Začátek…Ale dalo se tomu vůbec říkat začátek? Takový, při kterém se zastaví dech, srdce tluče na přeskáčku a někde se chystají vybuchnout hvězdy?
Vůbec nevyhlížel tak, že by se kvůli němu mělo něco dít s vesmírem: úzký obličej, trochu dlouhý nos, načisto vzdálený vysněným láskám a všem idolům, nepodobal se dokonce ani jejich třídnímu, do jehož nádherně rozcuchané černé kštice byla zblázněné všecky holky.
Jenom jeho oči to vyhrávaly: temně hnědé, s hustými řasami pod silným rovným obočím. Tak tedy oči. A potom jeho chůze: dlouhé, pružné kroky. A taky že se nevytahoval jako její bratr, ten protivný osmnáctiletý klacek. Možná i proto, že byl o deset let starší, než ona, skoro pětadvacet.
A pak ten způsob, jakým se seznámili…neobvyklý, připomínající dobrodružství, ale ne ve stylu těch pitomých románků pro holky, nýbrž ve stylu - Ano, ale čeho vlastně? Přibíhal snad takhle život?
Prázdniny… Už druhým rokem oslepující žluť obilí, útočné slunce, ospalé vedro. Neobratným rukám tvrdošíjně vzdorující povřísla, kterými se musely spoutat snopy žita plné pichlavých ostnů. Nakonec štiplavý prach nahoře na mlátičce, z rozvázaných snopů se nekonečný pomalý proud žene do hltavého jícnu, zpocené dlaně, obličej, záda, drobounké částečky poletující vzduchem pálily v očích, škrabaly v krku. A to všecko pro hloupé potvrzení s kulatým razítkem, že jste v době od - do splnili svoji povinnost vůči nepřemožitelné Říši.
Naštěstí tátovi příbuzní na venkově, vesnice sotva třicet kilometrů od jejich města, náves s kaštanovou alejí táhnoucí se až k lesu, kmitavé skvrny slunce na písčitém dně borového hájku… A tetina měkká květovaná náruč, ty moje děvenko bleďounká, objetí vonělo čerstvým chlebem, na stole hrnec mléka s tlustým povlakem sladké smetany, kynuté povidlové knedlíky sypané tvarohem a polité žluťounkým máslem, snědla jich dvakrát tolik co sestřenice, ty tři chichotavé snědé holky, nevěděla, o čem si s nimi má povídat. Muselo se jim připsat k dobru, že se na ni ani trochu neškaredily, když si směla ráno poležet, zatímco ony už někdy kolem páté klusaly na pole, i ta nejmladší, neměla ještě dvanáct.
Hezké. Ano, ale ta nuda, nuda jaké mléčné nehybné světlo cezené naškrobenými záclonami do světnice, byla to spíš chladírna, ale aspoň jí nebylo horko pod tetinou peřinou, naducanou a vonící, čím vlastně? Levandulí?
A potom ještě jedna veliká výhoda, ta nejdůležitější: spala tu sama. Večer, když konečně sestřenice dobraly za zdí až do dna svou denní dávku štěbetání, večer se dalo tajně vyklouznout ven: odřené dveře hned za komorou, v níž po nocích harašily netrpělivé myši, vedly přímo do zahrady.
Z druhého konce síně strýcovo bublavé chrápání přehlušilo zakvílení zrezivělých pantů a pak už našlapovala na omšelou trávu, spásanou přes den třemi ovcemi. Mohla si sáhnout na drsné kmeny starých višní, popraskané věkem. Do ticha jen tu a tam štěknul pes, připlouvaly jím tlumené hlasy mužů spěchajících z hospody rovnou domů a asi starostlivě obhlížejících okna, jestli někde škvírou neproniká proužek světla; snad jenom tohle zatemnění tady, ve vsi, připomínalo, že někde je válka…

