Duben 1987. Dveře učebny se bez zaklepání otevřou, vejde ředitelka a pokyne, abychom nevstávali.

"Zítra navštíví naši školu nizozemští středoškoláci," vysvětlí rozladěné fyzikářce, proč jí bez ohlášení vpadla do hodiny. "Sejdete se s nimi," obrátí se k nám, "procvičíte se v angličtině a třeba navážete nová přátelství."

"Prosím," hlásí se Hofrichter, "naše třída se ale učí německy a francouzsky. A teda rusky, že jo..."

"Takže vy se nechcete setkat se zahraničními studenty?" poměří si nás ředitelka dravčím pohledem.

"Chceme," zašumí unisono třídou.

"Já jenom abysme zbytečně nepřišli o výuku," pokrčí rameny Hofrichter, jehož humor na hraně se tentokrát s náladou obecenstva zcela minul.

"A slušně se oblečte, abyste naší krásné zemi neudělali ostudu," uzavře ředitelka smířlivě a zmizí na chodbě.

V noci mrzne, ráno je sotva nad nulou, ale odpoledne bude jistě na krátký rukáv. Tyhle přechody nesnáším, stejně jako těsný pulovr, který mi máma připravila, a košili, již mi vyžehlila. Zeměpis, čeština, svačina, třetí hodinu Holanďané. Čekáme na ně ve školním pavilonu určenému ke konání kulturních akcí a schůzí SSM. Konečně jsou tu. Připadají mi jako bytosti z jiné planety: rozesmátí, značkově oblečení a obutí, se sluchátky na krku; mezi plavovlasými potomky mořeplavců vidím dokonce dvě černošky. I ten jejich patrový autobus stojící na parkovišti před gymnáziem jako by přistál ze sci-fi filmu.

A naproti nim my: zakřiknutí gymnazisté v pantoflích, nahnaní do pavilonu a čekající, až dá soudružka ředitelka povel, že družba může začít. Před několika lety nemyslitelné – hostit na půdě školy západní studenty. Ale dnes je perestrojka, glásnosť, učíme se nově myslet, praví ředitelka v uvítací řeči, kterou hostům nikdo nepřekládá. Stydím se. Za sebe, za naši školu, za Československo, za celý východní blok.

Rozbíhá se nucená konverzace. Nedaleko mne postává modrooká zrzka v bílém tričku s nápisem, jemuž nerozumím. Přistoupím k ní.

"Where are you from?" oslovím ji nesměle; na jinou frázi si zaboha nemohu vzpomenout.

"From Amsterdam," odpoví, když pochopí, že to uhrovaté komunistické ucho navlečené do škrtícího pulovru se ptá jí.

"And what music do you listen?" ukazuji na walkman, který má u pasu; věta, již se mi podařilo vypotit, mi trochu zvedne sebevědomí.

"Dire Straits, do you know Dire Straits?" usměje se; rozhovor se nečekaně slibně vyvíjí.

"Yes, I do," přitakám, ale má odpověď nezní přesvědčivě, neboť mi vzápětí nasazuje na uši svá sluchátka. Cítím deodorant z jejího podpaží. Dire Straits znějí skvěle, líbí se mi stejně jako ta vůní Západu nasáklá cizinka, pro niž jsem jenom exot z šedivé socialistické země, zaměnitelné s jakoukoli jinou.

Jakou hudbu poslouchám já, ji ale nezajímá, patrně se domnívá, že tu nesmíme poslouchat nic. Sundá mi sluchátka, řekne "bye" a ztratí se v hloučku svých spolužáků. Neviditelná hranice mezi jimi a námi by se dala nahmatat. Ale i tu opravdovou s vysokým napětím a strážními věžemi jsem spatřil teprve nedávno - při brigádě na Šumavě minulé září nás lesáci pustili sázet smrčky až ke drátům. Když z gazíku vyskákali pohraničníci se samopaly, aby nás prověřili, do smíchu nebylo nikomu; jenom Hofrichter sraziv paty předpisově zasalutoval a zvolal no pasarán!

Jsem rád, že mám rozhovor za sebou; do Amsterdamu se stejně v životě nepodívám. Je rozdíl být uvnitř a vně.

Červenec 1992. Před amsterdamským nádražím buší černoch s dredy do bonga, o kus dál přehrávají Indiáni v pončech své andské songy. Je horký podvečer, sedíme na báglech, posloucháme, nasáváme město.

"Let´s go," zvedne se Wladek a zahodí nedopalek na chodník. Potkal jsem ho přede dvěma dny na stopu - student z Varšavy, stejně starý jako já. Pořád se mnou chce mluvit anglicky, ačkoli si mnohem lépe rozumíme, mluvím-li já česky a on polsky. Špatně zastírá zklamání, že se na cestách dal dohromady zrovna s Čechem, a rozhodl se, že bude naši jazykovou spřízněnost ignorovat. Je vůbec takový seriozní, poprvé na Západě - zatímco já už třetí prázdniny -, dlouho se na to připravoval a bere to strašně vážně.

Ale předchozí noc se vyznamenal. Poprchávalo a tak jsme si ustlali na zastřešeném pódiu po jakémsi koncertu proti AIDS. Hodinu po půlnoci nás přepadli Arabové a chtěli peníze. Zatímco já lovil ze dna spacáku pouzdro s doklady a hotovostí a po hmatu se přitom pokoušel největší bankovky nacpat do ponožek, Wladek se jim vysmekl a doběhl na hlavní ulici, kde začal křičet jako o život. Arabové se polekali a zdrhli bez lupu. Na zbytek noci jsme se přesunuli na nádraží. Třetí týden na cestě, třetí přepadení. Evropa není moc bezpečné místo.

