Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996POVÍDKA: Čip věčného zdraví
"Ale no tak, dámy a pánové. Ven s připomínkami," pravil učenec do ztichlého sálu. "Vy tam? Prosím!"
V třetí řadě se pohnula povědomá postava. Poslanec dolní sněmovny pan Wrexworthy si olízl rty a půl minuty jako by si něco sám pro sebe přemílal. "A je to jisté? Ta věc opravdu funguje?" vypravil ze sebe posléze.
"Ano. Ta věc" - přednášející se dramaticky odmlčel - "funguje. Můj asistent docent Hernandez vám vysvětlí jak. Odvěký sen se splnil, choroby už nebudou zužovat lidstvo. Buďte tak laskav, pane docente!"
Obrýlený muž neklamně jižanského zjevu si křepce povysočil na podium, uklonil se a pozvedl paži. Mezi palcem a ukazováčkem se mu zlatavě zatřpytil malý plíšek. "To, co zde vidíte, dámy a pánové, je výsledek dlouholeté práce našeho týmu, výzkumná komponenta NX 514 H. My ale říkáme jednoduše "čip". Náklady výzkumu byly, jak si jistě dovedete představit, nesmírné, ale nyní…"
Sálem se rozlehl šum. "Jenom tohle? Není to zase nějaký…" Pán v třetí řadě se nezdál být přesvědčen, žurnalisté jsou nedůvěřivé plemeno. Měl s vědátory své zkušenosti: kolikrát vyrukují s nějakou nedomyšleností, člověk napíše reportáž o dalším triumfu lidského ducha, a za týden se ukáže, že to byla kachna. A kachnu si člověk může dovolit jen jednou. Už tenkrát mu šéfredaktor s náramnou jízlivostí říkal - "to jste se tedy zase vyznamenal, pane kolego, opravdu, nedával jsem vám už jednou k uvážení, jestli novinařina pro vás není příliš náročné řemeslo? Třeba jako řidič autobusu…" Druhý malér téhož druhu by mu zjednal pověst výrobce kachen, což by bylo na pováženou.
"Humbuk, chcete říci," doplnil docent Hernandez s chápavým pokývnutím hlavy. "Není. Čip je droboučký, ale je do něj uloženo všechno. Na-pro-sto všechno. Optimální funkce všech tělesných orgánů od mozku až k poslední kůstce v palci u nohy. Takové, jaké by mohly být, kdyby je nedeformovaly dědičné indispozice, choroboplodné zárodky či nezdravý způsob života. Jsme zodpovědní vědci, pane, přece bychom nedávali do oběhu něco nevyzkoušeného Podívejte se." Na ta slova vyhrnul rukáv a ukázal sotva znatelnou jízvu na předloktí. "Malý řez skalpelem, čip se vloží třeba semhle… a od té chvíle žádná chřipka, žádné bolesti v kříži, žádná alergie, můžete mi věřit, do šedesátky nemám daleko a měl jsem takových těch běžných potíží pěknou hromádku a počínající cukrovku k tomu. Všechno je pryč. Pryč," zaopakoval a brýle mu zazářily triumfem odborníka, jehož experiment se nad všechno očekávání zdařil.
"Elixír věčného mládí," zadeklamoval kdosi v přehnaném úžasu. Drobná příměs posměšku se nedala přeslechnout.
"Ne tak zcela přesně, vážený pane," pominul docent ten náznak. "Přirozenému postupu stárnutí náš čip zabránit nemůže. Nevyhnutelnému konci také ne. Ale je to aspoň důstojný konec. Bez bolesti, bez trápení, bez obtěžování příbuzných, jen postupným vyhasínáním životní energie. Víc neumíme, a snad bychom ani neměli umět. I když," zahleděl se zadumaně, "nikdo neví, co přinese budoucnost. Vývoj na tomto poli vědy pokračuje takovým tempem, až si někdy říkám, jestli jsme nepřekročili nějaký zakázaný práh… ale filosofie není můj obor, když prominete."
"Správně," zasáhl profesor Bloch v obavě, aby se debata neodklonila k nějakým esoterickým spekulacím. "Kdo má další dotaz? Vy, paní?"
"Třeba já," zvedla se pečlivě nalíčená dáma oné věkové kategorie, kdy se říkává - ale jděte, vždyť ještě vypadá docela mladě! Půvabně se usmála. "Přiznávám se, že mi to všechno připadá až příliš pohádkově, ale nejsem lékařka ani počítačový expert, abych mohla vznášet odborné námitky. Tušila bych ale, že ten váš čip nebude zrovna levná záležitost. Pomysleli jste na sociální stránku té věci? Století mladíci z bohatých kruhů si budou užívat života v plném zdraví a svěžesti, a vedle nich budou skomírat chrobami prolezlí chudáci. Nechci hned vyvolávat strašidlo sociálních bouří, ale určitý neklid váš vynález bezpochyby vyvolá. Jestli se v těch věcech trochu vyznám, nemocenské pokladny budou stěží ochotné jej v plné výši hradit, nemám pravdu?" Znovu se usmála, přidržela si klobouček a posadila se.
