- Hele Kárl, fakt ta válka už nemůže trvat dýl jak pár dní. Ten tvůj zasranej císařskej jmenovec je sice Karl der Erste, ale ty můžeš bejt zejtra Kárl der Letzte, protože von to furt nechce zabalit, i když všichni víme, že je to v prdeli. Bůh ví, co mu ty jeho máršálkové nakecávaj.

Je začátek listopadu 1918, měsíc do konce války.

V rakousko-uherským c. a k. špitále mi tohle povídá doktor Hans Neubauer, s kterým jsem se brzo domluvil, že oba pocházíme z pražských Vinohrad. Na Korunní třídě nad vodárnou jsme dokonce bydleli přes ulici skoro naproti sobě a možná se tam s Honzou kdysi i potkávali. Tady v lazaretu mi ta známost hodila šikovnou protekci.

Snem každého vojcla je přijít ke zranění tak akorát, nic malýho, nic invalidního. Jenže si nevybereš. Já si vybral naraženou kostrč a i když to kurevsky bolí, na smrt to nevypadá. Hlavněže odpadá riziko té nové a povinné účasti na popravách zajatých českých legionářů, kteří bojovali proti monarchii. Rakouský oficíři to nedávno nařídili a vybírali nás Bémáky namátkou. Hrůza pomyslet.

Byli jsme s kumpačkou zalezlí v dolomitskejch skalách, když co dobrák čert nechtěl či vlastně chtěl - nešťastně šťastnou náhodou jsem uklouznul na skále a plnou vahou kecnul zadkem na ten nejvostřejší šutr. Děsná bolest a neschopen pohybu. Kaprál řve – Hapacht, ať nesimuluju, já zase řval bolestí. Saniťák to nakonec zhodnotil jakože otevřená rána, asi naštípnutá kostrč, že snad vidí něco jako konec páteře. Vojclové kolem se nejdřív posmívali, pak zase záviděli –

- Hele, je lepší si nalomit prdel než chytit včelku mezi voči. Jako Tonda.

Nakonec bylo jasný, že budu delší čas pro válku nepoužitelnej, a tak mě do špitálu nesli, pak vezli, zadkem nahoru, přikrytýho jen dekou. Málem mi všechno vokolo umrzlo. Po prosvícení novými zázračnými paprsky X jsem se ocitnul v tom Nojbauerově lazaretu.

- Kárl, nějakej čas si pobudeš v tomhle pevným korzetu, nic smrtelnýho to není, ale nesmíš mi tu po špitále moc courat. Vono to brzo pude, jasný?

Jenomže po pár dnech blaženého poklidu nás všechny zaskočila revizní návštěva rakouskýho zkurvyšpitálmaršálka, kterej rekvíroval všechny jen trochu schopný marody zpátky na frontu. U každý druhý postele na cimrách se opakovalo řvaní -

Hapacht! Kampfféhig! nebo - Shopen! A nezbytný dodatek –
Ihr seit alle eine simulanten bande!

Rozseknutí rychle srůstalo a já se začal děsit, že mě znova čeká fronta. Ale přišel Honza:

Kárl, je to na levačku, kdo se prej udrží na nohou a hejbe rukama, toho mám uschopnit a pomašíruje. Jediný co pro tebe můžu udělat je, že tě nechám poslat psychoušům do Vídně, protože dostaneš záchvat. Jeden pošuk to tady před časem amatérsky zkoušel, ale nakonec ho pro podvod štandopéde odvezli před polní soud. Můžu tě to perfektně naučit, věřím, že ty to věrohodně podáš, ale nepřehánět. Voni ty rakouský psychouši nejsou vůbec blbí a taky rovnou předpokládaj, že to na ně každej hraje. Tak bacha, nesmíš mě nikdy shodit, šlo by nám oběma vo kejhák. Troufneš si na takovej hereckej výkon, jakože jsi blázen z války? Taky ta léčba nebude nic příjemnýho, ale dá se to přežít. Hodí to minimálně dva tejdny, možná tři, a počítám, že se to do tý doby už posere.

Po zvládnutí teorie předvádím po špitále několik dramatických vystoupení a pak odvoz v kazajce. Hodilo to sice jen dva tejdny, ale byly dobrý. Už méně se mi tam zamlouvala tlumící léčba, ledové sprchy, elektrošoky a podobný. Dost rychle, ale ne zas moc, jsem se uzdravoval. Skončil jsem zpátky u Honzy v lazaretu a konec války nikde.

