18.12.2017 | Svátek má Miloslav


POVÍDKA: Cestáři

2.12.2017

Zvonek řinčivě zazvonil, František sedící na odřené lavici leknutím vyskočil a pozoroval kmitání zvonkového kladívka bušícího do zašlé chromované misky přímo nad otlučenou mříží. Omlácená zrezivělá místa se na hranatých ocelových tyčích vlnila, blížila a zvětšovala, jako by dalekohledem pozoroval měsíční krajinu. Ze svažujících se stěn kráterů vystupovaly barevné vrstvy za léta nanesených olejových nátěrů. Modrá, hnědá, cihlově červená, znovu modrá, žlutá… Povrch kryla fádní šedozelená. Stál v malé prázdné místnosti s dávno nemalovanými stěnami na mokré černočervené šachovnicové dlažbě. Čekal, až bachař tu otřískanou mříž odemkne a s ním vejde i Hana. Hanča. Hanička.

Někdo mu zezadu sevřel rameno…

„Fando, to tě nevzbudí ani ten randál? Prší a přimrzá to, byla sem s baterkou u slepic. Kolem kurníku se motal tchoř, musíš dojít večer za Trkovským, aby na něj nalíčil. A vstávej honem. Svačinu tam máš, i snídani. Najez se. Aspoň se napij čaje.“

„Díky, máti,“ zachraptěl. Odkašlal si a protáhl si pod peřinou celé tělo, jen ruce vytáhl na studený vzduch a zvedl je nad hlavu. Od úst mu šla pára. Odhrnul peřinu, posadil se na pelest, shodil pyžamo, sáhl na židli pro spodky a rychle se oblékal.

„Nezapomeň dole naložit do kamen, eště si chvíli lehnu,“ slyšel matku za dveřmi.

Seběhl po vyšlapaných a rozvrzaných dubových schodech o patro níž do prochladlé chodby a zabočil přes malou předsíň do tepla staré klenuté kuchyně. V kamnech hučelo a praskalo dříví, litinové tály žhnuly temnou rudou. Pustil rádio, napil se teplého čaje a ukousl si chleba s máslem. Poslouchal zprávy, přitom si nazouval vatované holínky. Z ulice zaslechl houknutí klaksonu. Hergot, to už jsou tady? Podíval se na hodiny nade dveřmi. Stály. Závaží viselo až úplně dole, zapomněl je večer natáhnout. Hltavě dojídal chléb, přitom vhodil do kamen tři lopatky uhlí a popelníková dvířka přivřel na úzkou škvíru. Dopil čaj, kolem krku si omotal šálu, navlékl na sebe těžký kabát s podšívkou z ovčího rouna a do kapsy nacpal svačinu v pytlíku od mouky. Narazil si beranici, vypnul rádio, popadl rukavice a vešel do temného studeného lokálu, aby si zkrátil cestu. Nadechl se vůně dávno vyhaslých cigaret a zvětralého piva, odemkl venkovní dveře, vkročil na kluzkou kamennou podestu a zase za sebou zamkl.

Erena s brblajícím motorem svítila z úplné tmy přímo na šest schodů z narůžovělého sliveneckého mramoru. Mokré vyhlížely jako fláky syrového masa. Františkovi na nich ujela noha, pád ale vyrovnal, vzápětí trhl dveřmi náklaďáku, přes stupačku se vyhoupl na kraj sedadla a vmáčkl se ke dvěma spolujezdcům. Zabouchl za sebou, auto se s táhlým kolísavým akordem dieselového motoru pomalu rozjelo.

„Čest práci, soudruzi,“ pozdravil kabinu.

„Nazdááár,“ odpověděl šofér, druhý muž jen kývl hlavou. František do něj šťouchl loktem.

„Seš ňákej zasmušilej, Pepíku. Měl bys jásat, ne?“

„Nech toho, Fando.“

„Všichni se přece radujete, zrovna teď to povídali ve zprávách…“

Řidič neznatelně zavrtěl hlavou, druhý nereagoval.

Jeli dál mlčky po zledovatělé silnici, světla pronikala clonou deště promíseného s chuchvalci vloček, promrzlá silnice se leskla a odrážela světla reflektorů jako zrcadlo.

„Představ si, že sem málem nenaložil,“ promluvil řidič. „Museli sme do toho mlátit jako blázni. Ten vršíček tam sem skoro nevyjel...“

„Pražáci nesypou?“

„V noci nesypali. Nevim.“

Řidič se zamračil a soustředil se na řízení. Dojeli k odpočívadlu s malou dřevěnou boudou a hromadou škváry. Fanda s Pepíkem vystoupili a Erena odhučela. Pepík odemkl visací zámek, každý si z boudy vytáhl kolečko s lopatou, popojeli k hromadě a kolečka vrchovatě naplnili lehkou černou struskou. Na silnici obsadili krajnice naproti sobě, nabírali škváru na lopaty a s každým nabráním a máchnutím nanesli na svou stranu vozovky černý vějíř. Svítalo, jen sem tam kolem nich projelo auto nebo autobus. Po necelých třech hodinách práce se přiblížili na dohled zájezdní hospodě. Pepík zpozorněl, pak zmizel v příkopě. Po chvilce se vynořil, palcem a ukazovákem svíral barevný papírek. Zamával jím na Františka.