"Fred Haugham, zástupce pojišťovny Magnum, " představil se štíhlý gentleman a rovněž se uklonil. "Přesně jste vyjádřila mé vlastní myšlenky, madame. To, co jsme tu slyšeli, je úchvatné. Neuvěřitelné. Vize století. Ale my pojišťováci nedáme moc na vize, víte. Jsme zvyklí počítat: nač vyjde ta věc, co ji držíte mezi prsty, pane asistente?"
Docent Hernandez se nezdál být vyveden z míry. "Jako jeden z dvaadevadesáti pokusných králíků vám mohu posloužit předběžnou cifrou: v této fázi vývoje obnáší náklady na jeden čip v přepočtu na zdejší měnu dvěstě sedmnáct tisíc britských liber a nějaké drobnější peníze." Přeslechnuv několikeré hvízdnutí a výkřiky "pane jo" pokračoval: "Můžeme ovšem s jistotou předpokládat, že uvedením do hromadné produkce bude cena rychle klesat až na úroveň - řekněme -náhrady kyčelního kloubu. Zdá se vám to příliš, pane?"
Pánovi se to asi příliš nezdálo, neboť se posadil, nepodav odpovědi. Místo něj se zvedl ze židle postarší člověk, který jako by se zapoměl doobléci, kravata mu visela nakřivo a z kalhot vyčuhoval cíp košile. "A dokdy myslíte, že…" Hlas jako by se panu Sedletzkymu maličko třásl.
Profesor Bloch-Bytomski se krátce zamyslel. "My bychom si ovšem přáli ještě nějaký čas pokračovat v teoretickém výzkumu, ale to teď, když se ukázala nutnost vyjít s projektem na veřejnost, asi nepůjde. Když budeme pracovat na plné obrátky… odhaduji, že do dvou let bychom mohli dokumentaci shrnout do závěrečné zprávy a předat k praktickému použití. Implantace pak mohou začít okamžitě."
"Děkuji," pronesl pan Sedletzky ještě roztřeseněji. Do dvou let. Jestli to Marion tak dlouho vydrží. Přemohl se však a vyslovil otázku, již v sobě už nějakou chvíli dusil. "Slyšeli jsme, že váš čip zajistí optimální funkci všech tělesných orgánů. Rád bych vám věřil. Ale co když jsou ty orgány…" dvakrát polkl, "eh, co když už choroba pokročila příliš daleko? Když došlo k nezvratnému rozkladu tkání?" Bože, dej, ať se ten chlap aspoň vyhne odpovědi. Ať neuslyším, čeho se bojím.
"Vy máte na mysli rakovinu, pakli se nemýlím. Ne. I v tom ohledu jsme provedli klinické zkoušky a dopadly bez vyjímky výtečně. V první fázi se zastaví postup nemoci, metastázy se nevytvářejí. V druhé fázi - a netrvá to dlouho - zasaženou tkáň nahradí zdravá, pacient se zotaví, jako by žádné rakoviny nikdy nebylo. Potěšil jsem vás, pane?"
Přikývl beze slova. Otázky a odpovědi se ještě nějakou chvíli střídaly, probíraly se podrobnosti, ale pan Sedletzky už je sotva vnímal. Mám teď běžet na letiště, prvním spojem domů do Stuttgartu, zvěstovat tu novinu Marion… nebo raději nemám, co kdyby… nedovedl se rozhodnout. Konečně se ozvalo šoupání židlí, profesor Bloch sbíral své papíry, posluchačstvo se hrnulo k šatnám. Zahlédl v tom chumlu redaktora Ohletze z konkurenčního listu, s nímž se nejednou ocitl v názorovém střetu, jehož úsudku si nicméně vážil. Prodral se k němu.
"Co vy na to, Guido? Co tomu říká váš proslavený instinkt?"
Konkurenční redaktor se zadíval tak nesmírně vážně, že ho až zamrazilo. "Co tomu říká můj instinkt, Wernere… říká mi, že z toho ještě bude strašlivý průšvih. No, co se tak koukáte. Zkuste si promyslet jedno po druhém, a uvidíte, co vám vyjde. Tohle přece nemůže skončit dobře."
Pana Sedletzkyho obešel chladný van čehosi varovného, rázně jej však zapudil. Hlavně ať se Marion dočká těch dvou let, pak ať si třeba přijde ten strašlivý průšvih. Šel k stanovišti taxíků a cestou přemýšlel, představoval si možné následky převratného objevu, leccos mu opravdu vycházelo dosti bláznivě. Ale nedbal toho, všechno je lepší než sedět u nemocničního lůžka a držet za ruku manželku v posledním stadiu smrtelné choroby.
