27.6.2016 | Svátek má Ladislav






POVÍDKA: Barborka

23.12.2015

„Dědo, vstávej, napadnul sníh!“ zalomcovala mi ramenem Barborka poté, co vyzkoušela všechny ostatní méně agresivní metody, jak mě probudit. Samozřejmě jsem už byl vzhůru a po celou dobu se náramně bavil, protože sledovat dítě, jak se snaží jakoby nedopatřením vzbudit dospělého, je zábavné velmi – zvláště je-li člověk sám tím dospělým.

Barborce je sedm a bývá u nás o svátcích a víkendech, zatímco její matka, tedy naše dcera buď pracuje – slouží v nemocnici – nebo žije. Že žije – jak tomu říká – znamená, že jezdí s kamarádkami na dvoudenní pobyty zvané wellness, anebo kamkoli jinam, kde je šance potkat chlapa (všechny tři jsou rozvedené). Pokud je mi známo, zatím z toho nikdy nic vážného nebylo – o avantýrách informace nemám. No a Barborka je ráda, že si u nás může hrát s kočkou a dědou a že ji necháme jíst salám a koukat na televizi (tedy já bych nenechal, ale bába si ji tím kupuje). Takže se dá říct, že o sobotách a nedělích taky žije, na rozdíl od nalajnovaného týdnu v Praze, neboť když její maminka zrovna nežije, provozuje domácí kasárna. A my jsme rádi, že se o ni nemusíme prosit, jako dneska většina prarodičů. A navíc se před vnučkou bába kontroluje a nenaváží se do mě, což jinak dělá imrvére, takže svým způsobem žiju i já.

„Sníh? Jdi, ty kecko, vždyť bylo včera patnáct stupňů!“ To skutečně bylo, dvacátého prosince. Na světové konferenci tuhle už pokolikáté rokovali potentáti, co s tím oteplováním dělat. Co by se s tím asi tak dalo dělat? Zkrátka budou mít děti od teďka Vánoce na blátě, solární baroni doživotní vejvar a vinaři zlatá léta. Lidi si zvyknou, hůř by si zvykali na mrazy.

„Nejsem kecka, ty jsi kecka,“ muchlovala mi Barborka břicho. „Tak už se podívej ven,“ stahovala ze mě peřinu a táhla mě z postele. „A babička říkala, že se nemáš vyvalovat,“ přihodila s intonací své prarodičky poslední trumf. Z holky bude taky jednou pěkná semetrika.

Nazul jsem si patofle a zamířil k záchodu, ale Barborka mě chytla za ruku a dotáhla k oknu, no tak jsem odhrnul záclonu.

„Tak vidíš! A tys mi nevěřil,“ dupla si jako pyšná princezna, ukazujíc přitom na korunu staré třešně přímo před oknem podkrovní ložnice. Protřel jsem si oči. Strom se bělal – vlastně to byla růžovobílá – proti modré obloze. Ale sníh to nebyl. Představte si van Goghův obraz Kvetoucí mandloň – můj nejoblíbenější, který mi tahle třešeň rok co rok každý květen už tři desetiletí připomíná – tentokrát ovšem zasazený do prosincového rána.

„Baruško, to přeci není žádný sníh, to jsou květy,“ pravil jsem, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Bylo mi ale, jako když mě ve čtvrté třídě strýc Olin přivedl do kravína, abych se podíval na dvouhlavé tele.

„Ne ne, ovocné stromy kvetou na jaře, v zimě sněží.“ Tentokrát jsem v jejím hlase neslyšel babičku, ale paní učitelku při hodině prvouky. A také neklid a nejistotu, protože řád světa, jak si na něj za svůj krátký život navykla, náhle přestal platil.

