15.10.2018 | Svátek má Tereza


POVÍDKA: Co by tomu řekl Franta

9.12.2017

Připomínalo mi to mé noční můry z dětství. Utíkal jsem, co mi síly stačily, a přece mě ty příšery neúprosně a neodvratně doháněly. Už jsem byl vyděšený k smrti, už jsem nemohl snést víc, když jsem náhle objevil zvláštní krok, zvláštní odraz, zamával jsem rukama – a vznesl jsem se. Příšery po mně ještě zespodu chňapaly a vztekle řvaly, ječely a vyly, ale bezmocně za mnou zaostávaly.Jak jsem se vznášel a vzdaloval se, ten úděsný rámus utichal a já už věděl, že všechno bude dobré. Tu hrůzu docela nenápadně vystřídalo krásné uklidnění a já si začal svého letu užívat.

Teď jsem zaboha nemohl ten zvláštní krok, ten zvláštní odraz najít. Snad že jsem byl spíš už pokročilého věku. A hlavně, protože to nebyl sen, i když to mělo charakter noční můry.

Nová asistentka skutečně grilovala letitého šéfa katedry, dobrého člověka, plného profesora a mezinárodně uznávaného odborníka. Zatímco mladá asistentka nesplňovala tak docela akademické požadavky, ale byla na katedru přijata v rámci nedávné kampaně „diversity and inclusiveness“, tedy něco jako „začlenění různorodosti“. Jen co se trochu ohřála, jen co dva prstíčky strčila – už nikam nešla. Sprdávala profesora jak oficír vojáčka na cvičišti, a ironie byla, že to byl právě starý profesor, který ji na katedru vzal. U piva se mi svěřil, že prý trochu proti svému přesvědčení , ale jeden halt musí jít s dobou, proti větru se moc čůrat nedá a když, tak s nepříjemnými následky. „Vžyť to nějak ukučírujeme,“ mínil. Neukučíroval.

A abychom byli spravedliví, mladá asistentka dělala jen přesně to, nač byla najatá. Přísně zkoumala, co šéf katedry udělal pro to, aby do nadcházejícího ročníku Master’s programu byly přijaty v dostatečném zastoupení ženy různých etnicit, minorit, slabších sociálních vrstev, fyzických či mentálních poškození a sexualního zaměření. Šéfík zřejmě v tomhle ohledu selhal. Jen mimochodem, náš obor ve skutečnosti už delší dobu trpěl nedostatkem heterosexualních mužů, jenže to už bylo dost riskantní říkat nahlas. Tak se šéf raději bránil celkem nejapnými výmluvami. Když už zřejmě nevěděl kudy kam, snad sám ďábel mu poradil, aby nesměle špitl pravdu: některé z politicky žádoucích uchazeček se prostě nekvalifikovaly prospěchem a chyběly jim základní akademické předpoklady. A to už se opravdu nemělo říkat nahlas. Někteří kolegové si i bezděčně povzdechli, ale všichni věděli, že profesora teď už mladá asistenka má, kde ho chtěla mít, a odteď to s ním půjde už jenom z kopce. A šlo.

Byla to smutná, zahanbující podívaná. Nejen na profesora a útočící aktivistku. I na nás. Jak jen jsem si přál, aby pan profesor praštil do stolu a poslal tu nánu jednoduše do prdele. Snad by se i některý z nás vzmužil a přidal se k němu. Jenže pan profesor vypadal jako zděšená myška před chřestýšem, už se ani nebránil, a ani nikdo z nás tu nánu do prdele neposlal. Ani já ne. Naopak, někteří kolegové se k ní začali opatrně přidávat a trochu si přisadili. Byla to smutná, zahanbující podívaná.

A já už léta nemohl najít ten zvláštní krok, ten zvláštní odraz, abych ulétl. Tak jsem se spíš propadal. Hanbou. A zoufalstvím. Protože právě z takové mizerie jsem kdysi utíkal a myslel si, že jsem přes všechny obtíže s tím spojené konečně našel oázu rozumu, míru a slušnosti. A už ty příšery znovu vztekle chňapaly, řvaly a ječely a už mě zase doháněly a já viděl, že jim asi neuteču, a ten zvláštní létací krok a odraz tu už nebyl.