Dva roky minuly a ukázelo se, že skutečnost vcelku odpovídá předpovědi amerického docenta, leda s tou výjimkou, že se cena zázračného čipu nezastavila u nákladů na operaci kyčelního kloubu, nýbrž klesala v rychlém tempu dál, až dosáhla hodnoty luxusnějšího opékače topinek. Teprve na té úrovni došlo k přechodné stabilizaci. Také pan Sedletzky se dočkal splnění své naděje a mohl s ulehčením sledovat další vývoj. Určitých nepravidelností si arci povšiml, byl přece jen novinář, ku kterémužto povolání už ze zásady patří dávka kritické skepse, ale zvlášť ho nezneklidňovaly. Zatím čip nevyvolával žádné mimořádnější paniky ani politické spory, ostatně jich bylo dost i bez něj.
Paniky a skandály vypukly o půl roku později, jako by zatáhl za provázek. Došlo ke dvěma znepokojujícím úkazům: cena čipu se znovu dala do pohybu, klesala a klesala až k hodnotě náramkových hodinek čínské výroby, jaké jsou k mání u všech pouličních stánků za pakatel. I bylo otázkou, zda a jak dlouho se ten obchod ještě bude rentovat. Nicméně byl už očipován kdekdo až k do nejnižších vrstev společnosti včetně ochlastů, bezdomovců a ilegálních přistěhovalců, takže otázka čipové rentability vzrušovala jen málokoho. Druhý z úkazů vzbudil víc nepokoje: korejská firma Gongang uvedla na trh čipy nejdřív pro kočky a postupně i pro ostatní domácí drahoušky. Citlivější část veřejnosti a studující mládež obzvláště to shledávala neetickým, ba diskriminačním: tady se vkládají čipy do oušek morčatům a trpasličím králíčkům, a v Africe hynou statisíce lidí na malárii, AIDS, žlutou zimnici a celou řadu dalších chorob včetně těch, jimž by se dalo odpomoci podáním aspirinu, kdyby na něj byly peníze.
Ze studentských kolejí přešlehl neklid nejprve do kritčtější části tisku a televizních debat, poté do hostinců a kaváren, až se zmocnil ulic, jimiž táhly zástupy demonstrantů, vykřikujíce zlobná hesla. "Kočičkám zdraví, lidem smrt? S námi nikdy!" "Čipy pro Afriku - otázka lidskosti!" hlásal o něco umírněněji jeden z mnoha transparentů. "Kde jsou lidská práva? Kde lidská důstojnost?" tázaly se jiné. "Ohluchla naše vláda? Velkokapitál vydělává, velkokapitál ať platí! Ven s peněženkami, zazobanci!" Jak ani jinak býti nemohlo, vmísila se do demonstrací rudá barva praporů se srpy, kladivy a podobiznami revolučních vůdců, připojovali se k nim anarchisté, antiglobalisté, radikální vegetariáni a feministky, marxističtí sektáři a jiní toho druhu podivíni. Na druhé straně se od nich odpoutávali ti, jimž taková společnost nebyla po chuti, a vytvářeli vlastní průvody. Občas se demonstranti obojího typu setkávali na křižovatkách; tu zapomenuvše na Afriku i na čipy se zahrnovali nadávkami a kamením, krev tekla, sanitky houkaly, policie a hasičstvo měly pořád co dělat. Aby zmatku nebylo málo, shromažďovaly se kolem chrámů a svatostánků všech vyznání zástupy jak pokojnější, tak podstatně řidší, a rovněž se vydávaly na pochod, pastoři a biskupové v čele. Tu zazníval velebný zpěv, zavlály korouhve s obrazy světců, na pruzích bílé látky se velkými literami skvěly neadresné výzvy: "Bůh nezná rasy! Pán stvořil svá dítka všechna sobě rovná! Spasitel trpí s trpícími, i my mějme slitování!" A tak všelijak a podobně.
S politováním jest zaznamenati, že vlády, vězíce po uši v dluzích, se k dodatečným výdajům neměly; zástupcové kapitálu pak projevili ochotu jen o málo větší. Z krizí zužovaných bank a velkoprůmyslu ani zdaleka neproudily očekávané miliony, nýbrž nanejvýš desetitisíce, když už vůbec něco. To dodalo nové mízy třídně-proletářskému hněvu, vyjádřivšímu se pouličními kravály, při nichž byly na podporu chudých a trpících převraceny popelnice, vytloukány výlohy a zapalována auta. Především však nadešla hodina nevládních, neziskových a tomu podobných iniciativ a organizací.