Náhle mě uzemňuje hroznou zprávou, že musí špitál během zítřka vyklidit –

Všichni co udržej v ruce kvér, ať je jim co je jim, jedou na frontu. Dokonce i lapiduši. Úplný kriply odvezou jinam. Zůstává tu jeden rakouskej lapiduch a moje maličkost - díky mýmu jménu. Někde nevěděli, že jsem Bémák jak poleno. Budou to už úplně zbytečný jatka. Můžu ti poradit jen jedno - vem rychle draka. Koukej, ať tě tu zejtra ráno nenajdu. Kolem vesnic vopatrně. Kapitulovat snad budeme každým dnem. Ber směr k domovu a tam někdy nashle.

Ráno už jsem přes 10 kilometrů daleko. Po pár dnech obchůzek rakouské civilizace, čekání a spaní ve dne, chození v noci, taky už bez jídla, pozoruji v dáli osamělý statek. Až do večera kolem klid. Po zabouchání na vrata začučí špehýrkou půlka ksichtu starýho chlapa. Na moje - Grüssgott a vysvětlení, že je po válce a pěšky mířím do Bémen,se starej na někoho otáčí a zpěvavým dialektem, kterému moc nerozumím, si něco povídaj.

Pak se vrátka otevřou a přes dvůr na zápraží vidím ženskou jak si mě zkoumavě prohlíží od hlavy k patě. Jdu blíž a schválně se jí ukazuju i zezadu. Ušklíbne se, ale zve mě dál. Mám si odložit, přistrkuje umyvadlo a mávne rukou ke stolu. Právě něco jedli. Dostávám zbytek polívky, pár brambor na zahuštění a ještě zbodnu tři krajíce chleba se sádlem a cibulí. K pití dva hrnky mlíka. Božská chuť.

Znova opakuju příběh o konci války a směru cesty. Nocleh by prej byl, ale jen ve stodole. Nic mi nevadí, se vším souhlasím. Selka přikládá do kamen, pak vynáší škopek horké vody na dvůr, kýbl studené a pozoruje jak se meju. Když čumí, tak ať vidí. Svlíkám se celej a mydlím a drhnu kompletně. Stále tam stojí a šklebí, jakože se snad usmívá. Přinesla ručník, mužskou košili a dlouhý spodky. Jde až ke mně a klidně čeká než se utřu a všechno si natáhnu. Kupu špinavejch hadrů háže v síni do kouta. Zejtra to vypere, jestli nepospíchám.

Vevnitř chvíli posedíme, naleje tři štamprlata - prej na konec tý hnusný války, co jí vzala muže. Zřejmě tady má hlavní slovo ona, starej sedí u kamen a moc toho nenamluví. Hospodyni může být kolem čtyřicítky, přímý pohled, dost se vyptává. Je v květované suknici a v bílé dobře vyplněné haleně. Nakonec zapaluje další petrolejku, hodí mi dvě houně a jdeme do stodoly. Čeká se světlem, než si rozhodím pelech na slámě a zalehnu. Beze slova odchází. Chvíli se mi prohánějí hlavou poslední události a už jsem skoro v limbu, když vrznou vrata. Znova vstupuje petrolejka. Slyším jen hlas, že né aby mně snad napadlo tady kouřit. Nekouřím! Ale petrolejka se dál přibližuje, až skončí pověšená na trámu. Pomalu sundává kabát a klidně mě při tom pozoruje. Napadá mě, že je vhodný odhodit aspoň deku. Pak rozváže a stahuje halenu. Mezitím, co se taky rychle svlíkám, vidím v blikotavém světle zazářit bílou kůži. Ještě mi ji předvede v houpavém předklonu, když si stahuje suknici.

I když si všimne, že jí dělám vedle sebe místo, nezalehne na něj, ale na mě. Divoce se převaluje sem tam, nahoru dolů a zřejmě si vychutnává dotyky nahých těl. Teprve za chvíli trochu rozdejchaně říká -

- Nediv se majn líbr, dlouho jsem neměla chlapa. Ten můj padnul před rokem a žiju tu jen s otcem. Ty se mi docela líbíš. A co já tobě? Nevadí ti, že jsem přišla? Ale koukám, spíš cejtím, že ten tvůj bude asi pro, co myslíš?

