Šel jsem spát už v sedm večer, ale budíka jsem nařídil hned na desátou. Taky večer. Usnul jsem a zdálo se mi o tom budíku a že už-už… Každou chvíli zazvoní a vyrve mě ze sladkého právěusnutí, ale nestalo se. Probudil jsem se sám.

Vstal těžkopádně. Oblékl se a se starostlivou mámou se stroze loučil.

„Tak s kým dnes?" ptala se. Dbale.

"S I a I."

„Tak to se o tebe nebojím," a šla si lehnout. Bez písničky. Mám tě rád, pomyslil jsem si, ale O SAMOTĚ spíš cítím svobodu. Vyšel jsem z domu a po cestě k deset kilometrů vzdálenému, magicky zářícímu městu jsem se jako obvykle těšil na pruhy. Uvidím je zase a hlavně Ivaninu tvář nad nimi, a tak díky, bože, že můžu pracovat s lidma, který mám i rád, snil jsem pošetile za ostré jízdy na kole a věřte mi, že podobně ďábelské jízdy pokaždé prokrví a rozdýchají.

Uháněl jsem k městu, vzduch voněl babím létem a to už přede mnou je poštovní vagón s okny do tmy zářícími a vevnitř se svižně míhá pověstně pruhované tričko a chvílemi je slyšet rytmické údery razítka. Zkušená pošťačka Ivana "oráží" seznamy balíků, zatímco Ivan rozvěšuje pytle uchystané na dopisy. Na chvíli si potom ale obě ty činnosti i vyměnili. Otřískaný barák s překládkovou halou hned u kolejí žil zatím svým obvyklým nočním životem.

„Ahoj, vy dva," vlezl jsem k nim trochu rozpáleně. Z chladu.

„Ahoj.“

„Kde se touláš, Lorenci?" ohlédla se. „Už ses vůbec byl podepsat? U dispečera?"

Pokorně jsem zase vystoupil a skrz poštu šel nahoru po schodech a chodbou mezi takzvanou Balíkárnou i takzvanou Devatenáctkou jsem se dostal až úplně dozadu k paní Květoňové.

„Tak s kýmpak dnes?" ptala se dbale taky ona. Opravdu skoro jak druhá máma.

„S kým? S I a I."

„Tak to se o tebe nemusíme bát, co?"

„O ně taky ne."

Podepsal jsem se zrovna pod ta dvě jména a oblé bylo Ivanino písmo. Jako vždycky. Měl jsem ho rád, stejně jako ji. Jaká byla Stella, napsal kdysi jemně Jonathan Swift.

Jaká byla Ivana, zatoužil jsem dneska napsat já. A TAK by se tahle povídka měla správně jmenovat.

A ne, nikdy jsem nepotkal nikoho, s kým bych víc toužil být, a tak jsem kráčel rychle zpátky ke „své“ poštovní ambulanci a cestou potkal jenom Lídu.

„Ahoj, ty brouku," broukla Lída, které říkali Baronka..

„Čau!“

„Koukala jsem, že ti v turnusu dnes vyšla jízda do Domažlic. A s Ivankou!"

„Ale i s Ivanem."

„Aspoň ji nebudeš svádět," pohrozila mi Lída žertem. „Dobře ti tak!“ A pak už jsem byl zase s nimi tam vevnitř ve vlaku.

A dál? Tři lidi jsou ve vagónu pojízdné pošty ztraceni jak sardinky v konzervě - mezi tou hroznou spoustou přihrádek na dopisy a porůznu malebně navršenými vaky s finanční hotovostí. Jak to tam vypadá?

Sem tam se povaluje i nějaký ten pytel plný jenom vlastních soudruhů pytlů, těch s poštovně červenobílými proužky, a za nocí dlouhých stínů vypadá jak Pytložrout z Alenky v kraji divů. Notný kus vagónu bývá úhledně zastavěn všemožnými kdákajícími a vrkajícími balíky s nápisy ŽIVÉ a jako u surreálného řezníka do dáli visí dvě řady pochmurných háčků a nehnutě vyčkávají, až tam někdo rozvěsí poštovní pytle „za uši". Dlouhé stoly nad háky jsou vždycky pokryty rekomandy a to vše dohromady představovalo náš noční ráj.

