U vchodu do školy jsem vytáhl průkaz a ukázal policistovi odznak. Ustoupil o krok stranou:

„Psycholog?“

„Rérych - správně,“ povídám, „kde ho máte?“

„Zamknul se na hajzlu. Máte počkat. Zavolám poručíka.“

Na chodbě stáli dva další policisté. Bylo slyšet houkání sanitky, která odjížděla s raněnými dětmi.

Vyhlédl jsem oknem. Obyčejný školní dvůr, na vyasfaltovaném hřišti, nalajnovaném pro softbal, stál šikmo policejní vůz, za ním tři muži v maskáčích, se samopaly. Hřiště bylo vyklizené. Na trávníku vzadu, až u zdi, ležel mrtvý, přikryli ho černou folií.

„Děvče leží tamhle na schodech,“ řekl poručík, „tu postřelil nejdřív na chodbě, utíkala, doběhla až na schodiště, tam ji trefil ještě jednou. - Potom si vybíral mezi ječícími dětmi. O přestávce jich tu bylo plno.“

„Jdu na věc. Ukažte mi, kudy se k němu dostanu.“

„Dávejte bacha, pušku má pořád u sebe - munici taky, aspoň to vykřikuje.“

Dostali jsme se ke vchodu do tělocvičny. Strážník, opřený zády o stěnu, ukázal palcem: nalevo. Umyvárna se záchody pro chlapce.

Poručík zašeptal: „Je tam osm kabinek vedle sebe, zevnitř se dají zavřít na závoru. Sedí v první od vchodu. Mezi dolním okrajem dveří a podlahou je asi deseticentimetrová mezera.“

„Jak že se jmenuje ?“

„Antonín Brand. Spolužáci mu říkají Antek. Čtrnáctiletý hubeňour.“

„Co je to za zbraň?“

„Malorážná lovecká kulovnice se zásobníkem na deset nábojů. Odcizil ji ráno tátovi ze zamčený skříně. Telefonovali jsme mu do práce.“

„Kolikrát kluk vystřelil?“

Poručík se ošil. „To se zatím neví. Byl tady hrozný zmatek, každý viděl něco jinýho. Počítám, že mu zbyly v zásobníku dva, tři náboje, ale taky si mohl znovu nabít, sedí tam dost dlouho, možná dvacet minut.“

„Neutekl zatím okénkem? Nebo nepřelezl do jiné kabiny?“

„Postavil jsem dovnitř dva strážníky, jeden hned tady u dveří, druhý u okénka. Napřed jim nadával, teď už je zticha.“

Zeptal jsem se, z čeho jsou kabinkové dveře. Jsou z plechu, i stěny jsou plechové, jako bývají v kasárnách. Z kabiny do kabiny se přelézt nedá, stěny dosahují skoro až ke stropu.

Poručík neřekl, že na vlhké podlaze pod řadou umyvadel uvidím plno krve. Některé děti se tady chtěly zřejmě taky ukrýt. Cákance krve jsem zahlédl i na zrcadle. To normálního člověka nepovzbudí. Vzal jsem si od jednoho z hlídkujících mužů židli a posadil se ke kabině číslo jedna tak, abych nebyl přímo v ráně, kdyby se dveře kabiny náhle otevřely.

„Brande?“ pravil jsem zkusmo.

Nikdo neodpověděl. Policisti na mě zírali. Jejich pohled mi vnukl nápad.

„Brande?“ Nečekal jsem na odpověď. „Já jsem doktor Rérych, psycholog. Potřebuji si s tebou vážně promluvit. Hlídkují tady dva policajti, mám je poslat pryč?“

Opět mlčení. Je bezradný? Nebo vymýšlí nějakou fintu? Neslyším ani jeho dech. Vzal si nějaké prášky? Je nafetovaný? - Taky by mohl být mrtvý. Došlo mu, co provedl? Aby se otrávil, musel by si medikament opatřit dřív, než vstoupil do budovy. Pro dospělého přitěžující okolnost... chladná úvaha před vražděním. Potřeboval bych vědět, zda kouří a co - nabídka cigarety je osvědčený symbol. Měl jsem se zeptat někoho z učitelského sboru. Ne, žádná chyba, jde hlavně o čas. Mohl by se taky zastřelit, nějaký náboj mu zůstal, říkal poručík. K tomu musí mít velkou odvahu i chlap. Střílet na druhého není tak náročné jako sám sebe zastřelit. Řekl bych, že dvě mrtvoly stačí. Proč vlastně střílel? A tolik ran!

Zatímco mi letěly myšlenky hlavou, vysoukal se zpod dveří pruh klozetního papíru. Je to léčka? Chce, abych se předklonil a nastrčil hlavu do dráhy střely? Ale to je úplná blbost, od čtrnáctiletého fakana by to bylo moc rafinované. Na papíru bude nějaký vzkaz.