Toho večera, bůhví proč, nemohla vůbec usnout. Potmě hrábla pro šaty, přehozené přes židli, a protáhla se ven. Na konci zahrady otevřela neochotná vrata: za nim úvozová cesta proměněná měsíčním svitem v tajemnou průrvu. Tiché plížení. Šelestění v trávě. Naráz spustili neviditelní, hluční cvrčkové.
Podél úvozu nehybné jabloně, tmavé kmeny protínající široký pás zoraného pole za nimi. Dostala neodolatelnou chuť na jablka - jenomže na spodních větvích už byla otrhaná. Vylézt na strom, ale jak? Postavila se na špičky, avšak nic z toho nebylo.
Vtom zaslechla kroky: někdo přicházel po cestě od lesa. Instinktivně couvla za silný kmen.
Ale věděl o ní. "Pročpak se schováváte?" zeptal se. "Nebojte se, já vám nic neudělám!" Zdálo se, že se potichu směje.
Ohlédla se za sebe, ke statku. Vrata zela dokořán. "Proč bych měla mít strach?"
"Máte chuť na jablka?" pokračoval mírně; dva dlouhé kroky až k ní.
Neměla by přece jen utéci? Nebo aspoň zaječet?
"Já vás tam vysadím!" Než se vzmohla na slovo, popadl ji v pase.
Vyjekla, ale to už byla nahoře.. Zakymácela se, chytila se větve. Copak je nějaké nemehlo? Utrhla jablko. Zakousla se do něj.
"Chutná vám?"
Na vteřinu si připadala jako Julie na balkóně, jenže ten dole nebyl Romeo.
Trhala dál. "Jsou moc dobrá!" Seskočila na zem.
"To asi proto, že jsou kradená!" Zasmál se, až příliš hlasitě do toho bledého ticha. "Můžeme jít zítra zase! Krást se má ve dvou: jeden může hlídat."
Podívala se vzhůru k němu, podivný, přitažlivý pocit spiklenectví…Usmíval se, mírně rozkročený, v rozhalené bílé košili, měsíční světlo se mu mihotavě přelévalo přes obličej, stál jako vrostlý do té cesty, do té vlídné a měkké krajiny. Trochu moc důvěry najednou! Pohození hlavou, pokrčení ramen: "Dobrou noc!"
Nezdržoval ji.

Druhý den už od devíti večer přitisknutá k plaňkovému plotu na konci zahrady. V jasném měsíčním svitu ho uviděla už zdálky. Zastavil se u jabloně, opřel se o kmen, čekal. Byl si tak jistý, že přijde?
Sloupec nudy to pozvolna vzdával, klesal úměrně s délkou procházek, až se nakonec beze zbytku vsákl do země.
Těsně u lesa rostla pokroucená hrušeň s přezrálými plody.
"Vy jste odsud, ze vsi?" Olizovala si z prstů sladkou šťávu; chutnala po banánech.
"Ne, ze sousední vesnice."Přimhouřil oči. Nebo se snad trošku zarazil? Ale co na tom záleželo! Každý den, už od rána, se teď mohla těšit na večer, byla s ním legrace, dovedl vyprávět neuvěřitelné příhody, jejich češtinář by je určitě dával celé třídě za příklad, zoufalý nad jejich slohovými katastrofami, copak neumíte popsat nějaký zajímavý zážitek? Ale co tak bylo možné zažít v tom světě zatažených rolet, každý večer nejdéle v osm doma a káravé pohledy pro každou minutu zpoždění. Kdyby tak viděli, kdo ji tu o jedenácté v noci bere za ruku!
Jenomže - kdo vlastně?
První polibek, krátký, protože celá ztuhla a křečovitě ho odstrkovala oběma rukama. Hned ji pustil, už se to nestane, když nechceš.
Mlčela. Věděla snad, co chce?
"Nezlob se," pohladil ji po vlasech.
"Ne, ne!" řekla divným, sama cítila, jak hloupě dětským tónem, ale opravdu se nezlobila, pro pocit, o kterém čítávala v knížkách, tajně vytažených ze zadních řad tátovy knihovny, ne, rozhodně nic, co by bylo nepříjemné, pevné a suché rty, něco tak úplně jiného, než neobratné a směšné pokusy ochmýřených spolužáků, z kterých se jí dělalo nanic.
Měsíc úsporně svinutý do uzounkého proužku, světle stříbřitá plocha louky pod lesem, voňavé seno, přátelské koruny stromů, tu a tam stínová větev tápající po bledém nebi, altové kuňkání žab z rybníku pod strání, někde pod mezí šílící písně cvrčků, dlouhá putování k oblým kopcům na obzoru.…

