Bolest rvala Borenovo tělo na cáry. Nevěděl, kolik hodin či dokonce dní uplynulo od chvíle, kdy jako hadrový panák dopadl na dno rokle. Všechno se to seběhlo velmi rychle a nečekaně. Dětmarovi muži, mezi něž Boren patřil, neměli téměř žádnou šanci pozvednout zbraně a bránit se. Ti, kteří drželi noční hlídku, zemřeli jako první. Spící vojáky nestačil nikdo varovat.
    Od nešťastné bitvy u Reynského mostu, v níž se střetly oddíly vévody nelitánského s vojskem Přímořské ligy, uplynuly téměř dva týdny. Když se zbytky poražených Nelitánců, včetně Dětmarova oddílu, po strastiplném ústupu či spíše úprku dostaly na území náležející rokašské svatyni, jež požívala zvláštní ochrany samotného císaře, věřily, že to nejhorší už mají za sebou. Nikoho z nich by ani ve snu nenapadlo, že se vojáci Ligy odváží překročit rokašské hranice, vstoupit na neutrální půdu a dokonce zaútočit na přeživší Nelitánce.
    Boren za těch dvacet let, kdy se živil jako žoldnéř, poznal na vlastní kůži službu ve vojsku téměř všech zemí a státečků v tomto koutě světa. Velela mu celá řada více či méně úspěšných velitelů, ale žádný z nich by si netroufl porušit rokašské hranice a dokonce poblíž svatyně zmasakrovat, ano, to je to správné slovo, nebyla to bitva, ale masakr, několik desítek spících mužů.
    Jediné, co si z té noci pamatoval, byl nepředstavitelný zmatek, udivené tváře ubíjených napůl ještě spících mužů a řev těch, kteří včas rozpoznali nebezpečí a zoufale se snažili probít se z nepřátelského sevření a dostat se do bezpečí svatyně, jejíž vysoká mramorová věž se nad obzorem tyčila jako maják.
    Šestému smyslu a po léta sbíraným zkušenostem vděčil Boren za to, že jej noční útok nezastihl zcela bezbranného. Sekal a bodal na všechny strany. Srážel útočníky k zemi a kryl se před jejich ránami. Toužil tábor měnící se v krvavou lázeň co nejrychleji opustit. Ačkoliv utržil několik ran, útěk do bezpečí se mu téměř vydařil. Řev bojujících mužů, lomoz zbraní a řičení poděšených koní za jeho zády pomalu slábl.
    Měsíc vyplul z mraků. Noční krajina náhle tonula v záplavě jeho stříbrného světla. Světla, jež pronásledovaným přinášelo smrt. Měsíční paprsky Borena prozradily jedné z hlídek, čekajících v záloze na prchající Nelitánce, z nichž nesměl dle rozkazu nikdo přežít. Běžel úzkou pěšinou, lemovanou z levé strany hustým smrčím. Vpravo rostlo několik keříků, které byly rozesety i po příkrém srázu, jenž určoval šířku stezky. Neměl se kam ukrýt. Slyšel jen zadrnčení tětivy a svistot letících střel. První jej zasáhla pod pravou lopatku, druhá do levého ramene. Třetí již svůj cíl nenašla. Boren rozpažil ruce a klesl na kolena. Ztratil rovnováhu a přepadl přes okraj srázu. Jeho tělo střelcům zmizelo kdesi v temnotě pod nimi.
   
   ***
   
    Hlava mu třeštila, jako by se mu lebka měla každou chvíli rozskočit na tisíc kousků. Kdysi slyšel kázat jednoho kněze o pekelných mukách, která jsou připravena pro hříšné duše. Žádné mučení však nemohlo způsobovat takovou bolest, která nyní prostupovala každou částečkou jeho těla. Místo úst měl rozpálenou výheň. Zdřevěnělým jazykem drhl o vyschlé patro. Všechny poklady světa by vyměnil za doušek vody.
    Ležel v tlejícím listí, obklopen spletí mladých doubků, osik a jilmů. Zaťal zuby a z posledních sil, nedbaje na bolest zlomených žeber, se připlazil k padlému kmeni, jenž čněl z moře listí jako ostrov necelých pět stop před ním. Překulil se na záda. a opřel si hlavu o jeho zvrásnělou kůru.
    Rány už téměř nekrvácely. Jedna šipka zasáhla naštěstí pouze sval a při krkolomném pádu z rány vypadla. Druhá dosud vězela zlomená pod lopatkou. Zaklonil hlavu a podíval se vzhůru. Skrz listoví nad jeho hlavou probleskovaly sluneční paprsky. Vysoko na obloze podobná přízračným plachetnicím plula bílá oblaka.
    Věděl, že, pokud ho někdo brzy nenajde, zemře a o jeho kosti se porvou vlci. Svůj konec si tedy představoval úplně jinak. Přál si zemřít v boji tak, jak se zpívá v hrdinských ságách, ale teď tu pojde v houští jako zatoulaný prašivý pes.
    Neměl už sílu ani volat o pomoc. Odevzdal se osudu a doufal, že mu bude milostiv tak jako doposud. Boha o záchranu neprosil, už dávno v něj nevěřil. Nechával se uspávat šuměním listoví. Náhle zpozorněl. Uslyšel cosi, co ke zvukům lesa zcela jistě nepatřilo. Byl to zpěv. Hlásek, broukající si písničku, patřil dítěti a zněl stále zřetelněji. I když měla píseň dětský nápěv, působila poněkud pochmurně.

