Chytrou odpověď dostanete pouze na chytrou otázku. Tak zní jedno ze základních pravidel rozhovoru. Lhostejno, zda tázající zastupuje noviny, rozhlas nebo televizi. Ve všech případech totiž zastupuje obecenstvo: čtenáře, posluchače nebo diváky.

Ondřej Suchý se ptá chytře, dostává se mu tedy od Miroslav Horníčka chytrých odpovědí.

Přestávka: S Ondřejem Suchým kamarádíme (a vážíme se, doufám, že navzájem) od našich útlých mládí, zatímco Miroslava Horníčka si vážím od svého útlého mládí, a stalo se mi také během doby dokonce, že jsem s ním i pracoval.

Konec přestávky, všichni do lavic, povinné sdělení o střetu zájmů bylo sděleno.

Ondřej Suchý se před několika desetiletími rozhodl, že Praha sice může být zlatá loď, ale jako neplavec si říkal, že co kdyby ztroskotala. Tak se přestěhoval do kokořínských lesů. Do zlaté matičky zajíždí pouze v nevyhnutelných případech. A jelikož nevyhnutelných zase není tolik, nepořídil si ani automobil. To udivilo jeho staršího bratra Jiřího snad ze všeho nejvíc: mladší bráška jezdí do Prahy autobusem! Z chaloupky na samotě u lesa!

Tedy ona to není úplně samota. Šemanovice jsou součástí obce jménem Kokořín, nedaleko Mělníka, je tam půl stovky adres, a na nich žije osmačtyřicet obyvatel.

Jednou z nich je Ondřejova žena Johana, a jedním z nich je Ondřej Suchý.

Kdybyste si Šemanovice vyhledali na internetu a klikli na odkazu na zajímavosti, nalezli byste mezi nimi i restauraci Nostalgická myš, označovanou za museum divadla Semafor.

To označení není úplně přesné: je to totiž také místo, odkud Český rozhlas vysílá více nebo méně pravidelně pořady Ondřeje Suchého, obecně známé co Nostalgické museum zábavy.

A do těch zavítal jako host i Miroslav Horníček. Dvakrát. A o tom je cédéčko, které vydal Český rozhlas prostřednictvím své prodejní sítě jménem Radioservis.

Něco málo přes 71 minut povídání s úsměvem, smíchem, ale i se zamyšlením.

Ondřej Suchý stál před velice těžkým úkolem: vyptávat se Miroslava Horníčka tak, aby nemusel odpovídat na věci už dávno veřejnosti známé, tak, aby dal Miroslavu Horníčkovi prostor k neuspěchaným odpovědím, a současně tak, aby vyhověl neúprosným časovým pravidlům rozhlasového vysílání.

Ondřej Suchý je znám pečlivostí až neuvěřitelnou, s níž hledá a často i nachází zdroje, často až dosud neznámé, a po jejich objevení označované za zdroje z první ruky. Píše o umělcích zábavního průmyslu z dob dávno minulých, ale i z dob nepříliš vzdálených, a nepustí z ruky ani písmeno, které by si neověřil.

Podobně si počíná ve všech svých rozhlasových pořadech, a v povídání s Miroslavem Horníčkem to předvedl dokonale. Včetně toho, že věděl, kupříkladu, o páně Horníčkových písňových textech víc než jejich autor.

Miroslav Horníček, jak sám říkal, si přijel pobejt. A to je to ovzduší, které oba páni vytvořili: nikdo si nehrál na nic jiného než je, z jejich tázání, odpovídání i vyprávění byla zřejmá vzájemná úcta, a obecenstvo, kvůli kterému to všechno vzniklo, si přišlo na své.

Cédéčko z těch dvou setkání doplňuje krátká a výstižná předmluva na záložce od Ondřeje Suchého, obalu vévodí portrét Miroslava Horníčka od bývalé fotografky ČTK Zuzany Humpálové, obrázky ze Šemanovic vytvořil Milan A. Richtermoc, zvukovými mistry byli Miroslav Chňurik a Ladislav Reich, a výtvarně to všechno spojila dohromady Petra Míková. Jako produkční se o dílo zasloužila Bohdana Plannová.

Celek je příjemný už od pohledu, a poslech ten dojem zmnohonásobí.

Českému rozhlasu patří upřímný dík, že to natočil, a jeho Radioservisu za to, že to vydal.