Původcem dvojí kvality potravin je často sám spotřebitel

Selský rozum říká, že v identickém obalu potravin by měl být vždy zabalen výrobek stejného složení, a je-li tomu jinak, jde o metodu klamání spotřebitele. S tím lze v obecné rovině souhlasit, ale neplatí to vždy, stejně jako vždy neplatí, že jde o úmysl příslušného výrobce svého potenciálního zákazníka oklamat nebo diskriminovat skupinu zákazníků v jedné zemi rozdílným složením výrobku oproti skupině zákazníků v jiné zemi.

Národní chuť existuje

Podle politiků zemí visegrádské čtyřky jde o velký problém, tak velký, že k tématu uspořádali speciální summit. Diskriminace a klamání spotřebitelů jsou podle nich cílené a chtějí vše řešit na půdě EU. Jenže většina evropských zemí, především těch původních, označovaných obvykle jako EU15, to za zásadní problém nepovažuje. Důvod je prostý – na Západě existuje podstatně těsnější vazba spotřebitele na „svého“ potravináře, jemuž tamní spotřebitel věří, a je mu tak úplně jedno, v jakém obalu se příslušná potravina prodává, ba dokonce je mu jedno, pokud výrobce upraví recepturu. A ten ji zase upravuje poměrně obezřetně, pokud vůbec, protože o svého zákazníka nechce přijít.

Snaha vyjít vstříc spotřebiteli je přitom primárním důvodem, proč se složení některých potravin vyráběných pro několik zemí jedním výrobcem liší. Jedním z důvodů je opakovaně doložená skutečnost, že existuje něco jako národní chuť, jinými slovy, že spotřebitelé v různých zemích mají odlišné senzorické požadavky na potravinářské výrobky a preferují tu ostřejší, tu tučnější a onde třeba sladší nebo kyselejší podobu té které potraviny.

Dalším důvodem (a zřejmě zásadnějším) je pak cena. Ne všichni spotřebitelé, a Česká republika je toho modelovým příkladem, jsou ochotni si za vyšší kvalitu připlatit, třeba i proto, že na kvalitnější a obvykle dražší potraviny nemají peníze. Výrobce tak musí nabídnout levnější produkt, často ale s nižším podílem dražší složky, aby neprodělal. Třetím důvodem je pak skutečně cílené klamání spotřebitele a snaha nepřiměřeně vydělat na jeho úkor. Důvody „dvojí kvality“ potravin tak není snadné rozklíčovat, a dokonce ani neplatí, že by byly všechny potraviny na Západě kvalitnější než na Východě. Rozdílné složení potravin při exportech do zahraničí používají i naši výrobci, naopak u řady nadnárodních značek je složení potravin pro různé země stejné. Do snah o regulaci obalů potravin navíc ještě vstupují mýty, například že takzvané privátní značky řetězců (private label) signalizují nižší kvalitu. Ve skutečnosti jsou mnohé z nich kvalitnější než obdobné neprivátní „soukromé“ značky, což je opět doložitelné. Ostatně, v zemích EU15 činí podíl těchto privátních značek 40 až 50 procent, zatímco u nás zhruba 20 procent – podstatné ale je, že jde o snahu obchodníků vytvořit ve spotřebiteli vazbu k příslušné síti, takže není jejich zájmem zákazníka odradit, ale naopak. Mýtem je i naprosto zvrácená představa, že potraviny vyrábějí řetězce – ty nevyrábějí ani privátní značky. Teze o tom, že možnou změnou legislativy potrestáme obchodníky, je tak zcela mylná. Potrestáme výrobce potravin – i ty naše.

Unifikace není ideální

Řešení ale samozřejmě existuje – a tím je již zmíněné posilování vazby spotřebitele na výrobce, třeba i tím, že bude na obalu potraviny vždy uveden závod (místo výroby), který ji vyrobil. Pro spotřebitele by to byla jistě cennější informace než mnohé, mnohým nesrozumitelné, ale povinně uváděné údaje o nutričních hodnotách a výživových doporučeních. Pokud by navíc spotřebitelé kupovali potraviny od našich výrobců určené pro náš trh, žádný problém s „dvojí kvalitou“ a „diskriminací“ by neexistoval. Prakticky všechny základní potraviny jsme přitom u nás schopní vyrobit, byť jsou někdy dražší než zahraniční konkurence, což by ale bylo téma na další článek. Neznamená to samozřejmě, že bychom se měli zcela zříci dováženého zboží, včetně oněch nadnárodních značek. Při jejich výběru bychom se ale měli spolehnout především na vlastní zkušenost, neboť řídit se množstvím protichůdných, v praxi hlavně skrytě marketingových údajů na nekonečném množství „osvětových“webových stránek žádné vodítko neposkytuje.

Snaha o identické složení potravin v identických obalech je jistě možná, je to však cesta k unifikaci, popírání lokální a národní identity a zvyšuje rovněž náklady na výrobu potravin. Zároveň je to také dnes oblíbená cesta řešit jakýkoli problém nějakým zákonem – výsledkem je rostoucí houšť předpisů a povinností, v nichž se již často vůbec nelze vyznat, takže riziko porušení nějakého nařízení dnes denně podstupuje každý z nás. Selským rozumem jsem začal a selským rozumem také skončím. Právě ten je totiž jediným univerzálním receptem na řešení „dvojí kvality“ potravin – i „dvojí kvality“ politiků a spasitelů lidstva.

Autor je agrární analytik

LN, 7.3.2017