Místo toho jsem se naučil ty vzteklé pronásledovatele vypínat. Odborníci na to mají zvláštní termín a s ním spojené teorie, ale já jsem se jenom jednoduše soustředil, zasnil a pronásledovatele z toho hájenství vyloučil.

Tentokrát jsem si vybavil, jak před mnoha léty, ještě v mé rodné zemi, si pronásledující příšery myslely, že mě už mají, že mě už dostaly, když ze mě, z učitele, udělaly řidiče náklaďáku. Já si naopak myslel, že jsem jim jako řidič zase utekl, tentokrát spíš ujel. V kabině náklaďáku nebylo špatně. Nebyl to právě létací sen, ale asi to k němu mělo tak blízko, jak to jen šlo.

Jednoho mrazivého rána na mě u vozu čekal obrovitý chlap. „Mám prej jezdit s tebou,“ zahučel, když jsem se přiblížil. „Jsem ňákej Franta... Franta Pátek,“ řekl s naprosto stejnou intonací, jako by říkal „Bond... James Bond.“ A podal mi ruku velikosti prasečí kýty. Chtěl jsem se představit jako „Crusoe... Robinson Crusoe“, ale naštěstí mě něco zarazilo. Brzy jsem poznal, že Franta na takové vtípky nebyl. A netušil, kdo byl Bond nebo Defoe.

Zato člověk s Frantou vždycky věděl, na čem je. Uměl lidem říct, co chtěl a co nechtěl, co měl rád a co ne. A stejné očekával od druhých. A měl nesmírnou, přímo nadlidskou, neuvěřitelnou sílu. Když se mi jednou podařilo na skládce utopit zadní nápravu v bahně, vlezl pod korbu a na ramenou náklaďák vytlačil. V restauraci někde u Mělníka si odskočil na toaletu a než se vrátil, dva místní nejspíš traktoristé se do mě začali navážet. Když se Franta vrátil do lokálu, bleskově zhodnotil situaci a traktoristy vyzval, aby si dali pohov. Nedali. Franta oba uložil tak rychle, že jsem sotva ty dva údery postřehl. „Zaplať, asi pojedem,“ zabručel. A jeli jsme, a už jsme o tom víc nemluvili. Nikdy.

V té době byly v Praze dvě hospody otevřené od šesti ráno. Franta nebyl vybíravý, v které z nich se ráno stavíme; to nechával na osudu, na mně a kterým směrem jsme ten den měli jet. Ale do jedné z nich jsme museli, jinak měl Franta zkažený celý den. Obvykle si dal dršťkovou nebo gulášovou se dvěma rohlíky a dvě pivka, a byl připraven se porvat s dalším dnem a s prací.

Proslule tvrdý pracant, až na něj někteří jiní závozníci nevražili. Během první hodiny až dvou lehce dohnal tu snídaňovou půlhodinku v hospodě, ten zbytek práce mu vzal půl času co jiným, a pak po sobě skoro až obsedantně uklidil. Někdy i vymetl korbu. Jednou jsem se o té jeho pracovitostí s upřímnou úctou zmínil, a asi jsem neměl. Přivedl jsem ho do rozpaků; dlouho nevěděl, jak odpovědět. Až po hodné chvíli, kdy já už vlastně nevěděl, na co odpovídá, z něj vylezlo: „Ty bejku, dyk já to tak dělám pro sebe!“

Když bylo „vysoké datum“, tedy dlouho od poslední výplaty a ještě pár dní chybělo k té další, nesměl jsem vyhazovat cigaretové špačky z okna. Musel jsem pěkně típat do prázdné konzervy umístěné na motoru mezi námi. Franta pak z tabáku z nedopalků balil nové cigarety, často bravurně jednoručně. Ubalit si cigaretu považoval za společensky důležitou dovednost, a mně to zrovna zoufale nešlo. „Nic si z toho nedělej,“ přátelsky mě uklidňoval, „však se to v lochu taky naučíš.“