   Ovečka běloučká,
   strachy v lese beká.
   Sama je, ztracená,
   i stínů se leká.

    Dítě kráčelo přímo jeho směrem, jako kdyby vědělo, že tam v houští leží a potřebuje pomoc. Slyšel, jak kráčí šustícím listím. Vzápětí se objevilo mezi stromy. Malým zpěvákem bylo bosé děvčátko v bílé košilce. Hádal mu tak pět, šest let. Za oušky mělo zastrčené prameny světlých vlásků. Skráně mu zdobil věneček, spletený z květů pampelišek.
    Dívenku pohled na zakrváceného muže zjevně vůbec nevyděsil. Bez zaváhání přistoupila až k Borenovi a začala si ho zvědavě prohlížet. Pocítil podivnou závrať. Ty oči barvy šedi snad ani nepatřily dítěti.
    Boren se přinutil do úsměvu a dívenku oslovil: „Kdepak ses tady vzalo, ty pískle?“
    „Já nejsem žádný pískle, už jsem velká holka,“ odvětila. Přidřepla si k Borenovi a ďoubla do něj ukazováčkem modrým od borůvek. Jeho zranění si snad vůbec nevšimla.
    „Můžu ti říkat Huňáči?“ se zachichotáním ho zatahala za vousy. Modré měla i zuby.
    „Jmenuju se Boren.“
   „Ale jsi huňatý jak medvěd,“ zasmála se, „proto jsi Huňáč.“
   Nebránil se. Hlavně, aby neutekla. Doufal, že se každou chvíli objeví někdo z její rodiny, starší sourozenci, babička, nebo děcka z vesnice a pomůžou mu dostat se odsud.
   Přikývl na souhlas.
    „A jak se jmenuješ ty?“
    „Mám škaredý jméno. Vůbec se mi nelíbí. Huňáči, dej mi nový. Ať máme nový hezký jména oba dva.“
    „Líbila by se ti Myška?“ maně ho napadlo při pohledu na její drobnou postavičku.
   „Jé, Myška a Huňáč. To je jak z pohádky,“ potěšeně zatleskala.
    „Myško, mám strašnou žízeň. Nemohla bys mi donýst trochu vody?“
   „Doběhnu ke studánce a pak si zas budeme povídat. Počkej, hned jsem tady. Studánka je kousek.“
    Na rozloučenou ho zatahala ještě jednou za vousy a zmizela mezi stromy.
    „Když někoho potkáš, tak ho přiveď s sebou, abysme si líp popovídali,“ křiknul za ní. Snad nebude pozdě, pomyslel si.
   
   ***
   
    Z dálky k nim doléhal hukot příboje. Hvězdy nad jejich hlavami začaly ztrácet svůj jas. Milovali se, jako by to měla být jejich poslední noc. Líbal ji na bělostnou šíj a opájel se vůní jejího těla. Přál si, aby jejich objetí nikdy neskončilo. Blížící se svítání jim však přikazovalo rozloučit se. Oblékli se do šatů pohozených v trávě. Dívka si spletla cop a vyklepala z houně, na níž strávili noc, trávu a zrníčka písku.
    „Erin,“ objal ji, „už musím jít. Za odlivu odplouváme.“
   Dívala se mu do očí a v srdci potlačovala pláč: „Těch pět dní, kdy se neuvidíme, snad nevydržím. Budu se modlit, aby ses mi šťastně vrátil.“
    „Sbohem, má plavovlasá vílo,“ políbil ji na rozloučenou.
    Stále cítil její něžné doteky.
   „Erin, lásko!“
   Otevřel oči a pohlédl do vrásčité tváře, jež se nad ním skláněla.
   „No tak, mládenče, prober se,“ hladila ho po tváři neznámá stařena. Její dlaň byla teplá a hrubá.
   „Napij se,“ podávala mu k ústům dřevěnou misku s vodou. Vodou si nejprve svlažil rozpraskané rty a pak její obsah dychtivě vypil. Tak Myška na něj nezapomněla. Stařena bude určitě její babička. Obě měly drobnou postavu a stejně znepokojivé šedé oči.
    „Pomozte mi, prosím,“ stiskl ženě ruku.
   „Neboj se,“ hleděla mu do očí, „už jsi v bezpečí.“
   Ztratil vědomí.
   