Bongo doznělo, pauzu si dali i Peruánci. Zvedáme batohy a vyrážíme do centra. Na náměstí Dam jsme si sedáme na schody památníku padlých, večerní slunce se odráží od oken Královského paláce. Zavírám oči. O kus dál se rozezní kytara. Skladbu pozávám ihned, i když je trochu předělaná; Dire Straits znám nazpaměť. Muzikant vybrnkává Sultans of Swing, hraje perfektně, úplný Knopflerův brácha, tohle bych se chtěl naučit. Chvíli váhám, nemám-li se zvednout a poprosit ho, aby mi kytaru na chvilku půjčil, že bych si to rád vyzkoušel, ale stydím se. Mohl bych mu alespoň do futrálu hodit gulden, jenže pak by mi chyběly drobné na další pivo. Drobné? Plechovka tu vyjde na osmdesát korun – za to by mi Na kopečku v Krči načepovali třicet Braníků! Stejně brnká hlavně pro potěšení, říkám si v duchu na omluvu, tak ať mu přispějí ti, co mají narvanou portmonku.

"I´m feeling so free," nečekaně a poněkud pateticky pronese Wladek a vezme mě kolem ramen. No jo, i já si takhle nějak představuju volnost: poslouchat Dire Straits a ucucávat Heineken uprostřed blahobytné země plné bezstarostných lidí. Nemuset přemýšlet, kam večer hodím spacák – ono se něco najde - a co bude ráno ke snídani, jestli se domů vrátím za týden nebo za měsíc. Musí to být volnost, co by to bylo jiného?

"Já taky, Wladku," přitakám, "a mluv už kurva, jak ti zobák narost!"

Wladek se usmívá, je nad věcí. Odpoledne zkusil hašiš a zdálo se mu, že je Holandsko na všechny strany z kopce.

"Nesháníte náhodou práci?" ozve se za námi česky. Otočím se a proti mně stojí kluk punkového vzezření, který celou dobu seděl kousek od nás.

"Díky, nesháníme, ale ňákej nocleh by se hodil," využívám situace.

"Tak to neni žádnej problém, ukážu vám super nocleh," zatváří se zkušeně.

"Počkej, my ale nemáme ani vindru," začínám kličkovat.

"Neřeš, tohle je gratis," zašklebí se. No tak to jsem zvědav, co to bude za díru.

Vracíme se s ním k Centrálnímu nádraží, procházíme halou a podchodem pod kolejištěm. Za nádražím je nástupiště na trajekt, jeden se právě chystá vyplout. Přeprava je zadarmo, paluba plná lidí a kol, nasedáme na loď. Za deset minut jsme na druhé straně, punker ukazuje rukou doleva. Pokračujeme podél vody, po cestě se krajan konečně rozpovídá: v Amsterdamu žije přes léto komunita Čechů, kteří se živí prací na tulipánových plantážích, přespávají v jednom z opuštěných doků, kam nás on teď právě vede. Opatrný Wladek se snaží něco namítnout, ale nedostane příležitost.

Jsme na místě. Dok je travou zarostlá dlouhá střecha na betonových sloupech, zem vystýlá jemný písek a na něm na celtách a dekách posedávají a polehávají skupinky lidí s různě barevnými a dlouhými vlasy; polohlasem je zdravíme. Cestou jsem se obával, že nás čeká feťácké doupě plné rámusu a odpadků – a bůhví co si představoval Wladek -, ale opak je pravdou: vládne tu klid a pořádek. Někdo si balí joint, někdo usrkává pivo, postupně se trousí další obyvatelé doku, stejně mírumilovní a na amsterdamské poměry vlastně docela nenápadní, pobíhá tu i několik psů. S nikým se moc nebavíme, nikdo se nás na nic neptá. Náš punker se o nás přestává starat a zalézá pod deku k nějakým holkám.

Usínám ihned, několik předešlých nocí noci jsem toho moc nenaspal. Když se probudím, slunce stojí vysoko a v doku jsem sám. Pryč je i Wladek. Mám hlad, ale nic k jídlu. Možná jsem se měl zajímat o tu práci. Pojedu domů. Mezi volností a samotou je tenká hranice.

Říjen 2012. Sedím na posteli v hotelovém pokoji s výhledem na amsterdamské nádraží a rozvazuji kravatu, poprchává, jsem unavený, stýská se mi po dětech. Mám jít na večeři, bude to prý extra nóbl podnik, ale nikam se mi nechce. Beru do ruky ovladač, pustím televizi a začnu proklikávat hotelovou nabídkou. Placená videa mě nezajímají, filmy také ne, ale je tu hudba. Klasika, pop, jazz, rock, interpreti seřazení podle abecedy. Pár zmáčknutí a pokojem se rozezní Sultans of Swing.

Dívám se z okna. Před cihlovou budovou Centrálního nádraží se otáčejí tramvaje a za ní se kříží trajekty. Amsterdam se nezměnil: usměvaví domorodci, tisíce kol, na jaká by u nás nikdo nesedl a tady na nich jezdí manažeři, čluny kotvící na zadumaných grachtech, vůně marihuany linoucí se uličkami, prostitutky nabízející se ve výlohách; jen místo opuštěných doků za vodou se tyčí jakési prosklené budovy. Město, kde se smí všechno.

Měl bych si to užít, ale těsného pulovru se člověk nikdy nezbaví.