Na papíru nebylo napsáno nic. Pruh byl asi půl metru dlouhý. Zvedl jsem ho za konec. Co to znamená?

Počkat! Nastavil jsem papír proti oknu. Bylo tam něco vypícháno špendlíkem. Velkými tiskacími písmeny!

PROPISKU

Sáhl jsem do náprsní kapsy, vytáhl jsem propisovací pero a vyzkoušel ho.

„Přihraju ti tužku spodem, po podlaze,“ řekl jsem směrem do kabinky. „Ber to jako dárek.“

Chvilku nic, poté vyhodil přes dveře složený papírek. Přistál dva metry ode mne. Chce mě přimět, abych šel dál od dveří?

„Takhle ne, Anteku. Jestli nechceš mluvit nahlas skrz dveře, tak strkej psaníčka pod dveřmi, já si je přihrábnu.“

POSLETE JE PRYC ŽÁDNÝ SVJEDKY - stálo na dalším útržku.

Píše velká tiskací... záleží mu na čitelnosti... proč nechce mluvit nahlas?

Na dalším vzkazu vyjevil své přání stručně:

ŽÁDNEJ MAGIČ

„Nemám u sebe ani diktafon, máš moje čestné slovo,“ ujistil jsem Anteka. Zamával jsem na oba policisty a ukázal obloučkem na dveře vedoucí na chodbu. Pokrčili rameny a zůstali stát na svých místech. Posunkem jsem ukázal, ať zavolají poručíka. Jeden z mužů odešel. Za chvilku se vrátil a něco si šeptali. Než odešli, naznačil jsem jim, až půjdou na chodbu, ať za sebou zavřou.

Zůstal jsem v umyvárně před záchodovými kabinami sám. „Můžeme začít normálně mluvit, policajti odešli, otevři,“ řekl jsem, jako by se nic nestalo. Otevřete mi, kůzlátka, to jsem já, vaše maminka.

Zpod dveří vylezl další papír. Velký fanda do psaní, že jo, pomyslel jsem si.

CO MI CHCETE?

„Dvě důležité věci, Anteku. Bohužel, venku jsou mrtví, chlapec a dívka. Nemusíš se jich bát, odveze je pohřební služba. Policie si myslí, že ty dvě děti jsi před chvílí zastřelil.“

TA DRUHÁ VJEC

Písmenka byla trochu menší než prve.

„Poslali pro tvého tátu, aby ti vysvětlil, že ti nic nehrozí. Říkal, že tady mám vyřídit, že ti všechno odpustil.“

Další depeše byla velmi rychlá. JESLI PŘIDE FOTR TAK HO PICNU

Tak dobře. Nepustím ho sem, dokud se my dva nedomluvíme na něčem rozumném. V několika větách, o kterých jsem byl přesvědčen, že jsou i rozrušenému dítěti srozumitelné, jsem pověděl Antekovi, co ho v následujícím období čeká.

Poslal pod dveře další vzkaz, tentokrát udivující.

JÁ JE NEZABIL

„Ty víš, kdo je zabil?“

JO

„A kdo, když tys to nebyl?“

EDDIE

„Eddie? Kdo je Eddie?“

MOJE SESTRA

Zaváhal jsem. O žádné sestře mi nikdo nic neřekl.

„Myslel jsem, že jsi jedináček.“

Následovalo šustění, trhání papíru, hluk splachovadla. Závan zápachu.

„Anteku? Bolí tě něco? Můžu ti pomoct?“

Neodpověděl. Zatím jsme moc nepokročili. Kde je záhadná Eddie? A proč by střílela o přestávce na Antekovy spolužáky? Chodí sem, do stejné školy? Co dělala na záchodě pro chlapce?

„Když tedy všechno spáchala tvá sestra Eddie, čeho se bojíš? Ty přece za nic nemůžeš. Mám pro tebe návrh. Zajisti pušku a polož ji před sebe na podlahu, hlavní dopředu. Postrkuj zbraň opatrně po zemi. Až projde z větší části mezerou, přitáhnu si ji a pohlídám ji, aby na ni nikdo zbytečně nesahal. Odsuneš závoru dveří a v klidu vyjdeš. Sedneme si zde spolu a povíš mi, jak to bylo doopravdy, kde jsi byl, když tvoje sestra postřelila první oběť. Kde se teď Eddie schovává?“

Vylezl další papír. Písmena byla hodně kostrbatá.

EDDIE JE TADY SE MNOU

Něco mi svitlo. „Jak je Eddie stará?“

JAKO JÁ

„Takže Eddie je tvé dvojče?“

Antek neodpovídal. Musím dokázat, aby se především vzdal té flinty, potom bude všechno snazší.