Jako první vyzvala k dobrovolným sbírkám nezisková iniciativa Pro sanitatem a v krátkém čase docílila znamenitého zisku. Což vybízelo k nápodobě, i vynořila se vzápětí dotud neznámá a rovněž nezisková, na potírání chudoby v třetím světě orientovaná organizace Misericordiam in terris, a také její konta se utěšeně plnila. Pak už se dobrovolných, nevládních, neziskových etc. spolků a iniciativ nedalo dopočítat. Téměř současně proběhlo mimořádné zasedání OSN, na němž zástupci rozvojových zemí v čele s Čínou ostře zkritizovali Západ pro jeho neužilost, spojivše otázku čipů s konečně už nějakým odškodněním za hrůzy otrokářství a koloniálního útisku. Prosazování spravedlivých nároků se s nejvyšší ochotou ujala renomovaná advokátní agentura Adams & Khlebanoff v Chicagu, předloživši někdejším koloniálním mocnostem účet znějící na sedm a čtvrt bilionů dolarů. Tím otřeseno se evropské státnictvo přece jen rozhoupalo a vycedilo ze svých hluboce deficitních rozpočtů několik ne zrovna bilionů, ale aspoň nějakého toho milionu. Následky byly strašlivé, jak předpovězeno.
Vlády třetího světa daly najevo jistou rozmrzelost: bývaly by od bohatého Západu očekávaly víc. Nicméně se uvolily přijmout aspoň tuto pomoc, nejlépe v hotovosti přímo do rukou příslušných ministrů. Dárcovské organizace ovšem měly s příslušnými ministry svou zkušenost, i zamítly ten návrh s politováním, vymluvivše se na blíže neurčené předpisy. Zájem rozvojových vlád v důsledku toho povadl, to už však z evropských přístavů vyplouvaly kontejnerové lodi s nákladem čipů. Některé se staly kořistí somálských pirátů, cestou z přístavů do chudobného vnitrozemí číhaly na svou příležiotost lupičské bandy i osvobozenecké armády nejrůznějšího druhu, nakonec však dospěla největší část nákladu na určená místa. Téměř současně přispěchaly zvláštními letadly výpravy odborných zdravotnických sil a jaly se organizovat hromadné implantace. Zpočátku se setkávaly s potížemi korupčního i pověrečného rázu, tu se však se ve prospěch čipů vyslovili - šeptalo se, že nikoli zadarmo - kmenoví kouzelníci a léčitelé. Jako s větrem se z jednoho konce černého kontinentu na druhý roznesla zvěst o zrovna zázračném účinku zlatavého plíšku na mužnou potenci, a neminula se s účinkem. Před narychlo zbudovanými implantačními středisky se shlukovaly lomozící davy, zmatek zvyšovali vládní komisaři s neustále se měnícími direktivami, přichvátavší policisté všechno komplikovali neomalenými žádostmi o bakšiš, nicméně se nakonec dočkali očipování i v nejodlehlejších koutech savan a pralesů všichni, mnozí i vícekrát než jednou. Nedalo se ovšem zabránit tomu, aby se obdarovaní nepokoušeli své čipy zase vyjmout a zpeněžit; také stepní bandité objížděli s pytli ukořistěných čipů s snažili se udat svůj lup na tržištích. Vbrzku se však poptávka nasytila a výnos se stal zanedbatelným, čímž skončila i tato část konjunktury. Zlatě se lesknoucí plíšky pak porůznu ležely na návsích zašlapané do bláta a kravského hnoje a nikdo o ně nejevil zájem, ledaže se staly oblíbenou hračkou domorodých dětí a předmětem výměny za plastikové sáčky i jiné pozůstatky kulturního importu.
Dřív než suché roční období vystřídaly deště, se navzdory všemu ukázalo, že malárie, spavá nemoc a mnohé další metly domorodého života jako zázrakem opouštějí chaloupky z rákosí a jílu. Nebylo pochyb, soustředěná snaha organizací vládních i neziskových se setkala s úspěchem, jejž nepředvídali ani jejich povinně optimističtí mluvčí.
Tím se vše zdálo být v nejlepším pořádku, ale jen zdálo. Neboť každý úspěch mívá svůj rub a z každého zisku jest zaplatiti daň, kteréhožto pravidla kdyby dbali šířitelé dobra, mnohého trápení by svět zůstal ušetřen. Jako první pocítili rozpaky i velmi reálné obavy terénní pracovníci dobročinných iniciativ, krátce po nich zámořské centrály. Dobrá věc se podařila, miliony životů zachráněny… a co teď dál? Jak a v čem hledat odůvodnění další existence, když dosavadní vymizením nemocí pominulo? Zrušit organizace dobrovolné pomoci? Nemožno, to chápali všichni. Na to se v neziskovém obchodu otáčelo až příliš mnoho peněz, vypučelo příliš mnoho skvěle placených kariér, spletla se příliš hustá síť soukromých zájmů. Je tomu snad tak, že zlo se má potírat a potírat, nikdy však úplně potřít? Neboť i ze zla jsou mnozí poctivě živi? Nějaký čas se charitativní spolky pokoušely udržet při životě hloubením studní a stavbou zavlažovacích zařízení, ale bylo to pracné, zdravotníci v tom byli málo platní, geologů a stavebníků se hlásilo málo a naprosto nebyli ochotní pracovat neziskově. Především však povážlivě vysychal tok finančních prostředků. Proč ještě upisovat na dobrovolná konta, uvažovali potenciální dárci, když je v té Africe díky zázračnému čipu po nemocích? I vraceli se filantropové jak amatérští tak profesionální zklamaně domů hledat nové uplatnění, ale ukazovalo se, že i s tím bude potíž, protože vymýcením neduhů odpadl rozsáhlý hospodářský sektor, jenž až doposud dával obživu milionům lidí. Nezaměstnanost, jež se rozhostila, neměla sobě rovné, kam až paměť sahala. Půvabná žurnalistka z přednášky profesora Bloch-Bytomského se drahně zmýlila, vyslovivši naději, že čip nevyvolá strašidlo sociálních bouří.