Ivana už byla s razítkem hotova, když jsem se od Květoňky vrátil… Už zručně třídila, a právě doporučené dopisy. Bleskurychle. „Jako Lájoš!" říkávali. „Hm, to už holt je ta naše rychlá Ivana.“

Díval jsem se a… Šlo jí to. A to ještě při práci plynule a přes celý vagón hovořila se svým manželem. Stačili vše. Zmlkli vždycky až ve chvíli, kdy jsem se vrátil. Okolo panovala noc.

Třídil jsem pak taky pilně slepice a holuby a dokonce i jednoho papouška a roztřídil jsem posléze i všechny ostatní balíky, zatímco Ivan takzvaně kuchal pytle napěchované dopisy. Když jsem byl hotov, trochu jsem mu s tím začal pomáhat a Ivana si nás dvou nevšímala a najednou se mi zdála úplně ponořena jen a jenom do svého světa a svého třídění. Četla si v pracovní době v cizích osudech, tajně i netajně. Odbila půlnoc. Vládlo stále hlubší ticho. Jen obálky šustily. Chvílemi jsem nakládal a chvílemi znovu třídil. Sem tam jsme prohodili slovo a já postupně přijal a naložil všechno, co nám přivezly jiné vlaky od Chebu a od Prahy. Posunovači náš vagón mezitím obětavě dostrkali až na tu nejposlednější kolej plzeňského nádraží a pokaždé, když s námi znovu škubli, tak se háčky z hororu strašidelně rozklimbaly. Zvonkohra.

Pracovali jsme TAM UVNITŘ a docela rychle a v některých chvílích jsme snad už skoro nic víc než tuhle svou práci nevnímali, ale pak zase procitnutí a najednou jsem ještě něco, cosi až ukrutného pocítil… Jo, jistě… TU NADRŽENOU TOUHU CELÉHO ŽELEZNIČNÍHO VOZU PO ZMĚNĚ.

Došlo k ní, teď… A náhle jako bychom se propadli do mimoprostoru a nacházeli se nekonečně daleko od všeho a od všech a pošta, ta stará pošta nám už jenom matně zářila v dáli, v hrozné dálce noci, až tam za nesčetnými výhybkami záludných kolejnic a ne, nebyla už s námi, už nám zůstala jen tahle naše malá a soukromá a snad až moc svobodná, věděl jsem. A klid.

Ne nadlouho. Však oni to šéfové už odshora nějak odstřelí a do lajny srovnají a všichni půjdem už konečně do vězení centrální megapošty v Křimicích. A „bude spokojenost".

Jeden statný posunovač mrkl z perónu na Ivanu a byl jsem rád. Určitě mu připadalo, že se dnes pošťáci přece jenom neflákají. Ale nakonec jsme byli přece docela brzy hotovi. Tedy aspoň já a Ivan, ona toho měla víc... Šel jí pomoct, ale „Zebra“ ho poněkud převezla. Sedla si a zapálila a nechala „Ivánka z Mrazíka“ v tom.

Kouřila a noc s nimi se mi ani trochu netáhla a Ivan už byl taky skoro hotov, tam u přihrádek v rohu a třídil už čtyři poslední dopisy a nešlo mu to sice tak rychle jako jí anebo jako našemu slavnému kolegovi Lájošovi, ale i tak jsem ho najednou pozoroval s lehkou závistí.

To Ivana radši pustila rádio. A vida, její favorit Mick Jagger zrovna zpívá Angie. „Prima písnička,“ hlesla a zabroukala si s Rolling Stones a myslím, že Mick tu skladbu kdysi napsal z lásky k ženě Davida Bowieho, i když člověk nikdy neví.

Ivana poslouchala čím dál tím ospaleji a pořád ještě kouřila. Pojednou mi začala připadat strašně lhostejná. Ke světu, ke mně, ke všemu… Snad i takováhle dubňačka se nakonec při noční unaví.

Odbila jedna, ale práce nám končí až před ránem a na Chodsku a tamní poštu přivezeme až za tmy, po dni celém…

„Půjdete v Domažlicích někam?" zeptal jsem se.

„A ty?"

„Když už jednou jedem spolu, tak bychom mohli třeba vylízt na tu jejich šikmou věž," a vzpomněl jsem si (ne beze studu) na jejich jména na papírku mnou kdys napsaná, ale to jsme se ještě tak neznali. Jak už je to vůbec dlouho, co jsem tam ty dva do věžní škvíry a ještě s nějakým přáním zastrčil? Z ochozu? Jestlipak ještě teď mezi cihlami odpočívají, anebo už jsou rozmočeni jak v hrobě nebožtíků pár? Hm, měl bych se někdy rozhodně podívat. A proč ne právě dnes, až na tu věž vylezeme?

