženštiny.

Ze všech účastníků sněmu byl Paleček nejhůře oblečen, marně se snažil zakrýt záplatu na stehně. Mezi katolíky byl zde hlavní postavou zákeřný a nesmírně bohatý Oldřich z Rožmberka. Bůh ho poznamenal na těle, protože kulhal. V čele kališníků, kterých bylo víc, stál holohlavý Hynce Ptáček z Pirkštejna.

Byli zde zastoupeni i táborští kněží, všichni zarostlí bez vyholené tonzury. Nikdo se s nimi nebavil, zajímal se o ně jen rožmberský šašek. Přikolébal se k nim na křivých nohách, stoupl si na špičky a sáhl jednomu knězi na hlavu. Zavrtěl hlavou a totéž pak opakoval u dvou dalších. Potom vykřikl:
„Ach, popi, popi, kde máte své pleše? Prohráli jste je či prolili?“

Pidimužíkův šprým byl vcelku průměrný, ale katoličtí páni se mu od srdce zasmáli. Povzbuzen úspěchem svého šaška začal zábavně hovořit i Oldřich z Rožmberka. Přibelhal se k Palečkovi a tupil ho:
„Kde ses povaloval, že tě ani neznáme? Nejspíš někde na peci, zatímco my jsme bojovali. Inu – kdo se nesnaží, ten nic nemá. Máš ty vůbec nějaký majetek?“

„Ano,“ řekl oslovený. „Mám ve chlívku kozu, ale ta kulhá.“

Nyní se zasmáli všichni kališníci. Oldřich z Rožmberka zrudl a sáhl po meči, ale pan Ptáček mu důrazně připomenul, že na sněmu je přísně zakázáno použít zbraň. Potom si Palečka odvedl stranou a velmi ho za jeho vtipnou odpověď chválil. Přizvukoval mu zavalitý, nevysoký mladík – Jiří z Poděbrad.

„Řekl jsem jen pravdu,“ přiznal Paleček skromně.

Oba páni si s ním ještě chvíli příjemně povídali, až se jim nakonec svěřil se svými těžkostmi. Pan Ptáček se zamyslel a pravil:
„Mohu tě okamžitě zaměstnat. Moudrého šaška bych velmi potřeboval.“

Jiří z Poděbrad s návrhem horlivě souhlasil a Paleček nevěděl, jestli se nemá urazit. Než mohl něco říct, zavládlo ve sněmovní síni ticho – dostavil se král Zikmund. Také on kulhal, protože se mu do palce u nohy vrazila dna. Došoural se k trůnu a posadil se. Byl vychrtlý, přihrbený jako zlý kocour a na rozdíl od svého bratra Václava měl na bradě dlouhý, zrzavý vous. Paleček si pomyslel: To je tedy ten padouch, který se Husa v Kostnici nezastal. Dávám mu rok života.

O čem se na sněmu jednalo, nechápal a oba dobří páni se mu ve shromáždění ztratili. Vrátil se tedy do své vsi a vyprávěl vesničanům, co v Praze viděl. Nadále pak žil ve zchátralé tvrzi v bídě. Zprávy o významných událostech k němu přicházely se zpožděním. Zikmund skutečně do roka zemřel, když se proti němu páni vzbouřili a on se musel spasit útěkem. Zanechal v Praze palec, který si nechal uříznout, protože ho ukrutně bolel. Do roka zemřel i jeho zeť a nástupce Albrecht, pak si dlouhá léta vládli páni sami. Nejvýznamnější z nich byl pan Ptáček z Pirkštejna.

Pokračující chudoba už byla pro Palečka nesnesitelná. Hrách se mu přejedl, vznikaly mu po něm v břiše bubliny. Vzpomínal na všechny lahůdky, ke kterým se na dvoře krále Václava dostal, a začal o Ptáčkově nabídce uvažovat. Proč by se nemohl stát šaškem? Nakonec se do Pirkštejna vydal. Když ale k hradu nad Sázavou dorazil, dozvěděl se, že pan Ptáček je po smrti. Trochu si odpočinul a s posledním grošem v měšci přišel do Poděbrad.

Jiří z Poděbrad na něho nezapomněl a okamžitě ho zaměstnal. Rád si s ním povídal a nechával se jím rozveselovat. Ještě více si Palečka oblíbily jeho děti, nejvíce Boček, který byl slabomyslný. Začínající šašek je často vodil k Labi, poučoval je o všemožných zvířatech, ptácích, broucích a rybách a postupně je všechny naučil plavat.

Jeho pán se stal po Ptáčkovi hlavní osobou v království. Nezajímal se o lov, o turnaje, o slavnosti, ba ani o umění, bavila ho pouze politika. Té věnoval většinu svého času. Když se pak stal zemským správcem, přestěhovala se celá rodina do Prahy. Po náhlé smrti Ladislava Pohrobka byl Jiří z Poděbrad zvolen českým králem a Paleček tak povýšil na královského šaška.

Znovu se tedy ocitl v královském paláci. Skoro ho dojalo, jak se komnaty a schody nezměnily. Život zde však byl jiný než za časů krále Václava. Žádné slavnosti, žádný přepych, král i královna byli velmi šetrní. Královna osobně dbala na to, aby se v kuchyni neplýtvalo. S pochoutkami se to nepřehánělo, přesto byl Paleček s jídlem velmi spokojen.

Královy děti dospívaly a už se na něho tolik nevěšely. Měl tudíž více času pro sebe, mohl si chodit do města, jak ho to zrovna napadlo, a někdy se vydával i do blízkých vesnic. Nemusel nosit strakatý oděv, jenom čepici s rolničkami. Každého oslovoval „bratře“ a všude ho rádi viděli. Po svém návratu pak králi oznamoval, co se mezi lidmi povídá. Na zasedání královské rady se povaloval někde v koutku a jedním uchem poslouchal. Když potom rádci odešli, král se ho zeptal na jeho mínění.

Takové zaměstnání se Palečkovi líbilo, rozhodně to bylo lepší, než držet nějaké zrcadlo. Vykonával je poctivě až do smrti.



HIT HOFMAN, s.r.o.
Skladník / expedice

HIT HOFMAN, s.r.o.
Praha, Středočeský kraj
nabízený plat: 20 000 - 30 000 Kč

Diskuse


A. Alda
8:31
27.7.2018

M. Krátký
8:43
27.7.2018

V. Student
9:21
27.7.2018

A. Alda
9:48
27.7.2018

J. Hejna
11:21
27.7.2018

V. Student
13:33
27.7.2018

Z. Lapil
16:28
27.7.2018

J. Bruner
19:09
27.7.2018

počet příspěvků: 8, poslední 27.7.2018 07:09









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.