Na lékařský stav dopadla krize plnou váhou a okamžitě, stav lékárnický následoval o málo později. Naděje na oživení byla za těch okolností iluzorní, což uváživše zavírali starší lékaři ordinace, aby pokusy o udržení provozu darmo nevyplýtvali našetřené peníze, a odebírali se na odpočinek. Mladší kolegové hledíce zádumčivě do prázdných čekáren shledávali drobty z kdysi bohatě prostřeného stolu svého povolání, a nějaké opravdu našli: lyžařské sjezdovky a dálniční bouračky poskytovaly určité uplatnění těm, jejichž kvalifikací bylo ošetřování zlomenin a vnitřních zranění. Žeň to však byla příliš chudobná, než aby uspokojila všechny potřebné, zvlášť když se zranění až neslušně rychle hojila. I bylo vídat příslušníky někdy vysoce prestižního stavu, kterak se shlukují na úpatí lyžařských svahů, hádajíce se, kdo byl k čertu u té zlomené nohy první. Jiní si pořídili sanitky, jež teď byly lacino k mání, objížděli s nimi silnice pátrajíce po obětech karambolů a okamžitě si je odváželi do osiřelých nemocnic, nevyčkavše příchodu policie. Také z toho povstávalo mnoho vzteků a pranic na místě samém i později u soudů. Jen léčitelé lidských duší rozpouštěli své ústavy tiše a bez záchranných pokusů, proklínajíce ten kousek lesklého plechu, jenž dokázal zničit i blázince.
Lékárníci na tom byli aspoň zpočátku o poznání lépe. Jejich předností bylo, že nejen ovládali umění vydávat léky na předpis nemocným, nýbrž i nabízet neškodné prostředky za hotový peníz osobám zdravým jako buk. I rozhojnil se neobyčejně sortiment krabiček, skleniček a tubiček, jejichž obsah měl každému zaručit krom trvalého zdraví i jarou svěžest, a jakkoli bylo ledakomu nejasné, co ty zámořské pojmy značí, též wellness a fitness. Rovněž kosmetické a zkrášlovací prostředky zůstaly spolehlivým zdrojem příjmů, když se ukázalo, že čip profesora Bloch-Bytomského zřejmě nepokládá nedostatek dámského půvabu za nemoc. Zde však narazili na jednotnou frontu majitelů drogerií, podávajících soudní žaloby jednu za druhou s odůvodněním, že rtěnky, pudry a pletní krémy nemají se zdravím nic společného a obchod s nimi tudíž náleží pouze jim a ne nějakým apatykářům.
Konjunktura wellnessů a fitnessů však trvala jen krátce, neboť lidstvo propadlo bezstarotnosti. Nikdo už nepokládal za potřebné běhat po parcích ani provádět prostocviky za účelem zhubnutí, pavučinami opředené hole nordic walkingu stály v koutech sklepů, důmyslné šlapostroje se stěhovaly na půdu. Proč také se hmoždit tělocvikem, když čarovná moc čipu zabrání všemu, co by mohlo povstat z nevhodné životosprávy? Z přejídání již nekynul kostnatý prst infarktu a obezita přestala být hrozbou, neboť podkožní tuk se sotva začal usazovat a hned se zase rozpouštěl. Ani cholesterol, nenasycené kyseliny, glukózy a jiné zlopověstné substance nehrozily záhubou, i nastal zlatý věk obžerství a překypujících mejdanů. Kuřáci, zbavení mementa rakoviny, si bez obav zanášeli plíce dehtem, ochlastové do sebe lili piva a lihovin, co jim peněženky stačily, neboť opojení se sice dostavovalo, avšak bez následné kocoviny, delirií, bílých myší a všeho ostatního, co bývalo výsledkem nemírného pití. I bylo příjemné být alkoholikem, též pivo- a lihovary se dočkaly nebývalého rozkvětu. Svou omrvinku si odnášely zbytky stavu lékařského, mohouce napravovat následky ožraleckých rvaček a pádů do škarpy, také silničních nehod požehnaně přibylo.