„Vylézt? No, to bychom mohli. Nahoře už jsem strašně dlouho nebyla!" podotkla Ivana (z dýmu).

„Ale ne! Jedem se přece vykoupat na Babylón," připomněl jí. Zrovna byl s prací definitivně hotov. A se vším. Usedl taky. Díval jsem se na něj přes svůj časopis a myslím, že by mě přepral, i když... Nejméně jeden prst bych mu se štěstím vykloubil! pousmál jsem se při vzpomínce na někdejší naši žárlivou potyčku.

Ticho vládlo a já snil, ale začali mluvit, i když… Někdy s Ivanou hovořili řečí, které jsem zrovna dvakrát nerozuměl, a jindy zase oni dva nerozuměli mně.

„Materiál“ vhodný pro třídění do přihrádek ale před chvílí každopádně došel a seděli jsme teď bez práce všichni tři.

„Na Babylón?“ zopakoval jsem po chvíli. „V týhle zimě?"

„Přes den bude ještě teplo, Lorenci. Uvidíš, pojeď s náma."

Někdo zabouchal a já jsem šel poslušně otevřít. „Všecko v rychtyku?" vyzvídala dobrá paní Květoňová. Bylo. Celou cestu. K ránu jsme s Ivanem pomáhali holkám z Domažlic vykládat slepice a spol., zatímco Ivana šla už napřed na ubytovnu: v nových střevících. Měl jsem dva balíky na nesprávné pozici a právě z jednoho z nich na mne teď mžoural onen pestrobarevný papoušek. Svou chybu jsem rychle napravil, ale trápila mě. A vůbec, byl jsem najednou hrozně nervózní.

Vykoukli jsme s Ivanem ze dveří a vida, ta naše krásně modrá ambulance už stojí na odpočinkově vedlejší koleji, a tak jsme zamkli a dali brebentilkám klíče. „Přijdem v pět večer," podotkl Ivan.

„Jasně, jako obvykle," zasmály se ty treperendy a my šli silnicí od nádraží, a to právě v těch rozespalých minutách, kdy všechno ostatní lidstvo „do roboty“ vstává. Jako vždycky. A ta hodina mezi chodským psem a bavorským vlkem a ta hodina nejhlubšího chladu. Ne ale v srdcích.

Ivan šel docela rychle, to asi abychom ji dohonili, nebo co. „Ty chceš fakt na Babylón?" zeptal jsem se.

„Myslím, že by to mohlo být dobrý.“

„Asi byste měli jet sami."

„Nemáš plavky?"

„O to nejde..."

„Tak o co?"

U koupaliště prázdno. Skoro úplně. Tráva ještě uleželá, ale vlny se břehu dotýkaly osaměle. Jen u boudy si hrála tři koťata. Právě tři.

„Nikdo není ve vodě!" konstatovala Ivana mdle. Řekla to skoro spokojeně a s jistým zadostiučiněním. Rozhodně ale tónem, který znamenal: Copak jsem vám to neříkala, vy dva volové? A přece ihned poodešla a svlékala se a já z ní zmateně odvrátil oči, ale zase jsem se na ni hned podíval. Nedalo se nedívat a nedalo se neříci „počkej s tím, Ivano, a pojďme radši až tamhle..."

„Ale proč? Pročpak?" Už byla jenom v plavkách, rozběhla se, útlá…, a tak odvážně proti vodě. Ne, nebyla určitě nejkrásnější, ale já ji miloval. Vlétla do lesknoucích se vln, až jako malá holka a až kapky stříkaly a slunce v tu chvíli jako na její zavolanou vykouklo. To jí se ukázalo. Díval jsem se a ponořila se pod hladinu skoro jako nějaká hladká vydra, která chce ze sebe všecko staré smýt. „Brr, to je ale ledárna." Obrátila se obličejem ke břehu a cachtala se před námi a připadala mi až nekonečně něžná.

Hlavně ale jaksi dbalá. I v té vodě. Až skoro jako nějaká další máma, když to přeženu. Ivan se rovněž svlékl, vlezl za ní a díval jsem se, jak si hrají. Úplně na mne zapomněli. Tedy na chvíli. Pak se ale Ivana znovu pootočila ke břehu. „Pojď taky do vody, Lorenci."

„Tak se nedívejte."