„To máš pravdu, ale jsou výjimky, jako třeba tahle. Copak si myslíš, že by nasněžilo jenom na jeden strom v celý zahradě?“

„Nemyslím, nejsem blbá, já jsem tě jenom zkoušela,“ blafovala pěkně po žensku. „A to se stalo nějaký vánoční kouzlo, dědo? Třeba to zařídil Ježíšek...“

„No kouzlo zrovna ne, ale trochu zázrak, to možná jo, tak pusť,“ odbyl jsem ji, protože vyměšování se urgentně hlásilo. „A počkej tu, než se vyčůrám,“ poručil jsem ještě, aby s tím nešla za bábou, která je bez špetky fantazie a celé by to pokazila.

„A jakej je rozdíl mezi kouzlem a zázrakem?“ čekala na mě u záchodových dveří, mrška chytrá.

„Tak přímo zázrak to taky není, spíš zvláštnost, která má jako všechno na světě svoje vysvětlení. Ježíška za tím nehledej, ten má teď jiný starosti. Ale nejdřív mě nech něco ti vyprávět: Když jsme s babičkou před mnoha lety – to byla tvoje máma malá jako ty teď – koupili tenhle dům se zahradou, byla už tenkrát třešeň, na kterou koukáš, starej strom. Skoro nerodila a když, tak třešně byly kyselý, že ani špačkům nestály za ozobání. Babička si přála, abych ji pokácel. Mně se ale nechtělo, líbila se mi, protože když rozkvetla, byla krásná a připomínala mi obraz jednoho malíře, kterej jsem měl vždycky rád, protože je na něm jaro zobrazený tak nádherně, jako na žádným jiným obraze. A jak voněla! A měla takovou černou zvrásněnou kůru a z těch vrásek vytékala tmavě zlatá pryskyřice, co vypadala jako jantar, jo ty nevíš, co je to jantar; to ti vysvětlím jindy. A tu pryskyřici jsem odloupával a mnul a měkla mi v prstech a bylo to moc příjemný. Takže jsem třešeň nechal stát. A vždycky začátkem prosince, v tu dobu, kdy míváš svátek, jsem nožem uříznul několik větviček – musí se řezat našikmo, to si pamatuj – a dal je do vázy. A pokaždý pak na Štědrej den nebo o den, dva dřív nebo pozdějc, zkrátka o Vánocích, ty větvičky v tý váze bílorůžově rozkvetly, protože byly doma v teple. A protože se řežou na svatou Barboru, říká se jim barborky; to je takovej staročeskej zvyk. Jenže ani tyhlety barborky naši babičku neodradily, aby mě každej rok nenutila třešeň pokácet, protože jí připadala zbytečná a chtěla místo ní mít jednou záhon, podruhý rybíz, jindy zase trávník... Ale já, přestože jsem babičku vždycky ve všem poslechnul – tvoje maminka říká, že jsem bačkora –, v tomhle jsem jí prostě nevyhověl. A tak ta naše stará nepotřebná třešeň pořád stojí a teď je z ní dvouhlavý tele.“

„Cože z ní je?“

„Nic, nic. A vidíš, letos jsem poprvé zapomněl barborky uříznout. Už jsem holt starej dědek.“

„Ale třešeň nezapomněla a proměnila se v Barborku celá, aby byla tvoje nevěsta!“

„Ty máš ale nápady. Ono je to spíš je to tím, že byl tenhle podzim a celej rok tak teplej a zima vlastně ani nezačala, a tak si to naše třešeň pomotala a myslí si, že už je jaro. Vědci tomu říkají anomálie. A zkoumají, proč se otepluje a jestli se vůbec otepluje, jedni z toho obviňují lidstvo, jiní zase tvrdí, že je to věc přírody, a politici si na tom budujou kariéru a chytráci byznys. V každým případě strom kvetoucí na Vánoce je spíš proti přírodě. Stejně jako ten komár, co mě v noci poštípal.“

„Ale jiný stromy nerozkvetly. Asi že jsou mladý, a ten náš je stará popleta jako ty,“ uzavřela debatu. Vzal jsem ji do náruče a ona mě objala kolem krku a tak jsme sešli na snídani. Z trouby vonělo cukroví, rádio hrálo koledy. Na adventním věnci na stole hořely čtyři svíčky, na to si bába potrpí.

