"Kdepak je tvá Ivana?" zeptal jsem se, i když to už zavánělo stereotypem.

Ne-li hřbitovem.

Ivan pozdvihl pěst proti mému nosu skoro jak Alexandr Makedonský a... "Kam se ta tvá žena poděla?" mumlal jsem poměrně zaujatě. "Kam jen...?"

Zuřil?

Ne, už ne. Změřil si mě jako nekrytý šek, ale i jako kuchyňského robota (kterým jsem ostatně zůstával asi na 5% úvazek), a bezradně pokrčil rameny. Stáli jsme v bludišti Eryxu. Tváří v tvář. Jako Cyrano a d´Artagnan, dejme tomu. Soci. On byl to BÉ. Ale doba románů minula. Doba románků trvala.

Vládly ale taky hry. Počítačové. Narkotizující. Ani jsme s Ivanem nevěděli jak a šli jsme labyrintem k Minotaurovi - anebo kam - a pátrali po ikoně jménem Ivana. Vnikali jsme sešupem do Lovecraftova Eryxu a hloub a hloub se zavrtávali a to bludiště žilo nesčetnými šramoty. Mravenčivě. Napil jsem se z placatky a podal Ivanovi. Hladká chodba následovala za chodbou jako past za pastí a Cyrano a d´Artagnan byli uvězněni v mraveništi, ale ještě stále věřili, že o směru pátrání i o každém příštím kroku rozhodují z vlastní svobodné vůle. Ještě pořád v to doufali.

Dostali jsme se až do čtverce Sektor Glubdrub (nápis byl měňavý) a stěny chodeb se změnily. Pojednou byly plny zelenavých dveří a jak jsme šli, systematicky jsme brali za starodávné kliky a nakukovali... Jako dva roboti jsme to dělali, kliky skřípěly a skřípění znělo labyrintem tonoucím v tichu. Nesčetněkrát se větvil a my se motali jako zakletí, jako ve zlověstném snu, tápavě co mouchy, nároží za nárožím mě lekalo a v komnatách se opakovaly prachem zanesené koberce a divné oltáře - v pozadí. Ale jinak povětšinou děsila prázdnota. Ani jediná šlépěj se odnikud nevynořila. Jen hrůza. Hrůza pokojů - a my jako dva pitomí policajti na lovu ikon i dávných náboženských artefaktů. A truhlic.

Za některými z oltářů žhnulo peklo. Za jinými pokračovala chodba a ve skutečnosti jsme s Ivanem hledali jehlu v kupce sena. V jednom z tmavomodrých, svrasklých pokojů (jiné byly žluté a jiné rudé, tak jako u Edgara Allana Poea) jsem intuitivně nakoukl za závěs, který se bez přestání chvěl v průvanu, ale zase se odtáhl. "Co jsi tam viděl?" zeptal se mě Ivan dutě.

SPÍTE? NE? CHCETE HRÁT? CHANDU A LERMIN VÁM POMŮŽOU NA ONEN SVĚT, zopakoval jsem sdělení z oltáře (nápis) - a žádná Ivana. Nikde. Postupovali jsme ale i tak dál. Za ní. I když jako zajatci. Báli jsme se víc o krásnou Ivanu než o sebe a Ivan se mě neprozřetelně (a když už byl dost vyřízený) přeptal, jestli ji prý mám rád, idiot. Revizor! Exekutor! Proč s tím teď a tady vylízá?

Nejspíš jo, ale dost ji neznám. Kdo ale koho zná! Lezl jsem mu za sličnou Ivanou asi celé roky, tak jako Spiderman (anebo jen pavouk?), ale tě nechce, šlo zaregistrovat. Dnes, 8. března 2010 jsme se ale jati neznámou mocí spojili a procházeli dlouhými sály pod Eryxem a stále a stále nemohli uvěřit, že by mohlo kráčet o útroby "vobyčejnýho počítače".

Jak by se nám to mohlo totiž stát?