„Copak, ty se stydíš?" Zasmál jsem se, ale byla ve mně na mou duši malá… Styděl jsem se, a to příšerně, ale opravdu si mě přestali všímat a plavali spolu až k ostrůvku. Spolu tam putovali a až na ten „ostrůvek jich dvou“… Rychle jsem se taky svlékl a hladce je dohonil. Ačkoli byla voda ledová jako svět, stoupla mi pod její hladinou sebedůvěra, takže jsem se teď Ivany dokonce i dotkl. Oplatila mi to šplouchancem. Já tě tak miluju, řekl bych jí skoro, ale zakuckal jsem se – naštěstí. Tou temně zelenou vodou.

Ivan zatím plaval jako štika notný už kus před námi a první dobyl hlinitou pevninu. Byl to ostrůvek atak zarostlý, až skoro pohádkový. Takový talířek pro hladové umístěný uprostřed vod a noci světa. Vyškrábali jsme se s Ivanou za ním a teprve tady se nám zima zakousla až pod kůži. A co? Chvíli to přece vydržíme.

Jen jsme si sedli a mně zima vůbec nevadila a co víc, vůbec už jsem se nestyděl, nebylo proč. Slunce nám taky zůstalo a ti dva si propletli prsty a dívali se schválně přímo tam nahoru do léčivé žluti. „Tady je ale ticho."

„Jo. A kdo ví, možná i poštovní schránka.“

„Poštovní?"

„Kdo ví. Třeba je tu někde schovaná i celá pošta."

„Určitě! Leda by fungovala někde v podzemí."

„No, to spíš pod vodou."

„Ale kdepak pošta, ta se nikdy nepotopí. Ta ne. Pošta, ta se pod vodu nikdy nedostane!"

„Hm, to máš pravdu. Pošta, ta vydrží všecko. Všecky převraty a všecky podrazy..."

„Tedy když se o ni dbá..."

„Jo, dbát se musí. Ha, ha. Pošta vydrží všecko s výjimkou hodně rozvinutého internetu."

„Ale stejně… Dneska už pomalu nikdo žádné dopisy nepíše."

„Však se zase víc dělá,“ zaznělo s mírnou ironií nad vodami.

„A ostatně, tady by se to taky moc hezky dělalo," dodala Ivana jako by flegmaticky a zasmála se. „Tedy za šera." Podívala se na mne zkoumavě přes jeho rameno těma svýma měkce uhrančivýma očima. „Hm, anebo ve třech," broukl jsem ochable, asi jako když nezávazně oplácíte chabý vtip ještě chabějším, ale přesto jsme se rozesmáli a přineslo to i jisté uvolnění. A takový poklid, až se mi víčka automaticky přivřela a drobné vlnky se podmanivě dotýkaly břehu u jejích nohou a já snad nikdy předtím nepocítil hlubší usmíření s tímhle naším chladně sobeckým světem rozloženým okolo TOHOTO OSTRŮVKU, se světem najednou už bez dopisů.

Tak to se o tebe nebojím! znělo mi stále ještě v uších. To o tebe nemusím už starost mít.

A my všichni? Potřebujeme dbání? To nevím, ale vždycky jsem si přál, aby si mě zrovinka takhle vzala a laskala mě a hladila, opravdu až skoro jako maminka chlapce. A tak dbale. „Lorenci!"

„Co?“ vytrhl jsem se. „To už jsme v Rusku? Anebo v Evropě?" mžoural jsem na ně na oba.

„Anebo v Arábii, Lorenci," kousla se do rtu a on v tu samou chvíli přitiskl tvář na její nahou kůži, asi jako by nějaký společný jejich rytmus dozníval. „No, tak to vidíš, on by nám tu ještě usnul."

„To ty noční," hlesla. Taky dbale. „Tož ta pošta ho zmáhá." Ale sama zívla. Dala mu pusu. Oba vklouzli do vody jako vydry a vzdalovali se. Zůstal jsem na ostrůvku sám, ale to mi nevadilo, protože to nebyl jenom nějaký ostrůvek tramvajový, ale přinejmenším jejich a byla mi zima i za ně, kdy se vraceli ke břehu tak úplně pravidelnými tempy a když ke mně doletěl skřivánek jejího zasmání…

Ve skutečnosti se mi ale ani trochu nechtělo spát – a jak by taky mohlo?

Svou lhostejnost jsem vždycky jenom předstíral a tenhle ostrůvek se mi najednou zdál i docela bezpečným přístavem a třeba jím i navždycky zůstane a co já vím, snad i pro toho, kdo je nakonec nejradši sám. Sám - a přece s nimi.