V noci na dnešek jsem měla znovu sen o Manderley. Zdálo se mi... Ne, dost. Přestala jsem číst.

Jen hodiny v pokoji tikají. Temně zelená, brožovaná knížka Mrtvá a živá (o Manderley je první její věta) leží mi na šedé sukni, na kolenou – a víc nic. Zaposlouchat se do temnoty. To je můj denní chleba a můj konec světa a mohla to zkoušet i hrdinka od paní Daphne, o které jsem kdysi, v dětství četla poprvé a... A teď to marně chtěla vrátit. Pocity. Hrůzu. I štěstí.

Zaposlouchám se, tady, v prázdném venkovském domku, a špendlík bych slyšela určitě upadnout až v podkroví, sedím však strnule dole a vítr se dobývá zvenku a sami jistě nezůstanou jen staří, staří jako já hlavně. Už nejsem ta živá, už jsem ta mrtvá, anebo spíš její hospodyně.

A stará. Možná ještě i potenciál pro Saudka či jiné fotografy, jenže... Prostě nevypadám nejlíp a vím, že po smrti to nebude lepší...

Manžel... je každopádně v urně už rok a neměli jsme děti, což byla chyba, možná. Nebo neštěstí. Vracívám se aspoň k filmům a do knížek, které jsem milovala v mládí, kdy se ještě četlo. Vracívám se ale taky k realitě. K dětským zážitkům, což je jako zábaly. A když usnu, ocitám se zase v optimistickém pražském domě na Karlově náměstí, kde jsem vyrůstala s rodiči... a tetou Lermou.

S tetou Lermou...

Ano, teta Lerma zvaná Sibyla - a povoláním nikoli snad vědma, ne snad věštkyně, ale švadlena.

K tomu okolo nás i světlý byt a dost peněz a docházející herečky i včetně Lídy Babkové a její sestry, která ale pak, po válce... skočila z okna.

A teta? Tetě herečky něžně říkávaly švadlenko. I Lerminko. Taky slečno Čarodějko, to někteří muži, Hugo Haas třeba.A slečnou Faustová. Nejen herečky si však nechávaly šít, i manželky politiků, a já, malá, je měla všecky jako pestrý kolotoč okolo sebe a naučily mě ledacos, a tak jsem už jako holčička chápala, že támhlety šaty, ano, padnou, ale tyhle, ty ještě ne. To není dokončeno, dolů s tím.

Bylo to těsně před Protektorátem, kdy byly city zjitřené, a šest let před svržením atomových bomb. Ale šití je šití a šít jsem se učila už tenkrát, díky tetě však - opravdu - nejen šít. I vidět. Byla opravdu Sibylou. Leč tutlala to. Nechtěla znát. Trpěla. I proto se nevdala. A trpěla rakovinou či...

Scházívaly jsme se na dvorku za domem a jednou mě tam teta houpala a vyprávěla pověst o Libušině proroctví. O Sibyle mi zase jindy vyprávěla naše služebná, Marika, ale ta se tety bála. "Proč se jí bojíš?" ptala jsem se u kurníku.

"Je satanáš."

Ale zaplašila, Marika, to slovo hned smíchem - a jako bych - prý - nic neslyšela. "Rozumíš? Budeš držet hubu!"

Ráda jsem ji pak už neměla. Tetu ano.

Abyste ale uměli věštit, musíte mít jisté vlastnosti... a hlavně podmínky.

Mnoho nemůžete udělat bez nich a taky záleží na energii a vaší schopnosti energii v kosmu registrovat a schraňovat. Tenkrát, když se TO stalo, mělo být Lermě za dva roky padesát. Občas i přede mnou padlo už předtím slovo stará panna, jistěže padlo, jenže Lerma se svým stavem přímo holedbala. Chlubila. Dál chodila pružně Prahou, dál žila i šila a měla peníze a trávila někdy odpoledne u Paukerta. Měla ráda i Šlégla a bývala zdravena honorací, milovala nejen čtvrť, ale Prahu a panorama Hradu i pohled z Vyšehradu. "Tohle všechno musí zůstat," řekla mi jednou.

"Vím, teti..."

"Musí, mělo by."

Oblékla se pak fascinujícím způsobem, vždycky, a po večerech četla Meyrinka. Měla ráda jeho povahu a styl, který z ní vycházel, prý. Ne, nikdy se nestalo, aby kabelka neladila s její róbou. Nikdy si nevzala nevhodné botičky, jak tomu slavnostně říkávala. A že jich měla na tucty. A když věštila, zůstalo to vždycky jen mezi ní a zákaznicí. Nebo zákazníkem. I Šléglovi věštila a mluvila roku 1939 o uhlí!