A potom to odpoledne, jako nečekaná rána bičem nad poklidně jdoucím párem koní… Do běla vyprahlá náves, zežloutlá tráva kolem rybníka, líné hejno ospalých kachen. Košík přes ruku, loudala se, sestřenice o krok před ní, na pole pro brambory. Na vratech protějšího statku posedávali holubi.
A náhle on proti ní v četnické uniformě s nablýskanými knoflíky, za koženým opaskem pouzdro s pistolí, dlouhé pružné kroky v naleštěných holínkách.
Otočit se, utéci!
Místo toho jen prudce odvrátila hlavu na druhou stranu. Když se míjeli, zadržela dech, k udušení.
Nepozdravil. Dovtípil se, že se za něj stydí.
Neloudej se tak! volaly sestřenice. Přidala do kroku, zakopla, bůhví, oč. Pryč, jen pryč, protože co to mohlo být, známost s četníkem, co to bylo, než potupené dobrodružství, cvrčkové zašlapaní do země vysokými botami…
Ale večer! Večer s pokrčenými koleny vsedě na posteli, cíp peřiny v rukou, zabořený obličej. Jak hloupě zní vysoké, chechtavé hlasy sestřenic, neslyšet, nevnímat, jenom sedět, pořád takhle sedět, schoulená, není nic lepšího.
Od časného rána smývá krajinu za okny déšť, tenké rozplizlé stružky na okenních sklech, šedé, beztvaré mžení, ztracené obrysy světa.
Vesmír nevybuchl, visel schlíple k zemi v potrhaných cárech.
Den, dva, tři?
Ale potom se z mlhy navracejí tvary stromů a zahrady až k bitevní linii plaňkového plotu, vrací se vůně zvlhlých květin, nahořklá, vtíravá. Svíravý pocit, že ho musela hrozně urazit, hůř, než kdyby ho uhodila do tváře - a proč? Nic jí přece neudělal. Lítost? Nebo zas možná nuda, kdo se v tom má vyznat, stále nesnesitelněji a hlasitěji nejmladší sestřenice za zdí chrápe, má velkou nosní mandli.

Bláto na úvozové cestě, slizké a studené, uklouzla, div do něj nespadla, ale šla pořád dál. Pod jabloněmi nikdo, ani dál u lesa, na který padalo těžké šedivé nebe. Stará zkroucená hrušeň v ošklivé křeči.
Až třetí večer…Cesta zase už vyschlá a ztvrdlá na kámen, pomalu, nerada se po ní vrací od lesa - a najednou za ní ty známé dlouhé kroky - Prudce se otočí, s úlevou vidí nízké boty a rozhalenou bílou košili s krátkými rukávy. "Kde jsi byl?" Mělo to znít lhostejně. Znělo opravdu? Protivná směs lítosti a hněvu. Už jí není patnáct.
"Já vím," řekl tiše, bylo mu stěží rozumět, "měl jsem ti to přiznat hned na začátku. Jenomže jak? Na nic ses neptala. A mně se do toho nechtělo, to je pravda."
Slova jako slabý proud, šplouchající na kamení. Měsíc se zvolna sunul za pole zčernalých mraků. "Proč jsi se k nim dal?"
Odpověděl odněkud z té tmy. "Mám ještě tři bratry. A nevlastního tátu. Neptal se mě, co bych já chtěl."
"A chtěl jsi něco?"
Zasmál se, jinak než dřív. "Byl bych rád na průmyslovku. Strašně jsem si přál stát se letcem. Ale kdybych tátu neposlechl, odnesla by to máma." Sinalý záblesk z úzké skuliny mračen, vrzající větve borovic, jako by chtěly odletět, každá zvlášť. "Ty mi možná nevěříš. Ale takhle jednoduché to bylo."
Který tu teď stál před ní? Ten bez uniformy? Ten v uniformě?
Obloha se pohnula, proměnila, tmavý mrak nad nimi připomínal ošklivý kaz. Bylo to tak obyčejné. Tak všední - jako z brožovaného románu, který našla u tety v komoře. Souvislá plocha mračen nad lesem se náhle rozpadla ve dví a do té obrovité škvíry vesmíru nečekaně vklouzlo uštípnuté kolo měsíce, ostře a studeně žluté.
"Pozítří jedu domů," řekla. "Už zase začne škola."
"Můžu ti psát?" zeptal se.
"Určitě!" Spolkla ošklivý pocit úlevy. Holky jí budou závidět, nikdo přece nepozná, že dostává dopisy - od četníka. Rozněžnilo ji to. Políbila ho sama. Dlouze.

