Před časem už tu bylo chorvatské výletění od Xerxové a nedávno na pokračování Jadranské putování od Liky.

Přidávám ještě jednu výpravu k Jadranu, tentokrát potápěcí. Časově následovala, vyjížděli jsme 24. září 2014.

Výprava do Chorvatska se mi od začátku nějak komplikovala. Chtěla jsem jet až v říjnu, na celý týden, ale vlezly do toho nějaké rodinné záležitosti. Z nich vyplynulo, že buďto pojedu v září, nebo vůbec.

Tak ano, v září. Ovšem to se jede jenom na prodloužený víkend. Ten se ještě zkrátil – odjezd byl až ve středu večer místo plánovaného úterý...

Scházíme se tedy v šest večer ve Vršovicích u bazénu Slávie. Auto typu transit je připravené, můžeme začít nakládat. Začíná se kompresorem, pak patnáctilitrové potápěčské lahve, pod sedadla zátěžová olova. Na lahve přijdou potápěčské bágly, nějaké to jídlo a nakonec navrch fototechnika a všelijaké další křehkosti. Nákladový prostor je plný až ke stropu, jako vždycky. Tak ještě tašku s jídlem a pitím na cestu strčit pod nohy, nezapomenout na polštářek... a vyjíždíme.

Najíždíme na D1, směr Brno, Vídeň, Maribor, Záhřeb... Cesta je bez problémů.

Na Pag se dá dostat dvěma způsoby – buďto přes Paski Most nebo trajektem Prizna (na pevnině) - Žigljen (na Pagu).

Město Pag

Na peníze je to stejné, co se ušetří za lodní lístek, se dá za benzín, cesta přes most je výrazně delší, ale zase víc po dálnici...

Rozhodujeme se pro trajekt, ale nejsme si úplně jistí, jak jezdí, přece jenom je po sezóně. Sjíždíme tedy z dálnice na Senj a začínáme se těšit, jak si během těch 20 minut na trajektu dáme kafe. Počasí je divné, poprchává a je docela chladno.

Ale máme smůlu – sice se do času odjezdu trajektu trefujeme celkem dobře, ale jede trajekt prostý... jen ložná plocha pro auta a jiné dopravní prostředky. Žádné kafe nebude.

Tedy bude, ale až přivítací v penzionu u paní Marie ve Staré Novalji. V 8 ráno jsme na místě. Stále poprchává... Vykládáme auto, ubytováváme se. K moři je to pár kroků.

Stara Novalja - slunce zapadá

Vybaluji si bágl a helemese, kde mám pásky k ploutvím? No kde, v Praze... To to pěkně začíná...

Nikdo nemá náhradní... Naštěstí moje krabička na masku je přepásaná dvěmi kusy třímilimetrové žluté gumy a další dva mám mezi všelijakými šňůrami, které s sebou vozím pro strýčka Příhodu.

Z těchto čtyř kousků se mi povedlo vytvořit prudce elegantní náhradní pásky, potápění je zachráněno.

První ponor bude po obědě (oběd z vlastních zásob) ze břehu. Dno je převážně písčité, občas porosty trávy. Mělké – do deseti metrů. Lze si cvičit navigaci – najít potopenou loďku, šlapadlo a klece na mušle. Našly jsme s Lenkou všechno, ale nikoliv mým přičiněním. Svůj orientační smysl radši nebudu komentovat. Ani jsem neměla foťák, na první ponor ho obvykle neberu. Po skoro hodině lezeme z vody, je stále pod mrakem. Než se postaráme o techniku a sebe opláchneme ve sladké vodě, vykoukne slunce. I tak je o cca 4 -5 °C méně, než v tuto roční dobu tady bývá.

Rozhodujeme se pro procházku před večeří, lezeme do kopce nad penzion a lovíme obrázky do foťáků.

Večeře je v jídelně (máme polopenzi), venku je moc chladno na posezení. Bude tomu tak i v dalších dnech.

Pátek 26.9.

Svítí slunce.

Je nás tentokrát tak málo, že nemáme vlastní člun, řečený gumák. Nemělo cenu ho z Prahy na speciálním podvozku vozit. Ale nemyslete, motor má pořádný a standardně jezdíme ve skluzu (tj. tak rychle, že se příď člunu zvedne nad vodu). Šetří to jak čas, tak palivo, ale čepice je nutná (mám zimní...).

Tentokrát tedy budeme jezdit starým rybářským domorodým člunem, zvaným Dřevák. Ovšem na rozdíl od gumáku má schůdky, které se zaháknou před bort, a výstup z vody je mnohem snadnější. Ve skluzu jezdit neumí, ale zase se budeme při pomalé jízdě kochat.

K polednímu jedeme na Dřeváku k protější straně zálivu. Skály tam padají prudce do moře, pod vodou pokračují a místy jsou plné života. Náš dnešní cíl je Cave, jeskyňka ve stěně těsně pod hladinou (jsou v ní červené – koňské - sasanky). Ale je den a sasanky jsou zavřené, a ještě jsem si nevzala baterku....

Barvy, barvy

Před jeskyňkou je ostrůvek, spíš jen skalisko. Potápíme se do hloubky a u paty skalisko obeplouváme. Vidím dole velikou rybu, ani nevím, co to bylo. Na stěně jsou všelijaké houby, rohovitky, nacházím velikého nahožábříka Hvězdnatku leopardí. Hodina pod vodou rychle utekla.

Odpoledne jedeme autem do města Pag. No, města, jedeme tam, kde Pag stával původně, než byl ve 14. století vypálen vojskem ze Zadaru s výraznou početní převahou. Na nový Pag se díváme jen z vyhlídky. Za ním jsou vidět odpařovací laguny – saliny. Na Pagu se vyrábí 2/3 celkové chorvatské produkce soli, ale už modernějším způsobem - umělým zahříváním mořské vody a jejím odpařováním. Pohled z vyhlídky byl úchvatný a já konečně pochopila, jak s malým casiem vyfotit panoráma....