Když jí ale věštění někdo vytýkal - anebo přímo vchrstl do očí jako urážku, všechno popřela, vždycky, zapýřila se, odbyla to jako omyl a žert. Nejen teta Lerma, ale i celá rodina se pak za tu schopnost styděla. A jednou, a to si pamatuju, jako by to bylo včera, jsme stáli na Vyšehradě, když teta začala o hydře.

"A ta hydra bude zlá?"

"Nepřijde z bažin, ale od zenitu."

Plakala.

Téhož dne chtěla Lída Baarová něco vyčíst ze dlaně, ale teta se jí vysmála a navždycky – prý – s prorokováním "sekla".

Dál to byla ovšem dáma. Snad tím spíš. Zakládala si na oslovení slečno, stále cupitala někde v centru metropole a dnes vím, že záměrně nemyslela – radši - na ubíhající čas. I na prostor. Byli jsme Čechy a Morava, už dávno, a ona si listovala v Golemovi. Válka, ona žila dál vprostřed švadlen. V jiném dění. I mne to chránilo, dnes vím.

Jak jsem si až později uvědomila, celou rodinu. Všecko venku bylo tenkrát jinak, jenže vždycky je všechno jinak... A podle tetina názoru znamenalo "býti švadlenou" i sání z kuloárů politiky. Tady se to peče, bylo její průpovídkou - a zvláštní, zvláštní lidé si u nás podávali dveře. Jednou Ota Vávra, jindy ministr. Podávali mi shodně cukrátka a ona... Obklopovala se jimi a vyprávěla zážitky z cest, z dvacátých let, z Ameriky. Muži i ženy poslouchali, ale mně v dětství splývali... Až skoro jako upíři.

"Ty... Adino, musíš být zvědavá," říkávala taky teta vždycky. "To stačí."

K čemu? Ne, na to jsem se nikdy nezeptala, ale dnes vím, že teta si myslela, že jen zvědavost stačí k životu.

Anebo ještě trocha vidění? Onoho dne, bylo to na podzim, se mi ozvala telefonem z nemocnice na protější straně Karlova náměstí... a já, jaká náhoda, procházela v tu chvíli liduprázdnou halou kolem bílé bysty fyzika. Telefon zazvonil jako výbuch. Vzala jsem sluchátko.

"To jsi ty, Adino?"

Nevím už, co jsem na to přesně řekla, ale slyšela tetu ráda. Protože po domě se už dlouho šuškalo, jak je to vážné. S ní. Sama Lerma ale nikdy na sobě nedala nic znát - a že snad by uvnitř hlodala nemoc taky jako bomba? Koho by napadlo, že je teta za zenitem? A hlas ve sluchátku? Vzpomínám, že byl divný. Tenkrát. Asi... Asi jako by se nadechla, zadržovala ukrutánsky pak dech a mučila se, jako by ji něco škrtilo, něco třeba i neviditelného... A bálo se, co vyzradí.

Rychle chtěla vše odříkat: "Je to možná jen pár lidí, kteří můžou... Kteří můžou varovat. Adino, odstěhuj se."

"A kam?"

"Do Ameriky, do Japonska, copak já vím?"

Zbláznila se! Nakonec ano.

Možná bolestí? Potlačováním? Čeho? "Jestli, Adi, nechceš udělat chybu, nechoď nikdy do nemocnice, ani v Jokohamě, ale dneska večer se jdi projít na dvorek."

"Proč? A kam že?"

Pak už přiběhla maminka a hala byla žlutá, to taky vím. Tekly mi slzy, služebná mě odvedla. Ta zlá. V noci jsem se vzbudila nějakým štracháním. Okno do dvora bledě svítilo měsícem a přímo za ním, ve vzduchu, se něco hbitě míhalo. Jako... bych uviděla holčičku.

Ale pak to spíš zakličkoval kus kořene ve tvaru človíčka. Jako bych dnes viděla i sebe, jak zbystřuji zrak a... a snažím se uhádnout, co... Co jen to může být za postavičku a proč je tak štíhlá a tak černá. Až po válce jsem viděla fotky z koncentráků - a tam byly podobná těla, ale taky fotku po výbuchu, po ozáření, a to bylo stejné.

Pokoj, v němž jsem procitla toho roku 1942 na podzim, voněl nemocnicí. Postava se začala o něco snažit a mimochodem, povídám pravdu.