Mohli tudíž být pijáci, kuřáci a jiní provozovatelé nezdravého životního stylu se svým údělem vcelku spokojeni. Dožíralo je pouze, že jako za předčipových časů, i nyní jim byly z platů a podpor strhávány nemalé částky v prospěch povinného zdravotního pojištění. "Proč," metali kletby v tvář nenasytné byrokracii, "musím platit jak mourovatý, když nejsem a ani nemohu být nemocný?" Hostince se zachvívaly výbuchy vzdorného křiku, kdo udržel v ruce pero, psal žaloby, protestní petice se nosily na příslušná místa po koších, i okna v přízemí ministerstva zdravotnictví jisté nejmenované země vytloukl rozvášněný dav, avšak vše nadarmo. Neboť státní instituce, ať již k jakémukoliv účelu zřízená, může jen růst a bytnět, nikdy však nemůže být zredukována nebo dokonce zrušena. Jako dříve i nyní běhali chodbami zdravotních ústavů a ministerstev uštvaní úředníci se stohy lejster v podpaždí, tvrdíce nalomenými hlasy, co že si to páni tam nahoře pořád vymýšlejí, že se ten stres nedá vydržet a že by nejradši se vším praštili. K praštení však nedocházelo, naopak se zdravotní úřady domáhaly zvýšení svých rozpočtů a nejeden se rozrostl o četná křídla a přístavby. V obměně až hrůzné se naplnil zákon profesora Parkinsona: aby zdravotní byrokracie kypěla a rozrůstala se, k tomu nemá zapotřebí žádných nemocných, k tomu si vystačí svou vnitřní dynamikou sama. Nebylo tudíž divu, že veřejné zadlužení dosahovalo neslýchaných výšin a jediný, kdo se ještě mohl radovat, byly mezinárodní bankovní řetězce. Než všeobecná krize pohltila i je.
Ale jen krize, nikoliv apokalypsa. Ta zachvacovala v stále širších kruzích africké a mnohé další země, ohleduplně nazývané rozvojovými. Nerozvážně zaseté zrno dobra vydalo strašlivou žeň. V plné nahotě se potvrdilo, čeho si mohli dobrodějové povšimnout už dříve, kdyby bývali chtěli: také změna k lepšímu je změna. Nezmění-li zároveň ti, jichž se týká, i své zvyky a celý způsob myšlení, mívá dobro tendenci se obracet ve svůj opak. Tak se i stalo.
Dosud blahovolně přehlížené přelidňování chudých končin planety nabralo vymýcením nemocí na razanci a záhy dosáhlo hranice, za níž byla katastrofa neodvratitelná. Země subsaharského pásma, jejichž populaci odhadovaly učebnice z předchozího století na tři až čtyř miliony duší, nakynuly nyní k milionům sedmdesáti i více při zdrojích obživy spíše se krátících. V dobré víře vyhloubené studny se staly prokletím: převážně pastevecké obyvatelstvo křovinatých stepí už odjakživa spatřovalo v hojnosti svých dobytčat v první řadě prostředek osobní prestiže, jejich touhu však limitovala nízká vydatnost napajedel a řídké rozsetí v nedohlednu prašné pustiny. Díky tisícům hlubinných vrtů mohli nyní majitelé stád dát svému prestižnímu chtíči volný průchod, a také že dali. Stáda se rozmnožila deseti- i vícenásobně; okolí napajedel se stalo kalištěm, do hloubky rozdusaným bezpočtem na kost vyzáblých zvířat, neboť úsilí rozvojových pomocníků vydalo hojnost dobré, zdravé vody, vydatnost pastvin však nejenže nikdo rozhojnit nedovedl, ale mizela vůčihledně pod kopyty hladového dobytka, až nezůstala téměř žádná. Situaci nezlepšily ani davy vesničanů v honbě za palivem, neboť na něčem se vezdejší kaše uvařit musí; i braly v rychlém tempu za své nejdřív už beztak vzácné stromy, po nich trnité houští, až nakonec byly vytrhávány a páleny i travní kořínky, protože jinak nebylo topit čím. Totální destrukci půdy v patách následovala od severu se šířící poušť, milosrdně zakrývajíc jeviště lidské neprozíravosti svým pískem. Když se trvale přečerpávané studně zanesly kalem a už jen odkapávaly, zdálo se, že neštěstí dosáhlo svého vrcholu. Ale jako tak často v tom čase hrůzy, jen zdálo.
