Měl by se stát angažovat v tom, aby u nás kvalita potravin byla stejná jako u sousedů? A pokud ano, jaké prostředky k tomu může využít?

V otázce státních zásahů do oblastí, které nepřísluší přímo k výkonu funkcí státu, obecně zastávám názor, že stát by měl zasahovat co možná co nejméně. Tento postoj vychází především z empirického poznatku, že pustí-li se stát do čehokoli, třeba i s bohulibým záměrem, jediným výsledkem často bývá jen nárůst byrokracie. Meritum věci pak bývá postupně nahrazeno snahou proinvestovat co nejvíce, neboť v rozpočtových organizacích (a v tom se nijak neliší od velkých korporací) platí pravidlo, že o to je někdo větším šéfem, oč vládne větším rozpočtem či má pod sebou více lidí.

Otázka kontroly, jak dobré potraviny se prodávají na našem trhu, zcela jistě nepatří mezi základní a nezbytné funkce státu. Na druhou stranu stávající kompetence Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI), a to

- kontrola bezpečnosti a
- kontrola jakosti,

jistě patří mezi ty, které státu nebude upírat ani ten nejzavilejší laissez-faire liberál. Ostatně podobné kontroly prováděli panovníci prý už od dob Chammurapiho. Obě určitým způsobem souvisejí s kontrolou kvality; jedna stanovuje hranici, pod niž by kvalita neměla klesnout, a druhá stanovuje vztah mezi tím, jakou kvalitu obchodník tvrdí, že zboží má, a jeho skutečnou kvalitou. Dokud však zboží i způsob jeho nabízení splňovaly obě podmínky, dalších zásahů už třeba nebylo. Stát zde má roli kontrolora i arbitra, která v jistém smyslu chrání obě strany, ale tato kontrola je i v zájmu státu – zdraví populace je jedním z předpokladů pro rozvoj společnosti.

V dnešní době už však jde kontrola jakosti ještě mnohem dál. Existují směrnice o uvádění země původu potravin (na základě nařízení EU), o označení potravin z hlediska obsahu lepku, povinnost uvádět složení, alergeny atd. (viz např. tento článek). Někdy se až člověk diví, že se vůbec nějaké potraviny ještě dají prodat.

Přes to všechno není kvalita potravin prodávaných v České republice nejvyšší možná – minimálně v porovnání s našimi sousedy – a vysvětlením prokazatelně nemůže být ani vyšší kupní síla v jiných zemích, protože srovnatelné či dokonce stejné výrobky (název, značka) stojí mnohdy méně, a to při vyšší kvalitě.

Je toto dostatečný argument, aby se do věci vložil stát a paternalisticky se postaral o nápravu, popř. požádal o zásah orgány Evropské unie? To poslední bych nedělal určitě. I kdyby odpověď na první otázku zněla ano, je toto problém, který je naprosto možné zvládnout vlastními silami a přizvání „staršího bratra“ indikuje neschopnost se o sebe postarat a je možné očekávat, že jako ve známé pohádce nepůjde jen o tři prstíčky, ale nakonec možná o celého Smolíčka.

I na první otázku bych byl odpověděl, že toto není bojiště, na kterém by se měl stát angažovat, ale po vyslechnutí některých protiargumentů jsem přinejmenším ochoten připustit, že záměr té myšlenky není úplně hloupý. Stále však trvají moje obavy ze selhání realizace, jak byly předneseny v začátku článku.

Základním problémem je, že sice máme spoustu, možná dokonce až přespříliš informací, ale jen málokdo s nimi dokáže efektivně pracovat. Víte např., co je to glukózo-fruktózový sirup? Vzhledem k tomu, že se to dnes dává skoro do všeho (třeba i do uzeného masa), je samotná informace o složení potraviny prakticky k ničemu. Opravdu asi není možné předpokládat, že běžný spotřebitel (snad s výjimkou těch, kteří se to naučí nebo které to naučí medicína z důvodu jejich zdravotní situace, jako jsou cukrovkáři, celiaci aj.) dokáže správně rozeznat všechna nebezpečí, která na něj v neznámém výrobku mohou číhat.