Ivan zrovna otevíral další truhly, kterých čekalo v sektoru Glubdrub desítky, ale nejsme jen ubohou součástkou v hře nějakých dětí? Nesmysl! I tak ale právě milované děti často ovládají nás, dospělé... a určují směry šlépějí v prachu. Mají moc větší než banka. Jsme mnohdy nevědomými anebo dobrovolnými otroky. Ivana a Ivan měli dva syny okolo deseti let staré a ti si 1. ledna přidělili přezdívky - a že prý na nějaký příkaz "shora". Chandu a Lermin. A že si tady s námi Chandu a Lermin nehrají? Že ne?

Ve skutečnosti nás drží nás v hrsti jako klasy. A ne? Řídili každý pohyb robota i muže, tak jako by stáli nad loutkovým divadlem, a mi jim přitom hledali mámu. Ale jako na drátcích. Chandu a Lermin. Naplánovali to pátrání?

Ale kdo naplánoval Ivanino pozření tímhle bludištěm? A baví se malí vrazi? Výtečně? Anebo jen dostatečně?

Představil jsem si, jak sedíme s Ivanem v hospodě. Ale obraz okamžitě zastřela představa toho, co mu zatím provádějí synátoři. Doma. Byli tam. Ledově soustředění jako Dvě Věci Antarktidy seděli kluci v pohodlných židlích před obrazovkami Světa Eryxu a používali tradičních myší. Taky jejich otec a já, rozbiješ rodu, jsme se ale stali myšáky. Kluci pak kocoury. A my pátrali v tzv. Lovecraftově Eryxu sisyfovsky monitorováni. Nebylo to žádné soukromní, žádná intimita, i když boží oko jste tu neviděli. A svět labyrintu? Objímal tě. Jinak než Ivana. Číhal spoustou temných propadlišť – a co je pod nimi? Kdo je tam? A kdo za těmihle zelenými dveřmi? Překážka!

Ivan odklopil víko, víko další truhlice - a uvnitř jsme konečně spatřili zauzlovanou Ivana. Stočena jako útlá kočka v klubku spala. Velká a pružná, ale srolovaná kočka. Spí ještě? Ivan byl - zase – rychlejší, uchopil manželku rutinně do náruče, vytáhl z bedny, rozbalil jak roletu a ona se protáhla, což básně obyčejně nedělají.

Byla pravá, ale chovala se... zvláštně. Jako procitající novorozeně. Protřela si oči, zdála se dotčena. Ivan ji - pokud vím - konejšil, podíval jsem se ale za nás. Tak našli, rádcové, našli? Jenže časy smírných pohádek byly dávno pryč a nastoupila beznaděj. Trochu jsem poodstoupil. Z bezpečnostních důvodů jsem jako vždycky potlačoval veškeré city, ale ani Ivana nepůsobila nadšeně a spontánně. Vymanila se Ivanovi a zase ho chytila za rameno a vtahovala jej do bludiště. Pojednou byla rychlá jako vítr, jako vír. Copak sním? Osaměl jsem.

Mám se vrátit? Nebo ty dva sledovat? Dál? Jako vždycky voyeur? Bývám zvědavý. Pravda. Ale nakonec jsem se obrátil a skončil v Ivanině sále, bez váhání vlezl do "Ivaniny truhly" a zaklapl nad sebou tak jako sebevrah víko a hrůzo, přijď! Byl to čirý masochismus. Idiota. Ale nic. Čekal jsem uvnitř na smrt, tak jako v Ivanině srdci, obalovala mě tma, stal jsem se už jen zámotkem, ale stejné tmy se před chvílí dotýkala.

Najednou se nade mnou víko samo odklopilo. Další pokyn strašných dětí? Další osudy ještě strašnějších rodičů nové generace? Ne, neobjímala mě Ivana, oblepoval nás všecky svět labyrintu a já uháněl nazdařbůh, ale věřil, že zpátky. Toužil ovládnout oba kouzelníky jménem Chandu a Lermin. "Kde jste kdo?" Utíkal jsem však jenom jako myš. V hrozné dáli přesto zahlédl bílý cíp. Ivaniny přiléhavé šaty? To nebudou ony. Ale doběhnu. Anebo doběhnou oni mne?

A co má být? Tak doběhnou. V truhličce to stejně bylo nanic. Asi jsem ale musel úplně ztratit orientaci (anebo mě vedly jiné síly): vrazil jsem Ivanovi a Ivaně skoro do náruče. O něčem spolu tiše rokovali na křižovatce osmi chodeb a toto je vytrhlo z rozhovoru. Vcelku vstřícně a smířlivě se ke mně otočil Ivan a kudy prý z bludiště ven?