Někdy se Franta zmocnil mých ranních novin a v setmělé kabině náklaďáku vyvolával titulky. „Závazky sjezdu splníme!“ „Zemědělci jsou připraveni!“ „Nová hala bude dokončena v termínu!“ „Vojáci přísahali!“ Alfred Jarry by to lépe nevymyslel. Jindy se plným a čistým hlasem pustil do zpěvu. Vůbec jsem netušil, že tak sprosté písničky existují. Ale v jeho podání nezněly ani tak sprostě. Spíš to byla další a zbrusu nová varianta kouzla absurdního divadla. Vsadil bych se, že Franta ten pojem ani neznal, a přece spontánně, štědře a přirozeně tvořil. Bylo to v něm jako v koze lůj.

Na rozdíl od mnoha jiných dělníků té doby, Franta si inteligence vážil. Dobře věděl, že v době vlády nemorálních tlučhubů a přežvykovačů hesel nebylo oficiálně důležité, co člověk skutečně udělal, ale co nahlásil či vykázal, že udělal. To se odráželo i na výplatě. Vybalancovat kilometry, čas, kubíky, kusy, váhy, spotřebu a jiné položky na jízdnímu výkazu neboli „stazce“ tak, aby se vždy sešly a věrohodně sečetly do plně využitého dvanácti- až čtrnáctihodinového pracovního dne, vyžadovalo nejen základní znalost písma a počtů, ale také trochu tvořivé představivosti. Zejména když vykonané práce bylo tak za šest hodin. Když jsem na konci směny smolil stazku dohromady, ať už v restauraci nebo v kabině, Franta hlídal můj nerušený klid, asi jako bych se chystal na rigorózní zkoušku, a snažil se předvídat a splnit mé případné potřeby a přání.

Myslím, že jsme se spřátelili, ale nemyslím, že jsme byli přáteli. Alespoň ne tak, jak jsem to do té doby znal. Například kromě výjimečného piva po šichtě jsme se mimo práci nestýkali. Zdálo se, že nám to tak oběma vyhovovalo. Ale přátelům, se kterými jsem se po práci stýkal, jsem přestal dávat k dobru žertovné historky o „mém Pátkovi“. A styděl jsem se, že jsem to kdy dělal.

Když mě mocipáni té doby a té krajiny vzali na milost a já ani nevěděl proč, měl jsem z toho smíšené pocity. Stále jsem k nim nepatřil a patřit nechtěl. Ale lákalo mě vrátit se k práci, kterou jsem měl rád a ke které jsem byl vyškolen. I když jsem věděl, že ta práce bude cenzurou zmrzačená. Ale pod tím vším mě rušilo něco podstatnějšího, i když jsem to neuměl přesně vystihnout a pojmenovat. Proradnost by asi bylo zbytečně velké a silné slovo, a přece – Franta za mnou stál, když mi bylo ouzko...

„Tak ty budeš zase sedávat s pány,“ shrnul to Franta. „Jen aby ses nespálil! Aby sis ještě nevzpomněl!“ A docela nakonec, když už jsme se doopravdy loučili, emocionálně obvykle velice zdrženlivý Franta popustil svým citům uzdu. Poplácal mě, že mi málem zlomil hřbet. „Ty bejku, to ti s náma nebylo dobře?!“„To víš, že bylo,“ nevydržel jsem a odpověděl, i když to byla jen řečnická otázka. „Díky!“ A to zas nevydržel Franta, otočil se a zprudka odešel. A bylo.

Měl pravdu, často jsem si vzpomněl, ale asi jinak, než to Franta myslel. Ničeho jsem nelitoval a vzpomínal jsem na něj rád. Řekl bych, skoro až s dojetím, ale to bych Frantovi nikdy nemohl přiznat. Strašně bych se shodil.