   
   ***
   
    „Huňáči, slyšíš? Už jsem tady!“ tahala ho za vousy.
    Otevřel oči. Myška klečela u jeho hlavy.
   „Huňáči, nesla jsem ti vodu v dlaních, ale, jak jsem běžela rychle zpátky, tak mi všechna vytekla. Nezlobíš se?“
   „To nevadí, Myško. Napít mi dala tvoje babička. Nepotkalas ji?“
   „Nelži, Huňáči, já žádnou babičku nemám,“ zlobila se, „já totiž nemám nikoho.“
   „Ale před chvílí tady byla. Asi šla do vesnice pro pomoc.“
   „Lžeš! Tady žádný lidi nejsou, protože všichni umřeli Jsem tu jen já!“
   „Měla černý šátek a oči jako ty, Myško.“
   „Lžeš! Buď si tu sám, když si tak zlý,“ postavila se.
   „Počkej, Myško, neodcházej!“ chytil ji za ruku.
   Vyškubla se mu a utíkala pryč.
   „Myško, vrať se!“ křičel marně za mizejícím děvčetem, které si zase začalo broukat tu svou písničku.

   Ovečka zmatená
   cestu domů hledá.
   Smečka vlků litá
   vyváznout jí nedá.

    Zůstal sám.
   
   ***
   
   „Probuď se, lásko,“ uslyšel dívčí hlas.
   „Erin, miláčku,“ otevřel oči. Tvář, kterou spatřil, však Erinina nebyla.
   „Kdo jsi?“ zeptal se Boren náhle zjevivší se dívky.
    „Jsem tvá spása,“ usmála se a položila si Borenovu hlavu do klína. Když se sklonila k jeho tváři, její vlasy, volně splývající po ramenech, ho šimraly na kůži. Dívka vonící sluncem hladila Borena po tváři a stále se usmívala. Byla tak podobná Erin a přitom úplně jiná. Nedokázal to vysvětlit. I když ji viděl poprvé v životě, měl pocit, že ji zná, jako by se už kdesi setkali.
    Vzpomínka na milovanou Erin mu vehnala slzy do očí. Opět pocítil bolest, kterou dlouhá léta ukrýval hluboko ve svém srdci.
    Když se tenkrát vrátil z plavby, vítal jej místo krásné Erin zápach kouře a černý dým. Ještě než loď přirazila ke břehu, vrhl se do vln a hnán těmi nejstrašnějšími obavami utíkal k vesnici. Spáleniště, jenž bylo ještě před pěti dny jeho domovem, páchlo spáleným masem. Vesničané již na navrátilce čekali. Jejich zkrvavená a ohořelá těla byla naházena na jedné hromadě hned vedle studně.
    Pozorně si prohlížel skrumáž těl starců, žen i dětí a hledal svou Erin. Doufal však, že se jí podařilo dostat se včas do bezpečí. Vzýval nebesa, aby vyslyšela jeho modlitby a zachovala Erin při životě. Záhy o svou naději přišel. Ve změti rukou zahlédl tepaný náramek. Píchlo ho u srdce. Takový náramek přeci daroval Erin minulou zimu. Jak šílený začal mrtvá těla shazovat z hromady, aby našel tělo té, jíž šperk patřil.
    Ta nejčernější předtucha se vyplnila. Vzal Erin do náruče a prosil za odpuštění, že ji tu nechal samotnou. Přísahal, že najde její vrahy a pomstí se. Proto opustil rodný kraj a stal se z něj žoldák.
    „Již brzy se shledáte,“ řekla dívka a zadívala se mu do očí. Šeď jejích očí ho zneklidňovala. Když začala tiše zpívat, vůbec ho to nepřekvapilo.

Duše, ty ztracená, 
pokojně můžeš spát. 
Já, dívka bez jména, 
náruč svou chci ti dát.

    „Už je čas jít,“ políbila ho na rty. Její ústa chutnala po borůvkách. Pocítil podivnou závrať a pak jeho nitro zaplavil nepopsatelný klid. Posadil se a pohladil dívku po vlasech.
   „Už vím, kdo jsi. Nevím, proč jsem se tě bál, vždyť si tak něžná.“
    Dívka vstala a podala Borenovi ruku: „Pojď, už musíme jít. Máme před sebou dlouhou cestu.“
    Stiskl jí dlaň. Ať už ho čekalo cokoliv, neměl proč se bát.