Ze zpustlých kasáren vyrazili za obživou otrhaní příslušníci armád a policie, stejně hladoví jako vesnická chudina, na rozdíl od ní však dobře vyzbrojení, jelikož zbraní všeho druhu byla v Africe už od svržení koloniálního jha vždy a za všech okolností hojnost. Zdivočelí vojáci poráželi a na místě konzumovali nohama už sotva pletoucí dobytek, vyrabovali chýše z posledních zbytků čehokoliv jedlého a v jakési divé mstivosti je zapalovali. Tu zbídačelí vesničané nečekali, až se proti nim obrátí hlavně kalašnikovů, a jak kdo byl, s nuznými zásobami jídla nebo bez nich, zamířili pustinami k přístavům na vzdáleném moři, o němž se vědělo, že na jeho druhém břehu se rozkládá krajina hojnosti a štěstí jménem Evropa. Své naděje nedosáhl žádný z nich, hynuli hladem a vyčerpáním nejdále v půli cesty, zanechávajíce za sebou zemi pokrytou sluncem vypraženými kostrami zvířat i lidí. Předpověď redaktora Ohletze se naplnila. Výsledek dobročinné snahy byl vpravdě příšerný.
V hojněji dešti zavlažovaných a proto úživnějších krajinách kolem rovníku a dál k jihu neměla pohroma tak ničivou sílu, aspoň zpočátku ne. Pole a zahrádky skýtaly čím dál hubenější, ale přece jen nějakou obživu, až čipem rozpoutaná mužná potence i plodivost domorodých žen přesáhly nejzazší hranici únosnosti i tam. Nutno zdůraznit, že vlády Západu, jakkoli těžce zkoušené krizí, nepřihlížely tomu vývoji nečinně. Lodi nejrůznějších vlajek vykládaly obilí a jiné poživatiny tak hbitě, jak jen zchátralá přístavní zařízení dovolovala, a obratem se vracely pro nový náklad. Byl to však předem ztracený závod se strmě stoupající křivkou populační exploze. Kdo nakonec křivku zlomil, byli obyvatelé desítimilionových, zdemolovaných a hnijícími odpadky překypujících megametropolí, kteří neměli žádných zahrádek a byli tudíž vystaveni hladu s bezprostřední krutostí. Když se chopili díla zkázy i zdemoralizovaní, temnou zlobou vůči komukoliv a čemukoliv až po hrdlo naplnění vojáci, byl osud kdysi kvetoucích kolonií naplněn. Fronta hladové smrti postupovala ze severu na jih, až zasáhla Jihoafrickou republiku, kdysi jednu z nejbohatších zemí světa. Na mnoha místech tropické Asie, Předního Východu a Latinské Ameriky znovu vypukaly staleté nenávisti a řezalo se to zarputile a bezútěšně, ať v nějaké spojitosti s čipem věčného zdraví nebo bez ní.
Tehdy se v zemích Západu začalo otevřeněji mluvit o tom, co i dříve tušili mnozí, ale nechávali si pro sebe, aby si nevysloužili titul politicky nekorektních vyvrhelů. Vedly se debaty, zda bylo moudré vnášet dobrodiní zázračného čipu do zemí, kde mohl způsobit jen katastrofu; ostatně přivedl na její okraj i předvídavostí mnohem vybavenější krajiny. Jestli bylo moudré tam importovat dobrodiní demokracie, západní mediciny a jiných krásných věcí, které v kulturně tak odlišném prostředí musely natropit nevídanou paseku. A jestli, upřímně vzato, bylo tak moudré poskytovat zemím třetího světa samostatnost, s níž si nedovedly nic rozumného počít; jestli by se pod vlídným, leč důsledným dohledem některé koloniální mocnosti nedočkaly lepších konců. Byly to však úvahy marné, jež měly svůj smysl o šest desítiletí dřív. Jejich uskutečnitelnost skončila, nikoli až vlivem zázračného čipu.
Profesor Karl-Heinz Engensen, druhdy primář interního oddělení nemocnice Svatého ducha, postával vyzbrojen pozašívaným vakem na rohu ulice a vyhlížel, brzy-li se objeví jeho druh v společném díle, anesteziolog doktor Uwe Krüger. Společným dílem byl za těch okolností sběr zálohovaných lahví a plechovek, jichž zábran zbavený čas skýtal všude v popelnicích i jen tak poházených do příkopů znamenité množství. Rub toho počínání tkvěl v tom, že kýžených předmětů byl sice dostatek, týž dostatek však byl i zájemců, a nebyli to pokaždé jen zchudlí příslušníci medicinského stavu. Kolem slibných zákoutí se rojily důvěru nevzbuzující figury, i bylo radno si přivstat a nevydávat se k nim sám. Doktor Engensen tak stál asi minutu nebo dvě a kolega Krüger byl tady, v ruce starou nákupní tašku a na rtech přitrpklý úsměv. "To jsme to dopracovali, viďte, pane primáři," zněl nevyslovený povzdech. "Čert nám byl dlužen ten čip, viďte, pane doktore," zněla stejně nevyslovená odpověď.
