V den odjezdu si můj Toníček posadil na hlavu čepičku, jako pírko vyhodil na záda třicetikilový batoh, letmo mě políbil a nastoupil se svým horolezeckým oddílem do vlaku.

Ne, že bych chtěla jet s nimi, to tedy ne. Ale zase dá rozum, že nemohu být myšlenkami někde v Tramtárii, když můj milovaný hledá štěstí na kopečcích Rumunska. Proto ho doprovázím aspoň prstem po mapě. Teď se všichni zabydleli v mezinárodním rychlíku, maďarskou rovinu celou prospí a druhý večer z dálky vyhlížejí Brašov. Už je za kopcem. Vyskočí ze tmy jako fosforová koule a oni do ní vstupují lačni dobrodružství a chtiví poznání. Odtud je hřeben Fagaraše, pohoří medvědů a vlků, co by dohodil kamenem. Ráno autobusem do Simbáty, výchozího stanoviště do hor, kde je pár osamělých chat a nástupová cesta pod strmé severní štíty.

Jak asi může na človíčka působit, stojí-li pod nebetyčnou horou naložený jak mezek a ví, že musí nahoru, kde nečeká nic příjemného, ani hospoda, ani žena či střecha nad hlavou? Buď ho tam táhne pocit, že tu horu pokoří, nebo ho láká pohled na moře holých kopců kolem, které si neumím představit jinak, než že si pár obrů kdysi hrálo a uplácalo v těch místech nějakou tu stovku bábovek.

Otvírám příručku o nevyšším rumunském pohoří a čtu: I v letním období dochází k prudkým zvratům počasí. Sněhová vánice není výjimkou a případná nehoda může mít i tragický konec.

Čím víc o tom přemýšlím, tím víc obdivuji jejich odvahu lézt do nehostinných hor, kde platí zákon síly, a tím víc poznávám, jak moje láska k milovanému muži roste.

Dračí okno

Co nevidět pošlapou panenskou přírodou, kde spíš potkají medvěda než chatu, kde pohledy do nejdivočejších propastí, do rozervaných stěn jim zatají dech: Kolébka upírů? Vystoupí na Moldoveanu, nejvyšší bod. Tam svorně v tichu postojí, protože vítězství nad horou člověk neokusí každý den. Možná je napadne, že by bylo dobré, kdyby se mohli o tu krásu kolem s námi doma rozdělit. Ale každý se tváří, že myslí na něco prozaického, a proto mlčí. Pak se vydají směrem k Dračímu oknu, jež nevydlabala do štítu skály lidská ruka, ani přírodě člověk neuvěřil, dal přednost pekelným mocnostem.

Každý den budou na stráních potkávat stáda ovcí s červenými a modrými pruhy na hřbetech. Ta stáda budou na dálku zvonit a jejich pasáček si bude pískat, protože má hlavu čistou a čas mu nedá kam utéct.

Ještě se před nimi tyčí Negoiu s pověstnou úzkou strmou roklí dlouhou dvě stě metrů. Působí hrozivě Strunga Draculova. Pozor na upíry! Pozor na padající kameny! Stoupá se komínem po řetězech a lanech, které jsou místy pod ledem. Vodopádu z tajícího sněhu se nelze vyhnout, crčí jim přímo do obličeje. A hned vedle ostrý, divoce vyhlížející hřeben Serbota. Draculovo hnízdo, odkud běžela hrozivá pověst do kraje.

Deset dnů ubíhá jak zastávky na rychlíkové trati a už držím v ruce první pozdrav.

Lásko! Kamarádi usnuli. Sedím daleko od tebe na střeše hory sám, jen s mlčenlivou nocí. Nemá z ní kdo vyjít. Tohle pohoří ještě nestačily spoutat lanovky a turistické cesty, tyhle hory se podobají orlím hnízdům. Sem nepřijde žádný slaboch, poseroutka ani chytráček. Tady je svět z očí do očí, vzájemné soudržnosti. Tady není místo pro Chammurapiho zákon, zákon starý jako lidstvo samo. A jako Edmund Hillary nevystoupil na Everest jen proto, že tu je, tak nikdo neleze na skálu jen proto, že zde na naší zeměkouli trčí. Jezero Caltun, čiré horské oko bdí i v noci. Jako dvacet ovčáckých psů s ostnatými obojky, jež s každým stádem potkáváme. Tolik strážců! Rychle se tu usíná, i když kterákoliv chata, jak říkají domorodci cabana, je den chůze vzdálená. Srubová cabana Suru s teplou postelí, šašlikem, rakijí či ovčím mlékem i sýrem a jednotvárnou melodií neúnavných píšťal domorodců. Cabana Bilea Lac se znaky bývalé pevnosti, stojící na umělém ostrově jezera, největšího jezera těchto hor, obklopená impozantními věžemi. Vojenská pevnost, jež střežila kdysi státní hranici, je přestavěná na chatu a hranice Sedmihradska, která šla po hřebeni zdejších hor, je vymazána z map jako ve sci-fi.

Uprostřed velikánů, obrů samotářů, se ubírají myšlenky jinudy než všedním uspěchaným dnem. Najednou je pro mě strašně důležité, že se mám kam vrátit, že na mě doma čekáš, že tě mám. Posílám ti vánek, aby tě za mě pohladil.

Dopis jsem četla jednou, dvakrát, desetkrát a večer, když už jsem jej znala zpaměti, jsem si ho ještě položila pod polštář.

Než přišel pohled ze Sibiu, ozval se zvonek u našich dveří. Šla jsem otevřít. Tonda mě chytil do náruče. Potom se naklonil spokojeně nad kolébkou syna a vybaloval propocená trička a svetry.

Nic víc? Pomyslela jsem si zklamaně a zároveň se utěšovala: nesmím Toníka podceňovat. Určitě mi něco přivezl, alespoň sametovou protěž. Schovává mi ji k Vánocům.

A svátky pohody jsou už za dveřmi a já pod stromečkem tolik očekávaný dárek z Rumunska marně čekám.

Bylo mi všelijak.

„Toni, od prázdnin čekám na nějakou pozornost z Fagaraše, aspoň na suchou kytku čekám.“

Tonda zrozpačitěl: „Ty mi nebudeš věřit, ale já jsem ti opravdu dárek koupil.“

„Ano,“ zajásala jsem. „A jaký?“

„Elpíčko.“

„Gramofonovou desku?“ Přivřu oči a slyším neumdlévající táhlou melodii pastevců.

„Jenomže jsem měl strach,“ pokračoval Tonda nejistě, „že se v batohu rozbije, tak jsem ji nesl v ruce.“

„Nenapínej mě a přines ji, ať si ji přehrajeme.“

„Já ji ale zapomněl ve vlaku...“

Ve vlaku. To není možné!

„To jsi celý ty,“ povzdechla jsem, podepřela si hlavu dlaní a přemýšlela o ženě, která si ji kdesi na konečné Balt-Orientu přehrává v domnění, že byla koupena z lásky jen pro ni.

„Máš dopis,“ zašeptal Tonda.

Jaký dopis? Vlastně ano. Dopis, který je naladěný na stejnou notu jako milostné písně fagarašských pastevců. Dopis, jaký mi manžel nepošle z žádné metropole, ani z žádné ze svých služebních cest.