Rychle potvrzuju, že se mi líbila, hned jak jsem přišel, překuluju se navrch a zjišťuju, že terén je víc než připraven. Byla to divoká, i když nedlouhá jízda. Gerti byla taky nadržená, a tak to máme brzo za sebou. Ovšem vřískala při tom, jak když jí morduju. Hned se mi vynořuje nepříjemná vzpomínka na mladýho Rakušáka Bruna, když v kumpačce předváděl, jak řvaly srbský holky, co po nich nejdřív střílely a takhle ječely, když je chlapi znásilňovali a přitom mordovali.

Se zvráceným zaujetím Bruno vyprávěl:

- Já tu svou při tom držel pod krkem, ale moc se mrskala a měl sem strach, že se mi vysmekne, tak sem jí najednou podfiknul krček. Byla před tím moc hezká, docela by se mi líbila i na furt. Straší mě s tím rozšklebeným krvavým šlincem teď skoro každou noc a sem z toho už na nervy. Ty vostatní bejci s nima ale dělali eště horší věci. Hrůza mluvit. Musím vám tu zaječet jako ty holky, furt to slyším a nemůžu se toho jinak zbavit.

Byl už úplnej magor. A my z něho taky. No a teď tady mám ty zvuky znova.

- Až se mein líbr vyspíš, odpočineš a zejtra pořádně najíš, můžem si dát repete, ja? Starýho se neboj, je to dobrák a pak tady šéfuju já, nicht wahr?

Ujistil jsem jí, že se už nemůžu dočkat, trochu se ještě pocicmali a za vteřinu spím jak poleno. Sláva - Tonda už na mě nehvízdá.

Tak to šlo další tři dny, kdy jsem střídavě jedl a spal, buď sám, nebo s ní. Také trochu pomáhal kolem baráku. Síly, co jsem přes den nabral, tak večer zas pozbyl. S Gertinou to bylo dost náročný a chutnalo jí to čím dál víc. Jen jsem si vyžádal jinou tóninu jejích výkřiků a sténání. Hrozně jí ale zajímalo, jestli jsem ty srbský holky taky znásilňoval. Zařval jsem na ní česky - Náno blbá, já tam přece nebyl!

Vylíhla se novinka, že starej pojede do města. Ouha. Tam se může dozvědět, že válka třeba pokračuje, kdoví, jak se to vyvinulo a jak si to on přebere. Svěřil jsem se Gertě a rozhodla, že se pro jistotu přesunu do jejich seníku za les. Otci pak řekne, že už jsem odešel. V noci za mnou zas přijde.

Po obědě jsem zalehnul na kraji lesa, trochu se prospal a po dlouhé době se vyhříval na sluníčku. Taky pozoroval cvrkot u statku. Zatím tu cvrlikali jen ptáčci, ale později přijelo ke statku četnické auto. Stařec vystoupil a policajti zajeli až ke stodole. Zatímco byli vevnitř, přišla i selka. Když vyšli, chvíli si všichni povídali, pak četníci nasedli a odjeli. Dost hlasitě jsem si odfrknul. Gerti, jako by to slyšela, se dlouze zadívala směrem k lesu a pomalu zašla domů. Připadlo mně, že se dívala nějak smutně. Byl jsem už rozhodnutý. Na nic dalšího nečekat, všeho bylo dosyta. Sbalil jsem jednu deku, jídlo, pití a pryč.

Adié, liebe Gerti...

Po tejdnu jsem dorazil k našim domů. Byl už opravdu a naštěstí konec války. Kdyby né, tak i bůh se mnou by mně byl hovno platnej. Na dezertýry měli prej extra komando a prvně, kde pátrali, byl domov. Jen jsem se z toho štěstí trochu vzpamatoval, začal jsem pátrat po Janu Neubauerovi. Slíbili jsme si, že to spolu „pak“ pořádně oslavíme. Prošel jsem řadu domů naproti přes ulici a skutečně v jednom našel dole schránku s jeho jménem. Také dveře ve druhém patře. Nebyl doma. Chodil jsem tam zpočátku každý den i večer, pak s různě dlouhými přestávkami, ale stále nic. Lístek s mým vzkazem i adresou zůstával ve schránce nekonečně dlouho.

Adié, liebe Hanzi...