Historie města Pag je ale složitější, jeho předchůdce bylo město Caska (Cissa). To ale bylo ve čtvrtém století našeho letopočtu zničeno zemětřesením a rozvaliny skončily pod hladinou moře.

Sobota 27. září

Slunce svítí, ale trochu fouká. Moře vypadá normálně, zase vyjíždíme k protějšímu břehu, tentokrát kousek dál na stěnu Pašturici. Tam už jsou docela vlny... Lze se ustrojit buďto komplet na člunu, nebo hodit lahev (nechat si hodit – je to v součtu nějakých 20 kilo) s nafouknutým žaketem do vody (a nezapomenout na úvazek) a na člunu jen nasadit masku a natáhnout ploutve. Kompletní ustrojení provést až ve vodě. Používám tenhle způsob, úplně mi stačí si v předklonu na houpajícím se člunu nazouvat ploutve... S dooblečením ve vodě nemám problém, tam mi, vlny nevlny, mořská nemoc nehrozí. Pak zapnout všechny přezky, dotáhnout popruhy, vyzkoušet automatiky, foťák na ruku, OK buddymu a můžeme dolů. Pěkná stěna plná života, ale nejsme tam dlouho, bylo to hluboko – mám maximum 28.9 m.

Hlaváč červenoústý (Gobius cruentatus)

Ale po vynoření – vlny jako kráva. Ještěže s námi jel Dražen a zůstal na člunu. I tak nebude legrace se na člun dostat. Schůdky jsou jen zakleslé za bort a vlny s nimi pěkně cvičí... Nejdřív podávám do bezpečí foťák. Pak olova – 2x4 kg v zátěžových kapsách. Normálně bych se vysvlékla ze žaketu s lahví, přidržela to u člunu a někdo ze člunu by to vytáhl nahoru. To tentokrát určitě nepůjde, musím vylézt na člun kompletně ustrojená... Podávám nahoru ploutve a po několika marných pokusech to zvládám... uf. Meleme se ve vlnách jako špunt... Nakonec jsou ve člunu všichni a vyrážíme zpátky. Houpe to pěkně...

Je jasné, že pokud se budeme chtít po obědě ještě potápět, bude to ze břehu před penzionem. Jeden zvlněný zážitek za den stačí.

Odpolední ponor bereme s Lenkou jako cvičný. Ona trénuje navigaci, obě pak vypouštění bójky. To je důležité umět, při některých typech ponorů je to signál, kam má pro vás přijet člun. Pokouším se vyfotit bílou „porcelánovou“ houbu. Plavu jako druhá a potkávám štítníka. To je nenápadná rybka pochodujíci po dně, a když chce zrychlit, roztáhne ploutve se zářícím modrým lemem. Nejen že jsem ji viděla, ještě mám i fotku. Sice nic moc, ale mám.

A těsně před vynořením nacházím perleťovou mušličku – Petrovo ucho (tak se jmenuje v Chorvatsku), ušeň.

Neděle 28. září

Poslední den. To už se obvykle nepotápím, protože se mi nechce balit a vézt napůl mokré věci. Ale tentokrát si ponor nechci nechat ujít. Je krásně a byli jsme tu krátce. Jedeme člunem k ostrůvku Školić (Triget). Směrem k Pagu je mělčina, z druhé strany padá stěna do hloubky. Většinou nás vozil Dražen, a zůstával na člunu, ale tentokrát jedeme sami. Jsme na místě, nad správnou mělčinkou, kotva rozevřena a zajištěna. A šplouch a ouha, řetěz sviští do vody a lano ho jaksi nenásleduje. Jaksi nebylo k řetězu přivázané.... No nic, tak manévry na motor nad pravděpodobným dopadem kotvy. Jeden potápěč do vody a najít kotvu. To se po chvíli daří (trochu jsme trnuli, za tou mělčinkou padá stěna do hloubky někam ke třiceti metrům). Nakonec to byl úžasný ponor, bezvadná viditelnost, spousta ryb, i všelijaké malé potvůrky, ale stejně bude památný hlavně tím, jak jsme ztratili kotvu a navíc z cizího člunu.

Krajina pod vodou

Kolem poledne jsme zpátky na hladině, slunce svítí, vlnky jsou jen tak, aby se neřeklo, idyla.

Nalézáme do člunu, motor strtuje a jedeme. Pěknou vyhlídkovou jízdou.

Před penzionem stahuji neoprén a rozhoduji se, že máchání ve sladké vodě nechám na doma.

Všichni sušíme věci a jak to jen jde, začínáme balit.

Jako vždy v den odjezdu je k pozdnímu obědu vydatná polévka od paní Marie, obsahující různé druhy masa, brambory, zeleninu, bylinky, těstoviny a stojí v ní lžíce. K tomu chleba.

Pak už jen naložit auto, rozloučit se a jedeme... A jedeme pro změnu přes most.

Pažki most

 Před mostem krátká zastávka, protáhnout se, ulovit nějakou fotku a jedeme dál. Dálnice, Záhřeb, Maribor, Vídeň.... ve čtyři ráno jsme v Praze. Je děsná zima, snad 5 °C. Natahuji prozíravě připravené tlusté ponožky a oblékám bundu. Vykládáme auto, pak se posouvám se svými zavazadly na kraj chodníku a volám si taxíka.

Další výprava za slanou vodou skončila.

K dalším fotkám se dostanete po kliknutí na foto v textu a navíc jsou všechny fotografie také na Rajčeti: Pag 2014 

Foto: autorka