„Čoveče, někdo si tu vytřel prdel tisícovkou. A neni ani zmazaná, votřel sem to sněhem. Deme do hospody, poď. Veselka bude koukat jaký sme lordi.“

František se smál.

„Schovej si to a neblbni. Víš, jakou uděláš Marušce radost?“

Tiše je minul černý Tatraplán, zpomalil a zabrzdil. Vystoupili z něj dva muži v kožených kabátech, nasadili si klobouky a obrátili se k cestářům.

Františkovi se leknutím odkrvila hlava, mysl jako by se mu zatemnila a ruce se roztřásly. Posledně chtěli, aby jim znovu pověděl něco o Hance, to byla i s rodiči už skoro půl roku v base. Je prý podezřelá, že pracuje pro americkou rozvědku. František věděl, že na konci války tlumočila na americkém velitelství v Klatovech. Svěřila se mu, že tenkrát chodila s jedním z důstojníků. Ten se jí pak přiznal, že je ženatý, rozešli se jako přátelé, napsali si pár dopisů. Tohle jim pověděl, ale pro ně to bylo málo. Přijeli si pro něj znovu. V noci. Vytáhli ho ven jen tak v pyžamu, zastavili nad vsí na lesní cestě při silnici, jeden z nich si položil na klín pistoli a zeptal se ho: „Když vás tu zítra najdou mrtvého, kdo myslíte, že to bude vyšetřovat?“

Na dva týdny ho zavřeli, pak ho pustili s tím, že se brzy ozvou…

Včera popravili Slánského a dalších deset komunistických hlavounů. Jsou toho plné noviny i rádio. Měl by mít radost, že aspoň na některé z těch lumpů došlo, jenže se bojí víc než předtím. Pokud se takhle chovají ke svým, co asi provedou těm, o kterých vědí, že je nenávidí? Hance? Jemu? Statek jim sebrali, matka musela zavřít hospodu, on šel k lopatě, a to byl ještě rád, že si mohl vybrat, jestli půjde k silnicím nebo fárat do dolů. Bydlet v jejich domě je zatím nechali, ale na jak dlouho? Kdyby otec za války neumřel, vyhnali by je už dávno…

„Hej, chlapi,“ houkl na ně od auta jeden z mužů s cigaretou v koutku úst a současně jim pokynul rukou. „Pojďte sem. A ty trakaře vemte s sebou.“

Druhý se zachechtal a otevřel zadní dveře.

Cestáři na sebe pohlédli, zkoprnělý Pepík až teď zastrčil nalezenou bankovku do kapsy. Popadli svá kolečka a dojeli k naleštěnému černému vozu. Druhý muž zatím vytáhl z auta dva zavázané papírové pytle a opřel je zezadu o vůz. Potom vytáhl deku kryjící zadní sedadlo, vytřepal ji, složil, a hodil ji zpátky do auta.

„Máte čim sypat?“ zeptal se ten s cigaretou.

„Ale jo,“ přikývl Pepík.

„No, koukám, že to máte skoro prázdný.“

„Támhle před hospodou nám shodili další hromadu,“ ukazoval Pepík snaživě.

„Škvára, no jo. Tý není nikdy dost. Co, Slávku?“ Kuřák se obrátil ke svému společníkovi a ten se znovu hýkavě zasmál.

„No, chlapi, tak my vám ňákou přidáme. Todle si tam vysypte a rozházejte to. Ale fofrem, my počkáme,“ rozkázal muž s cigaretou a ukázal na pytle opřené o zaoblenou karosérii. Silně potáhl z cigaretového špačka, odhodil ho stranou, sáhl do kapsy, vytáhl krabičku Partyzánek, vyňal cigaretu a vložil ji mezi rty. Krabičku vrátil do kapsy, levou dlaní cigaretu zakryl před větrem a pravou rukou škrtl zapalovačem. Zhluboka do sebe natáhl kouř a zvolna jej vydechl.

Cestáři popadli každý po jednom pytli, druhý muž na nich předtím přeřízl zauzlovaný provaz kapesním nožem, a sypali do koleček šedý popel.

„Dyby tam byly ňáký větší kusy, tak to roztlučte lopatama,“ zakřičel od auta muž s cigaretou.

Cestáři nabírali světlý prach s drobnými i většími křehkými, pórovitými úlomky a dekorovali vozovku dalšími a dalšími vějíři, dokud kolečka nevyprázdnili. Druhý muž zatím složil pytle, zvedl přední kapotu a strčil je do kufru.

„Poďte sem,“ kývl na cestáře ten s cigaretou.

Došli až k němu, muž znovu vytáhl krabičku Partyzánek a nabídl jim. Oba si po jedné vzali a on jim připálil.