Jenže teď se mi někdo do těch vzpomínek neurvale vbourával. Asi jsem si na schůzi katedry trochu zdříml, protože zprvu jakoby z dálky a potom stále jasněji a naléhavěji mě někdo oslovoval jménem.

Byla to naše mladá aktivistka-asistentka. Že prý si některé studentky stěžovaly, že v přednášce teorií psychoterapie byly podrobněji vyloženy teoretické příspěvky jen tří žen a ze třinácti tříhodinových přednášek byly jen dvě hodiny věnovány feministickým teoriím. Měla to přesně připravené a spočítané. Co bych k tomu rád dodal, nebo jak bych to vysvětlil, domáhala se aktivistka, protože „pět set sedmdesát osmička“, tedy Teorie psychoterapií, byla skutečně moje přednáška.

Franta, vždy gentleman, by ji asi neplácl a ani do prdele neposlal. Spíš by ji vybídl, aby si klidně dala jedno pivo na něj a už byla, proboha, zticha. Já nikdy nebyl ten formát, co Franta, a tak jsem jen řekl „Ano.“ To ji zmátlo. Chtěla vědět, co „ano“, co že to znamená, a já ji chvilku potrápil. Vždyť „ano“ je tak prostinké přitakání, a které části toho „ano“ vlastně nerozuměla. Nakonec jsem jí vysvětlil, že ano, že to má naprosto správně, že právě tak ten kurs přednáším. A dorazil jsem ji severoamerickým šperkem pasívní agrese, který snad ani v češtině nemáme: „And what’s exactly your point?“ Tedy něco jako „a co se to tu snažíš říct?“ nebo „a o co ti vlastně jde?“ Tak nějak. Opravdu jí to krásně vyrazilo dech.Ještě trochu vyhrožovala, ještě po mně chňapala, ale já už věděl, že na mně nemůže, že už jsem jí ulétl.

Zdálo se, že někteří kolegové to už také věděli. Užívali si to. Někteří byli rádi, že aktivistka byla vztekem bez sebe. Jiní mi to, myslím, trochu záviděli. Že jsem si to mohl dovolit. Byl jsem externí profesor a má skutečná obživa pocházela ze soukromé praxe. Učil jsem na jejich pozvání a ani na ty schůze katedry jsem doopravdy nemusel chodit. Někteří se tvářili vystrašeně a jiní, zdálo se, měli trochu škodolibou radost. Mysleli, že jsem měl průšvih – a ne oni.

I když mi už došlo, proč mě tak naléhavě na tuto schůzi zvali, pěkně jsem za pozvání poděkoval a omluvil se, že už skutečně musím jít, že mám ještě klientů na zbytek odpoledne. Jestli budou chtít, abych odučil „teorie“ nebo něco jiného z mého obvyklého repertoáru v příštím semestru, jen ať mi dají vědět, bude mi potěšením. A odešel jsem lehkým krokem, skutečně jako bych se vznášel.

Ani jsem nepamatoval, kdy jsem byl naposled takhle bez strachů, bez starostí a bez úzkosti. A najednou mě napadlo, že bez ohledu na čas a prostor, Franta se stal mým dospělým létacím snem. Chvilku jsem tu zvláštní metaforickou myšlenku zkoumal, jak sedí nebo ne, protože i když se mi poeticky velmi líbila, tak docela jsem jí nerozuměl. Ale věděl jsem, že v tom něco je. A mou jedinou starostí bylo, jestli by to vydalo na povídku.



Kanceláře 1000m2, Hloubětín
Kanceláře 1000m2, Hloubětín

Kolbenova, Praha 9 - Hloubětín, okres Praha
150 000 Kč/měsíc

Diskuse


B. Lukáš
9:40
9.12.2017

J. Farda
9:38
9.12.2017

V. Kolman
6:25
9.12.2017

M. Prokop
21:11
9.12.2017

počet příspěvků: 6, poslední 10.12.2017 01:35









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.