"Co je s panem Morawtzem?" staral se profesor Engensen, pohlédnuv na hodinky. "Už by tady mohl být." Pan Morawetz býval význačným pracovníkem jedné z organizací humanitární pomoci a nadto i činovníkem hnutí Greenpeace a strany Zelených, což by v primáři Engensenovi za normálních okolností právě nebudilo vřelé city. Ale okolnosti byly jaké byly a ideové rozdíly ztrácely při probírání popelnic své ostří.
"Asi ho něco zdrželo," mínil doktor Krüger. "Co kdybychom pomalu šli? On ví, kde nás má hledat. A počkejte…" zazíral, "podívejte se, tamhle už běží."
Středem ulice se u velikém spěchu blížila rozchuchaná postava, plášť nedopnutý, brýle nakřivo, v ruce noviny. "Už… už je to tady!" hlásila s očima navrch hlavy.
"Uklidněte se, příteli," chlácholil zvěstovatele primář. "Co je tady?"
"Tohle, poslouchejte," sděloval pan Morawetz už o něco méně udýchaně. "V Zambii… nějaký nový virus. Pomřely prý celé vesnice."
"Zaplať Pánbůh," udělali si oba pánové v zbožném dvojhlase. "To je opravdu dobrá novinka. A… měli ti lidé čip!"
"Měli, a většinou i víc než jeden. Prý kvůli zlým duchům. To víte, černoši."
"Hm," nekomentoval profesor Engensen poznámku, jíž by se zrovna od politicky vysoce korektního pana Morawtze nenadál. "Ví se už, kde se ta rezistence vzala?"
"Prý mutací nějakých půdních zárodků, říkali v rádiu, ale to je váš obor, pánové, tomu já nehovím."
"No," zamýšlel se doktor Krüger, "třeba je za tím i něco víc. Nevím, jestli o tom mám mluvit."
"Mluvte," zazněl mu vstříc nový dvojhlas.
"Tak tedy… víte, já si moc nepotrpím na Indii," hodil pohledem po panu Morawtzovi, o němž bylo známo, že je mimořádně chytlavý na východní moudrost, záhady tibetských klášterů a takové věci. "Sloužíval jsem v té zemi pár let a vím, co si mám myslet o mladé, nastupující velmoci.. Leda by kvalifikací k tomu titulu byla bída, špína, žebrota a… no, nebudu pokračovat. Ale stará indická filozofie měla něco do sebe. Když si odmyslíme mnohoruké bohy a celý ostatní folklor… staří Indové říkali, že neexistuje ani skutečné zlo, ani skutečné dobro. Že obojí jsou jen dva paprsky téhož světla, stýkající se v nepochopitelnu. A že spolu musí být v rovnováze. Když se vážky vychýlí příliš na stranu toho, čemu my lidé říkáme dobro, bohové zasáhnou a s velkým rámusem ztracenou rovnováhu vyrovnají. My pak mluvíme o vítězství zla, ale jen my. Princip… abych pořád nemluvil o bozích… vesmírný princip je jiný."
"Znamená to tedy," zamýšlel se primář Engensen, "že i celý malér s čipem je jen takové vychýlení vážek, a že se zase srovná? Málem bych se dal na hinduismus, když vás tak slyším, pane kolego."
"Snad, snad. Neodvažoval bych se jít tak daleko. Srovná se, ale za jakou cenu. Uvidíme. Nebo taky neuvidíme."
Došli během té rozpravy k řadě popelnic. Byly otevřené a po okraj plné pivních plechovek, někde v okolí se asi něco slavilo. "Honem, pánové," pobídl své druhy anesteziolog pan Krüger. "Honem, než přijdou tamti. Do tašek, a pryč!"
Neboť naděje na urovnání vážek byla krásná, ale zatím bylo třeba se nějak uživit. Pan Morawetz, vždy nakloněný věřit čemukoliv tajemnému a orientálnímu, se na okamžik zahleděl do nezbadatelna. Existuje-li nějaká univerzální pravda, životodárný bože Višnu, jaký díl je dán pochopit nám lidem? Jaký nám zůstává navždy skryt, zkázonosný Šivo? A má vůbec smysl zamýšlet se nad řádem světa, jehož souvislostí nejsme schopní dohlédnout? Náhle se cítil být maličký, nekonečně nepatrný, jako mravenec, který kdoví proč lezl sem a tam po stěně popelnice. I já tak lezu, bezcílně a nesmyslně? Celé lidstvo zmateně lezoucích mravenců a myslících si přitom, že jsou pány světa, jejž mohou vést, vezmou-li to za správný konec, k štěstí a jasu? Vtom spatřil mezi odpadky se cosi zatřpytit; sáhl a vylovil čip. Vzal jej do dvou prstů a s hrdým gestem ukázal zbylým dvěma. S chutí se zasmáli.
"Poběžme," přerušil veselí nezaměstnaný primář Karl-Heinz Engensen "Jdou sem tamti. Abychom se nemuseli prát."
Hannover, 8. prosince 2009