„Je ti Eddie hodně podobná?“

NE

„Chodíte tady ve škole do stejné třídy?“

JO

„Proč tvá sestřička Eddie nic neříká? Proč? Má nějaké potíže při mluvení?“

Žádná odpověď. Otevřely se dveře na chodbu a v nich se objevil poručík. Ukázal jsem deset natažených prstů, potřebuji aspoň deset minut.

Uvnitř kabiny jsem zaslechl ošklivý zvuk natahovaného závěru kulovnice.

„Eddie?“

„Ano, pane.“ Odpověď jako z nějakého filmu. Hlas - jako by mluvil Antek sám.

„Ty ses rozhodla, že budeš svého bratra chránit před nepřáteli.“

„Ano, pane.“

„Někteří spolužáci mu ubližovali.“

„Ano, pane. Moc.“

„Ponižovali ho. Pronásledovali ho. Posmívali se mu kvůli nějakému jeho nedostatku. Nevím, proč to dělali, ale ve většině případů na školách to tak probíhá.“

Eddie neodpověděla, ale cítil jsem, že přemýšlí.

„Kdo ze spolužáků mu nejvíc ubližoval?“

„Šoler. Furt ho fackoval. Chtěl peníze, víc a víc. Nutil ho, aby doma kradl. - Šoler je mrtvej.“

„A to děvče? Čím ta se provinila?“

„Panušková. Když Antek vloni... odpověděla mu, že s koktavejma nechodí. Posmívala se mu od tý doby pořád a před všemi. Panušková chcípla na schodišti.“

„Proč si Antek nestěžoval doma nebo třídní učitelce?“

„Jednou kluci po vyučování Anteka honili na ulici. Schoval se v telefonní budce. Telefonoval fotrovi, ať pro něj přijede. Ten mu odpověděl, aby šel do prdele, že benzín je drahej. Tak to bylo s Antekovým tátou i dřiv. Když od nich tenkrát paní Brandová odešla, malý Antek chodil a říkal mámo všem ženám v paneláku. Maminka mu občas zavolala, ale nikdy se už neukázala. Tehdy se projevila u Anteka ta vada, to koktání, pro které byl dětem i učitelům vždycky k smíchu.“

Poděkoval jsem za pěkné a plynulé vyprávění. Chtěl jsem říct: Měli byste odevzdat tu pušku, co ráno Eddie pronesla v plátěném pouzdru na softbalové pálky.

Vtom se v kabině zablesklo a třeskla rána. A znovu - ještě jedna - zaslechl jsem projektil odražený od stropu. Přikrčil jsem se, do umyvárny vběhli policisti. Viděli jsme otevírající se dveře, otevíraly se pomalu a se skřípotem, dovnitř. Na záchodě seděl bledý, hubený chlapec. Stál jsem před ním, s úlevou jsem viděl, že je živ. Podal mi pušku pažbou napřed. Předal jsem ji muži stojícímu za mnou. Kluk natáhl paži ke mně a v otevřené dlani měl mojí propisku.

Neudržel jsem se, objal jsem ho kolem ramen.

„E-e-ed-edie... u-u-už t-t-ta-ta-tady ne-ne-není.“ promluvil Antek.

Poručík řekl, že pojedeme napřed do nemocnice, ale že chce vyčkat, až se dostaví Antekův otec.

Šli jsme k policejnímu vozu, stojícímu před školou. Řidič nastartoval a rozsvítil majáček. Dav u školy zahučel a pohnul se směrem k nám. Čtyři policisté chlapce vedli mezi sebou. Ti v maskáčích nám dělali cestu, tlačili zástup lidí zpátky. Otevřel jsem u auta zadní dveře. Nějací lidé od novin všechno fotografovali.

Kámen, velký asi jako tenisák, uhodil do karoserie. Antek se zrovna sklonil, aby nastoupil, když přiletěl další, větší a hranatější kámen a udeřil ho do týlu. Antek se na mě podíval a jako kdyby se spokojeně usmál, potom se zhroutil. Položili jsme ho na zadní sedadlo a v dešti kamení jsme nabrali rychlost.

© Petr Kersch, Děčín, 2015
petrkersch@karneval.cz

****************************

Petr Kersch - V záři zvěrokruhu
V nakladatelství Jiří Tomáš - Akropolis Praha vyšla knižní sbírka povídek V záři zvěrokruhu. Jedná se o soubor dvanácti povídek spojených znameními zvěrokruhu a dalších šesti povídek.
Povídky jsou dějově vsazeny do různých dob - od biblického starověku přes novověkou českou historii až do současnosti. Dějově, myšlenkově i jazykově neobyčejně působivá próza jedenaosmdesátiletého děčínského autora, která mu definitivně zajišťuje nepřehlédnutelné místo v současné české literatuře, si zaslouží čtenářskou pozornost.
Kniha je (v papírové verzi) v běžném prodeji u knihkupců a na internetu.

Pokud tato kniha už není k dostání ani u knihkupců, autor se pokusí vám ji sehnat - napište mu!