„Víte, kolik chlapů se sem teď vezlo v tomhle auťáku?“ zeptal se a ukázal na Tatraplán za sebou.

Cestáři na něj civěli, ani jeden nepromluvil.

„I s náma třináct. Tolik lidí sem v osobáku eště nikdy nevez,“ odpověděl sám sobě. Druhý muž zahýkal.

„Nebudeme si vás zjišťovat, ale víme vo vás. To řikám pro případ, že byste nedrželi hubu a něco se k nám doneslo. Jasný?“

Nečekal na odpověď, oba muži nasedli do vozu, zabouchli dveře, nastartovali motor, obrátili vůz směrem, odkud přijeli a po chvíli se ztratili v mrazivém oparu na obzoru.

„Dem do tý hospody?“ hlesl Pepík po chvilce.

„Jo,“ odpověděl František.

„Máš rum? Ale chceme celou flašku,“ vybafl Pepík na hospodského.

„Co? Rum? Možná mám. A vy? Máte peníze?“ zeptal se hospodský.

Pepík vytáhl z kapsy pomuchlanou velkou bankovku. Držel ji opatrně za růžek a položil ji na pult. Hospodský ji srovnal dlaní, přidržel si ji pod lampou a zkontroloval obrázek Jiřího z Poděbrad i Karlštejna na druhé straně.

„Proč je mokrá?“

„Do toho je ti, víš co, Veselko?“

„Mám litr za čtyři sta padesát. Dobrý?“

„Hovno dobrý, ty keťasi. Vrátíš nám šest stovek, pak by to mohlo bejt dobrý,“ smlouval Pepa.

„Kruci, víte vy, co dá dneska práce sehnat rum? Chcete sklenky?“

„Jasně, že chceme sklenky. Sme civilizovaný lidi, žádný neandrtálové.“

„Posaďte se, pánové. Hned sem u vás.“

Nalili si v prázdném lokálu, přiťukli si a obrátili sklenice dny vzhůru. Ááááá, vydechli oba najednou.

Pak ještě dvakrát.

„Fando, ty víš, co to bylo? Koho sme to tam venku rozházeli?“

„Řek bych, že vim.“

Seděli chvíli tiše.

„Já to taky vim,“ zašeptal Pepík. Pak se mu roztřásla ramena. Vzlykal a tekly mu slzy.

„Neblbni, Pepíku,“ Fanda mu položil ruku na předloktí.

„Fando, já… Já věřil, že je to všecko potřeba, že je to správně. Aby bylo konečně líp. Že je dobře, že voběsili Horákovou, že ti zavřeli Hanku, že vám sebrali statek i s hospodou. Že máš házet lopatou i dyž máš školy. Já tomu věřil… Chtěl sem tomu věřit…“

„Pepíku…“

„Jenže už nemůžu. Dyž dávali na partajním výboru dohromady tu rezoluci, vymejšleli co tam napsat. Taky prej něco proti Židům a já zvostal zticha. Voni nevěděj, že Pepík Frank byl tátův kamarád eště ze Včely. Menuju se po něm, a před chvílí sem... Fando, já s tim už nechci mít nic společnýho…“

„Pepíku, nech to bejt. Vážně. Řekli by sice, že sem tě naved já, ale tobě by pak nemuseli nechat ani tu lopatu. Nikomu ani slovo, slib mi to. A teď poď, deme dělat.“

Zvedli se a kráčeli k věšáku u dveří. Navlékli si hrubé šedočerné kožichy, nasadili beranice, a vyšli do mrazu.

Pepík došel k silnici na místo, kde skončili s pohazováním. Vytáhl z kapsy nedopitou láhev, vycákal obsah na vozovku a odhodil ji do příkopu. Pak poklekl na krajnici, strhl si čepici a žmoulal ji v sepjatých rukou. František zůstal stát vedle něj.

„Fando, ty se umíš modlit, viď?“ zeptal se Pepík.

„Jenom Otčenáš.“

„My sme se doma nikdy nemodlili. Komunisti se nemodlí. Ale… Fando… Moh bys to teď, prosim tě, vodřikat? Jako za mě.“

„Otčenáš není židovská modlitba, Pepíku… Navíc…“

„Já vim. Já to všecko vim, Fando, ale… Fando, já tě prosim…“

„Pepíku…“

„Fando,“ zakřičel Pepík zoufale. Tekly mu slzy.

František semkl rty. Potřásl hlavou, sepjal ruce, zavřel oči a snažil se vybavit si Hančinu smějící se tvář.

„Otče náš…“

Přes šedé vějíře jezdila sem tam auta. Když míjela cestáře, zpomalovala.



Vozový park, který obstojí i v podzimním počasí
Vozový park, který obstojí i v podzimním počasí

Přečtěte si recenze kočárků na eMimino.cz a vyberte ten nejlepší.

Diskuse


počet příspěvků: 4, poslední 3.12.2017 07:08









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.