O co se snažila? Sundat dřevěný kůl, to chtěla. Kůl, kterým mí rodiče přízemní okno vždycky zabezpečovali, protože se nedovíralo. A já... Jako bych i ještě dnes vnímala urputnost JEHO pohybů... a lomcování tou tyčí... "Dobrý den!" řekla jsem jako idiot a zdálo se, že pro postavičku, snad podobnou mandragoře, ale zbytnělé mandragoře, je to vše velmi náročné. A že vynakládá až moc své síly, vydává až nějak nepřiměřeně hodně boží energie a... Současně jsem si s hrůzou uvědomila, že to vůbec, ale vůbec nebude těžké... dobýt se do domu.

Dveře z pokoje k rodičům byly zavřené. Zavolala jsem. Tence. Kupodivu se rozsvítilo, jak mi ukázaly škvíry, a pak vstoupila maminka v bílém, a když jsem jí řekla, co se děje, chtěla jít k oknu, ale já ji křečovitě držela za noční košili. Nakonec se mi vymanila. Místo aby zhasla, hloupá, dívala se však na dvůr ze světla ven a do tmy, ach, co mohla vidět? Snad záhadná vrátka z plechu na konci dvorku? Matka zkontrolovala, jestli okno zůstává zavřené, vrátila se ke mně a pohladila mě po vláscích. "Adino, nikdo tam není."

2.

Nazítří mě probudil poplach. "S Lermou je zle, s Lermou je zle!" hořekovala podlá služebná dvojmyslně a něco se jí prý zdálo o... O katastrofě a smrti a o nemocnici, ale skutečně zvonily telefony a... Teta Lerma nad ránem umřela.

A tyč opřená o okno? Zvláštní, že jsme ji nikdy nenašli

Jenže to není všechno. Jak víte, beze snů bychom umřeli. Já aspoň ano, i proto čtu a nejradši Daphne a po probuzení jsem své sny vždycky psala a dodnes to dělám. Taky v ten den.

Ne, hned jsem to nečetla, ale později mnohokrát.

Proč byl sen z roku 1942 situován do roku 2012, netuším a nechci tušit ani teď a koneckonců a jak prý říkával Hitchcock: Vždyť je to jen film. I já totéž chci řvát do světa. Vždyť je to jen sen. Povídka. Ale stejně. Zase jdu listím k trafice PŘED NEMOCNICÍ a bože, před nemocnicí u Karlova náměstí. Zase jdu roku 1942 pro noviny a končí pochmurný podzim a mám mozek plničký vzpomínek na Lermu a její róby a až ty róby udělají vždycky tunel, tak pomyslná filmová kamera letí i se mnou tím tunelem, ale kam? Zase je tam jen banální trafika a lidi, dědové i mladí, a zase jen nebe nad Karlovým náměstím, nad Prahou, nad Českou kotlinou. Napůl ještě spím. Okolo pobíhají náhle mí kamarádi z dětství, Honza Nepodal i Petr Hrůza i Ivoš a dnes už... Mrtví, možná je jim líp. Tenkrát malí. A nechápou, co přijde. Nevím proč, ale mají mou rozespalost za opilost a tou se tak trochu baví. I Petr. A já: "Dobrý den, Hrůzo." A co? Aspoň že je veselo. Ne?

Prolomí to hráze ostychu, který jsem vždycky mívala. Vždycky, jen s tetou ne. Prolomí to hráz. Přijde povodeň. Začnu tedy i já jim povídat, skoro jako za tetu. A jsem tak ráda, že si rozumíme s Petrem Hrůzou, tím tmavým Petrem, ale on... „Ještě si pamatuješ, o čem byly Lerminy příběhy?“ ptá se.

"Trochu. Ale přestala vyprávět. I věštit. Od jedné chvíle."

"Rozpomeň se, prosím. Povídej!" chce Petr nemožné. A já?

Opravdu nedokáži opakovat tetina slova, tak si - jako - dělám legraci a těším ho. „Ne, nemusí to být," ale tu přes trafiku vidím nahoře v mracích pablesky a svět se propadá i s Petrem za mlhu. Co jen to je? říkám si a dívám se, dívám a blíží se to a je to obrovská, dlouhá střela či torpédo s mnoha okýnky či otvůrky a letí nad Prahou a sice nepadá mně na hlavu a pokračuje nám povlovně nad hlavou dál k Vltavě, ale to je ještě horší, než kdyby spadlo, protože dál žijeme!

Protože dál žijeme.

Protože dál žijeme, ačkoli je všechno jasné. Objekt ví, kam míří, nikdo ho nezadržel a on má spadeno na konkrétnější i globálnější cíl než na trafiku či holčičku či zkušebnu rób.

Či nemocnice. Či hřbitov. Na sto procent dopadne a způsobí obrovský nukleární výbuch, začala nová válka a bude konečně i konec světa, a tak dobrý den.