„No to je dost,“ zavrčela od plotny. Normálně bych jí něco řekl, ale před Barunkou jsem se držel zpátky. Koneckonců i bába se držela zpátky, protože mi vzápětí uvařila kafe a postavila přede mě tác s nakrájeným štrůdlem. A ani neremcala, že snídám v pyžamu.

„Babičko, víš, že máme zvláštní třešeň, která si myslí, že už je jaro, a jmenuje se Barborka jako já?“

„Vážně, miláčku?“

„Jo, podívej se z okna. Vykvetla před Vánoci a je to amálie.“

„Anomálie,“ pošeptal jsem jí.

„Teda anomálie.“

„No to je teda div!“ nasadila si bába brýle a zakroutila hlavou. Pak šla do předsíně, nazula si kroksy a my oknem sledovali, jak obchází strom kolem dokola.

„Tos neviděla ani v televizi, viď, babičko?“ přivítala ji zpátky v kuchyni Barborka.

„V televizi babička viděla už úplně všechno, broučku,“ přisadil jsem si.

Sekla po mně očima a pohladila Barborku. „Neviděla. Ale je to skvělý nápad, Barunko, podělit se na Vánoce o takový přírodní úkaz s ostatními lidmi. Víš co, zkusíme do televize zavolat, jestli by o tom třeba nenatočili reportáž, co říkáš, chtěla bys?“

„Chtěla! A máma, až si jí pustí, uvidí nás tam s naší třešní! I paní učitelka!“

Mlčel jsem. Odešly ruku v ruce do obýváku, slyšel jsem, jak bába něco vykládá do telefonu.

Za chvilku přiběhla vzrušená Barborka.

„Dědo, přijede k nám televize! A natočí mě, babičku a naší třešeň a bude to dneska večer ve zprávách.“

„Takže,“ pronesla bába stojíc ve dveřích a probodávajíc mě očima, „ve dvě hodiny přijedou z Novy. Ať tě ani nenapadne to tomu dítěti zkazit. Já zajdu do konzumu něco nakoupit a pak se stavím u Vlasty doma, udělá mi narychlo hlavu. Ty zatím vysaješ, vytřeš a uklidíš.“

„Já dědovi pomůžu.“

„Běž radši s babičkou, můžete se společně těšit na ten cirkus.“

„Babí, vezmeš mě s sebou, aspoň se naučím, jak se dělá hlava a příště ti jí udělám já!“

„No tak se honem obleč, on by si děda s tebou stejně jenom hrál a nic by nestihnul. Dvě věci najednou, to je na něj moc, a co teprve tři...“

„Já se nemůžu dočkat, až budeme natočený v televizi! To bude nejhezčí vánoční dárek. Tak tu pořádně ukliď, dědo, aby nebyla ostuda,“ loučila se Barborka. Dal jsem jí pusu na obě tváře.

Když za nimi zaklapla branka, převlékl jsem se a vyšel na zahradu. Pohladil jsem třešeň po kmeni, zdravila mě vůní, kterou jsem tak miloval; moje nevěsta. Odloupl jsem hrudku pryskyřice a schoval ji do kapsy.

Pak jsem odemkl kůlnu a z regálu sundal kanystr s benzínem, na ponk položil pilu, dotáhl řetěz a dolil nádrž. Oleje bylo dost.

Motor naskočil na první zatáhnutí.



Diskuse


J. Skála
21:57
23.12.2015

T. Vodvářka
8:13
23.12.2015

S. Rehulka
5:02
23.12.2015

D. Šimáček
0:58
23.12.2015

M. Pressl
0:56
23.12.2015

O. Zuckerová
10:47
23.12.2015

M. Pressl
23:48
23.12.2015

počet příspěvků: 7, poslední 23.12.2015 11:48









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.