Zvykla si na úhledný, vyrovnaný rukopis, na bílé obálky s iniciálami vytištěnými na zadní straně.
"Nebudeš se nám vdávat?" poškleboval se bratr.
Pak jednou přišel dopis, kterému nerozuměla. …Brzy mě možná uštípou buď ovádi, nebo vosy… Vzpomínáš, jak jsem Ti jednou v lese ukázal hnízdo divokých včel? Ty jsou teď moc důležité…
"Tati, co vlastně dělají četníci?" zeptala se.
Otec s brýlemi na čele přerovnával známky. "Jak to, co dělají?" opáčil roztržitě a zaujatě prohlížel pestře zbarvený obdélníček se zoubkovanými okraji. "Co tě to napadlo? Přece - dohlížejí na pořádek."
"Ale já myslím - na čí straně jsou? Jestli jdou s Němci -"
Otec nyní odložil pinzetu. "Tak jednoduché to není," řekl. "Uniforma ještě nerozhoduje, jaký je pod ní člověk." Podíval se na ni velkýma šedýma očima, které měla po něm. "Lidi nemůžeš posuzovat jen podle vnějšku. Ten nemusí být rozhodující. A důležité je, proč se člověk k nějaké skupině připojil: jestli z přesvědčení - nebo možná z naivity, neznalosti. Rozumíš mi?"
"Nemusíš se mnou jako s dítětem. Chceš říct, že někdo se může stát četníkem i omylem?"
"Někteří četníci byli od začátku proti nacistům!" Otec vzal znovu do ruky pinzetu.
Nebylo to k ničemu. Každý z nich mluvil jiným jazykem.

Potom dlouho nedostala žádný dopis. Na břehu řeky ležel bělostný sníh, povrch byl rozsekaný drobounkými, nitkovitými stopami ptačích nožek. Ve vzduchu byl cítit kouř z nízkých komínů.
Z malé, nezřetelné fotografie, na které stál rozkročený u kmene nějakého stromu, už si nedovedla vybavit jeho podobu. Pamatovala si jenom jeho oči, tmavě hnědé, s hustými řasami pod silným rovným obočím.
Konečně přišla obálka s tři týdny starým razítkem. …Museli jsme odjet, psal, řádky klesaly dolů k pravé straně, rukopis nebyl tak úhledný, jako dřív. …Nemůžu Ti prozradit, kde jsem a Ty mi sem nemůžeš psát. Rád bych zas našel to hnízdo divokých včel…Bude jaro, začnou vyletovat…
Nezapomeň na mne, i kdybych se dlouho neozval…
Potom už nepřišel ani řádek.

Na dvoře mezi činžáky rozkvetla planá jabloň. Brzy nato se na domech objevily první vlajky. Matka jí vyžehlila sokolský kroj s krásnými baňatými rukávy, svázanými stužkou. Nebyl čas dopisů.
Jednoho večera, v úzké uličce za náměstím, poblíž kostela, smýkalo několik mladíků mužem v roztrhané vojenské uniformě. Krvácel v obličeji a na ruce. Nebijte ho! volal jakýsi starý člověk. Je to kolaborant! křičeli. Lidé kolem se hádali. Nikdo nezasáhl. Otrhaný muž upadl na zem.Vtom přijel na motorce důstojník s trikolórou. "Okamžitě ho nechte! Copak jste nacisti?" Měl unavený, smutný, ale rozhodný hlas. Ustoupili mu. Dav se pomalu rozcházel. Nad kostelem, přímo nad bání, slabounce blikala hvězda.

Už to nevydržela. Druhý den po ránu vytáhla ze sklepa kolo. Jela rychle, podél silnice se míhaly rozkvetlé stromy. Určitě na nich bzučely včely. Obilí na polích bylo ještě nízké a zelené. Nic nemělo příchuť dobrodružství. K čemu! Přála si, aby všechno bylo jen obyčejné.
Teta se vylekala: "Co se stalo?" Přinesla na stůl mísu buchet a hrnek se smetanou.
Doma byla jen nejmladší sestřenice, za ten rok vypadala vyspěle. "Střílelo se u vás, ve městě?" vyptávala se.
"U nás ne. A - tady?" Přinutila obličej k cizímu, lhostejnému výrazu.
"Zabili tu jednoho člověka.," řekla teta a vzdychla. "Ze sousední vesnice."
"Kdo to byl?"
"Toho jsi neznala! Jeden mladý četník. Prý se dal k partyzánům. Nikdo o něm dlouho nic nevěděl.
Až před týdnem ho našli. Mrtvého."
"Neví se ani, kdo ho zastřelil," dodala sestřenice. "Povídá se, že to nebyli Němci."

Večer. Temně modré nebe. Kmen staré hrušně zkřivený ve smrtelné křeči. Na nejnižší větvi se ještě drželo pár květů. Včely na nich nebyly. Za lesem mizelo před očima zapadající slunce. Zvuky v trávě. Šelestění listí. Ostrý hlas ptáka.
Sedla si na vyčnělý kořen borovice a dala se do pláče.