I bez zásahu státu existuje řada občanských či komerčních sdružení (i mobilních aplikací), které vám rády a třeba i bezplatně poradí při hodnocení kvality potravin; např. zobrazí obsažená „éčka“ a upozorní na ta nebezpečná, takže ani nemusíte luštit etiketu. Takovéto iniciativy může stát podpořit např. tím, že vypracuje metodiku, která každé otestované potravině přisoudí na stupnici 0 – 10 nějaké číslo, za jak „zdravou“ se tato potravina považuje. Tím se ani nic nezakazuje, ani nic nepřikazuje, užít tuto informaci může každý, jak chce, ale opět - stát splní úlohu garanta, který nastaví jednotný metr, což je něco, co tyto organizace dokáží jen stěží (musely by se spolu domluvit).

Nejprve je ale třeba pochopit, proč by to stát měl dělat. Ne vše je možné měřit optikou hrubého domácího produktu. Pokud by se významná část populace rozhodla, že „jíst zdravě“ je pro ni důležité téma, a vybrala si zástupce, kteří takovýto program budou chtít zrealizovat, mohl by to být dostatečný impuls.

Ruku v ruce s tím mohou jít změny ve výchově. Na dnešních školách se učí leccos a pokud by se tam objevil (zdůrazňuji!) kvalitní program, jak informace předávané v biologii a chemii využít pro zdravější stravování – obdobně jako bych považoval za užitečné vzdělávat v oblasti finančnictví, což by možná bylo účinnější pro snižování zadluženosti společnosti než zásahy centrální banky –, osobně bych na to svoje děti rád poslal.

Pokud bychom uzdu svojí fantazie popustili ještě více doleva, mohl by stát podpořit vybrané lokální dodavatele tím, že jim přispěje na certifikaci jejich výrobků. Aby celý systém fungoval, je nezbytné, aby v databázi byl dostatečný počet (kritické množství) výrobků, aby si spotřebitel mohl případně vybrat (aplikace by např. mohly zobrazovat i podobné výrobky s lepším skóre, kde se dají koupit a v jaké cenové relaci). Možná by se za tímto účelem dala použít i data z již existujících programů, jako je např. KLASA. To by do jisté míry i ospravedlnilo počáteční výběr, avšak dá se předpokládat, že těchto výrobků nebude dostatečný počet.

A nakonec, a to už by byl opravdu návrh tak trochu z nereálné říše, by stát mohl hrát roli „tvůrce trhu“ tím, že začne produkovat vlastní potraviny, např. v rámci sociálních programů, kdy může být část pomoci potřebným dodávána v naturáliích a případné přebytky mohou být prodávány. V podstatě by se jednalo o jakousi obdobu kibuců, kterými by se pomohlo též řešit problém lokální nezaměstnanosti (až to zase bude nutné) – přirozeně tam, kde by takovéto řešení vůbec mělo naději na úspěch. Jakkoli neefektivní by takováto výroba byla, hlavně v začátcích, možná by to bylo levnější než vyplácet vše v hotovosti. Co bych ale považoval za ještě důležitější, že by se tímto nastavil princip, že pokud je někdo v nouzi a na druhou stranu není neschopen práce, musí si pomoc v rámci možností zasloužit tím, že přiloží ruku k dílu – taková novodobá Hladová zeď.

Místo příkazů a zákazů jsou zásahy koncipovány tak, že nabízejí či konají.

Problém kontroly kvality potravin není černobílý a stát v něm, pokud se tak rozhodne, může sehrát jedinečnou roli, kterou nikdo jiný sehrát nedokáže. Naopak není nic horšího, než když se nejrůznější zvěrstva začnou dít z důvodu nezájmu či dokonce s tichým souhlasem státu, jako je např. výroba vysoce karcinogenní rýže z plastu. Ostatně i u nás prý existují firmy, které při výrobě potravin „obcházejí pole a cpou chemii přímo do jídla“.

Přejme si, aby přijaté řešení bylo nakonec skutečně ku prospěchu občanů.