"Ivana to neví?"

Ivana se po mně ani nepodívala, což byl její styl, a rýpala podpatkem střevíce v podlaze. "Já bych šel doleva a třetí chodbou," povídám. Kupodivu poslechli, ti dva. Následoval jsem je. Nelezeme ale do pasti? Vždycky jsem jim chtěl pomáhat a stačila věta a já ožil. Chodby se větvily. A tohle místo jsem poznal! S novou nadějí se rozhlížel. Ale křižovatky byly snad kříže.

Zničehonic jsem přesto plný energie zajásal, protože už to přece před chvílí vypadalo jako konec. A hele, teď zase ne. Nová naděje.

Hnal jsem se. Vedl je. Jako stroj. Optimismus se mi vrátil. Zůstávali však zplihlí a zvlášť Ivana i uondaná. Na náladě nicméně možná vůbec nezáleží a my tři představovali kapky už tisíckrát prošlé koloběhem Eryxu. Intuitivně jsem ale zbytek tříčlenné výpravy a blýskalo se mi na lepší časy, tamhle... "Světlo! Světlo!"

***

Pojednou jsme stáli na městském chodníku a u nohy mi uprostřed tajících hromad sněhu strašil zamřížovaný kanál, který... On nás snad vyplivl. Vyzvracel. Ivan se ke mně otočil.

"Tak to jsme, Lorenci, už venku z počítače?" ptal se prostoduchým tónem školáka. Najednou. A dáš už jí pokoj? Ne, to neřekl, ale odcházeli. Do dalšího bludiště! Ulice a uličky nahradily chodby. Glubdrub zůstal za námi, vlezli však jsme do Stínadel - a pořád, pořád ve zdech Eryxu. Proklatě! Mátla mě zdejší oblast modravého soumraku, protože jsem tu určitě ještě nikdy nebyl. Přece to ale nevzdám. Buď zbaběle odumřít - anebo dokázat, že nejsem tak špatný. Ale kdybych byl tvůrcem počítačových her pro děti já...Kdybych mohl psát jejich scénáře... Čemu bych zamezil? Asi?

Nebo bych to naopak roztočil? A hrál i sám znovu a znovu? Možná. Schválně bych šikovně zdokonaloval vztah Ivany a Ivana, to vím, těch, které se idealizuji, a hráli by pod mým vlivem. Ale bohužel to nejde, pány jsou Chandu a Lermin. Synové. Zděsil jsem se. Zhrozil, že už si nepamatuji původní jejich jména - z časů, kdy ještě měli jen trhací hračky.Chtěl jsem, aby se na mne Ivana skutečně podívala, ale i kdyby se to stalo, slyšel bych stejně zase "už kamarády máme". Rysy by jí ztvrdly a cit: nula. Z cesty! Naštěstí bolest neroste přímočaře a dokonce ani uvnitř počítačové hry. Násobí se jen jaksi po chvílích vyrobených mezi tím z naděje. Zrovna se to dělo a slyšel jsem zvuky rodinného shledání. Oni bludišti unikli a...

"A chcete ho, kluci, aspoň na hraní?" ptala se Ivana. "A zmizte od toho počítače!" udělovala nepříjemné pokyny malým kouzelníkům a já si všiml světélkujícího nápisu na vratech kostela: ODPOJENO. TATO DATABÁZE NEBUDE DOPLNĚNA. POUŽITELNOST NULA. PONECHAT V KATEGORII DĚTSKÁ HRA.

Poslední věta se opakovala. A opakovala. A...

"Anebo si ho rozeberte, ne? Ale koukejte mazat z tý virtuální reality!"

A Chandu a Lermin? Přiletěli za Ivanou do panelákové kuchyně vyzdobené polívkovým plakátem Andy Warhola a... "A mami, my ho už nesložíme! Škoda."

Popadla smetáček. Podala i lopatku. "Chandu, hele, nedumej. A jakápak škoda? Vždycky byl mrtvý."

"Jo, ale jen vevnitř," lamentovali kouzelníci vyčítavě a strkali mě bez jakéhokoli vyrušení do popelnice.