„... šel jsem na půdu věšet prádlo a tam jsem na šňůře našel pověšený ženský punčochy.“

Valda upil piva a řekl: „Co jinýho bys moh nalízt na šňůře na prádlo? Když jseš taková hospodyňka a chodíš na půdu sušit prádlo.“

„Co mi zbejvá, když ta opravdická hospodyňka ode mě utekla.“

Valda pokýval hlavou a řekl: „Asis ji špatně šukal.“

„To jsme už probrali. K věci. V těch punčochách ale byly celý ženský nohy i s lodičkama.“

„S lodičkama? Tomu nevěřím, to kecáš. Kdo by sušil na půdě lodičky i s punčochama?“ Valda se hlasitě zasmál. „Asi jsme nalitý. Asi tam nebyly ani nohy, ani lodičky, ani punčochy.“

„Nejsme nalitý. Navíc tam byly ženský kalhotky i s náplní.“

„I s prdelkou?“ ptá se Valda.

„I s prdelkou.“

„I s kun…?“

„Jo,“ přerušuju ho. To slovo připadá jemnocitným intelektuálům vulgární a kvůli němu by celou bajku mohli zavrhnout. Valdovi dodám: „Komplet.“

„Kecáš.“

„Nekecám. Mám to všechno tady v tašce.“

„Hned mi bylo divný, na co potřebuješ sporťáckou veletašku, když jdem do hospody.“

„Abys mi věřil.“

„Ukaž!“

Rozepínám zip a vytahuju, co jsem našel pověšené na šňůře na prádlo na naší půdě. Valda ty nohy zvedá nad hlavu, dává k sobě, roztahuje je jako pouťový prodavač, a dívá se tam, kde jsou kalhotky nejužší, a pak si tam taky šáhne pravou rukou, a v tu chvíli se nohy srazí k sobě, jako když střihnou nůžky.

„Au,“ vykřikne Valda.

Celá hospoda se otočí k našemu stolu. Valda třepe rukou, jako by mu ji přirazili ve dveřích.

„Vona mě skřípla. Chtěla mě snad tu ruku ustřihnout. Dej si na ni pozor.“

Hospoda čumí, na co si mám dát pozor, zatímco si Valda fouká na bolístku na pravé ruce.

„Proč bych si já měl dávat pozor? Takhle by se měla projevovat věrnost,“ říkám já a ztišuju hlas, vždyť celá hospoda nemusí slyšet, co já si povídám s Valdou o tom, co jsem našel na půdě.

Jenže teď se projeví Valda v celé své ukecanosti. Ukáže tou bolavou pravou rukou na kalhotky, které drží v nebolavé levé ruce ve výšce, z kalhotek trčí nohy oblečené do punčoch a nazuté do střevíčků a Valda vykřikne: „Vona tam je doopravdy i ta…“

„Nevykřikuj a neukazuj to na celou hospodu, nějaký vyčůránek to uvidí a přijde si pro punčochy i s nohama a s příslušenstvím, že jsou jeho,“ napomínám Valdu.

Pozdě. Hospoda vejrá na mou trofej.

„Uvnitř to je pravý,“ potvrzuje Valda. „Ty tomu říkáš pokrytecky a slušňácky příslušentsví?“

„To vím i bez tebe, že je pravé. Už jsem si několikrát šahal. Nejen šahal...“

„Ukaž, já si taky několikrát šáhnu a ty drž nohy, ať mě neskřípnou,“ říká pobaveně Valda. „Zatím jsem měl to potěšení jen jednou. Rád bych se ti vyrovnal.“

„Ne! Ta je jenom má. Mě neskřípla. Tedy její nohy mě nikdy neskříply.“

„Ty žárlíš?“ ptá se Valda.

„Jo.“

Hospoda leze blíž k mé tašce. Celá hospoda, kromě dvou ctitelů baroka, kteří sedí v koutě, na uších mají obrovské klapky-reproduktory a s nábožným výrazem naslouchají Poctě sv. Janu Nepomuckému z kompaktu od Františka Xavera Thuriho a zbytek hospody nevnímají.

Honem svou trofej složím do tašky a zapnu zip. Nevěřím, že by se celá hospoda dala přesvědčit svatým Janem Nepomuckým a že by se začala chovat jako tamti dva ctitelé baroka.

„Není to těžký? Já ti pomůžu,“ říká jeden hospodský typ, který vypadá navíc na houmlesáka.

„Odpal,“ křikne Valda. „Ta je naše.“

„Moje,“ opravím Valdu, ale nechám ho, aby si strčil do houmlesáka.

„Máš kliku,“ řekne Valda. „Aspoň se s tím naučíš šukat a příště ti hospodyňka neuteče.“

„Myslíš? Jen aby si pak nenašla jinej důvod.“

„Nemyslím. Vím. Nechceš instruktora? Že bych ti vždycky předved, co máš dělat. Nebylo by to krásný? Povolání: Šukací instruktor. Moh bych si dát taky inzerát: Předvádím rozfázovaný šukání, značka...“

„Vole.“

„Taková krásná, čerstvě vypraná. Není jí jen pro tebe škoda?“

Zvedám se, nadhozem dostanu popruh tašky na rameno. Nejvyšší čas, houmlesák je zpátky a s ním jeho dva kámové. Jsou to dost korby.

„Co blbneš, neurážej se,“ řekne Valda a houmlesák to po něm opakuje:

„Neurážím.“

„Kam jdeš?“ ptá se mě Valda.

„Máme trénink.“ A ukážu na tašku, aby nebylo pochyb, kdo jsme my a jaký to bude trénink.

„To ti chválím,“ řekne Valda a jde se mnou až ke dveřím hospody, tam se zastaví a tím vchod zatarasí. Houmlesák a jeho kumpáni nemají šanci jít za mnou a otravovat na ulici. Punčochy a kalhotky s kompletní náplní zůstávají jen a jen pro mě. Myslím si to aspoň. A rozepnu zip u tašky, abych se pomazlil se svým pokladem a nohy v tašce mi jemně stisknou ruku, abych se jako přibližoval, a já řeknu směrem do tašky:

„Však já vás taky chci mít co nejblíž.“

Když nejblíž, tak jako šálu na krku. Rozepnu si kabát a kolem krku si zatočím punčochy tak, aby to nejcennější bylo přesně na mém týle, zapnu kabát a ohrnu límec. Ó, jak mi je libě i v tom sychravém dni.

Když vejdu do metra, vezmou mě mezi sebe do presu ti dva, co v hospodě nábožně naslouchali barokní hudbě. Nemluví, jen mi trhají z ruky mou sporťáckou veletašku a pořád se tváří, jako kdyby poslouchali tu svou muziku.

„Tak si tu tašku vemte,“ řeknu a dva milovníci baroka se dají i s taškou na úprk. Když jsou z dohledu, rozepnu kabát a do klop kopnou nohy nazuté v lodičkách a potom se mi za krkem zavrtí celá náplň. Trénink bude!

Naučení:

Braň svou zbožňovanou všemi prostředky, silou i lstí, byť jsi ji našel náhodou třebas na půdě.

Ilustrace U.G. Sato