Část ministrů financí Evropské unie vyslala signál evropským firmám, aby i pracující měli možnost „ochutnat sladké plody hospodářského růstu“. Nemysleli tím nic jiného, než aby se vedení firem podělilo o větší část rostoucích zisků se zaměstnanci. Pokud by se totiž tak nestalo, mohla by se prohloubit „krize legitimity sociálně-tržního modelu“. Nejhlasitěji byl s touto výzvou slyšet německý ministr financí Peer Steinbrück. Je zajímavé, že jeho apel přichází ve chvíli, kdy se v Německu začíná jednat o nových kolektivních smlouvách mezi odboráři a zaměstnavateli. Domnívám se, že takovéto rady ministrům nepřísluší, zejména v situaci, kdy tímto způsobem oslovují čistě soukromé firmy. Obecně platí, že stát nikdy nebyl a není dobrým hospodářem, a tudíž by se měl primárně zajímat o věci veřejné, nikoli soukromé. Nepovažuji za nejšťastnější roli státu vměšovat se mezi vztah zaměstnanec-zaměstnavatel. Firma, která prosperuje, roste a daří se jí, určitě nemá management a vedení natolik omezené, aby nevědělo, jak se ziskem hospodařit.

Ministryně za Stranu zelených Džamila Stehlíková nabyla přesvědčení, že nyní je ten správný čas pro zahájení debaty o adopci dětí homosexuálními páry. Na podporu svého tvrzení ministryně uvedla, že „každé dítě má právo na rodičovskou lásku a péči“. Jsa liberálně-konzervativního založení, nemám nic proti registrovanému partnerství gayů či lesbických žen, pokud se nejedná o statut klasického manželství. Ovšem proti čemu bych se tedy rozhodně ohrazoval, je adopce dětí do takto nemanželských svazků. Jsem přesvědčen, že rodinou se rozumí muž, žena plus dítě, eventuálně děti. Jak by se například nazývalo uskupení „registrovaní partneři plus dítě“? Stejně tak nepředstavitelná je výchova „dvěma maminami“ či „dvěma tatínky“. Obávám se, že čeho je moc, toho je příliš. Nechť spolu osoby sobě takto blízké klidně žijí jako zaregistrované, ale nemyslím si, že by to mělo jít ještě dále. Nechci být skeptický, ale připadá mi, že paní ministryně úmyslně vypustila balónek s touto myšlenkou, aby si otestovala reakci veřejnosti, zda se tématu nadále držet a zda je na něm možné posbírat nějaké politické body či nikoli.

Před třemi týdny se Ústavní soud nechal slyšet, že už nebude tolerovat tak zvané přílepky k zákonům. Jedná se o takové ty absolutně nesouvisející součásti zákonů, například že v rámci zákona o státním dluhopisovém programu se schválí i zvýšení státního příspěvku za získané poslanecké křeslo na 900 tisíc korun. Nebo k zákonu o zprůhlednění finančních vztahů v oblasti veřejné kontroly se připojí snížení daně z přidané hodnoty na kávu a čaj z 19 na 5 procent. Nyní se diskutuje o tom, že Ústavní soud by prozkoumal tyto přílepky i zpětně a usiloval by o jejich zrušení. Problém je ovšem v tom, že některá zrušení by mohla citelně zasahovat do právní jistoty lidí a nabytých občanských nebo majetkových práv. Co se přílepků týče, rozhodně jsem proti takovéto praxi. I když připouštím, že některé přílepky dokázaly rychle napravit některé předchozí zákony, tak by tato cesta prostě být neměla. Jednak to určitě zapleveluje právní řád, jednak je to možnost, jak k většinově akceptovatelnému zákonu připojit něco, co by samostatně tak hladce průchozí nebylo. Zpětně zrušit tyto přílepky bude hodně náročné a obávám se, že asi nemožné. Určitě by bylo vhodnější a účinnější zaměřit se na opatření proti takovéto praxi do budoucna.

Na bezpečnost jaderné elektrárny Temelín by měli přímo na místě dohlížet zástupci společné česko-rakouské parlamentní komise. S tímto rozhodnutím vystoupli v Praze premiér Topolánek a rakouský premiér Gusenbauer. To ovšem neuspokojilo hornorakouské protiatomové sdružení Atomstopp. Podle jejich mluvčího jsou „výsledky Gusebauerovy mise nulové. Dohoda na společné parlamentní komisi je zcela nesmyslná, parlamentáři těm věcem přece vůbec nerouzmějí.“ Myslím, že protiatomovému sdružení Atomstopp naprosto rozumím. Dokud jejich premiér nedosáhne cíle v podobě absolutního zastavení provozu Temelína, budou jeho mise vždycky s nulovým efektem. A parlamentáři těm věcem také nebudou nikdy rozumět, pokud nebudou pro zavření elektrárny. Rakouský premiér se také nechal slyšet, že jeho vláda nemá zájem na hraničních blokádách, ale musí respektovat demokratické právo lidí vyjádřit svůj názor demonstrací. Do nynějška jsem netušil, že blokování a zavření hraničního přechodu a s tím spojené výrazné omezení pohybu lidí, které tento problém třeba vůbec nezajímá, se nazývá demonstrací. Spíše se obávám, že není v zájmu rakouské vlády s tím cokoli dělat, neboť ona sama má v koaličním prohlášení jako jeden z bodů vyřazení jihočeské elektrárny z provozu.

Francouzské ministerstvo zahraničí rozhodlo, že všechny francouzské reklamy na nezdravá jídla i nápoje musí obsahovat upozornění na zásady zdravé výživy. Toto pravidlo platí od začátku března a dává inzerentům na výběr hned ze čtyř sloganů: „V zájmu svého zdraví nemlsejte mezi jídly“, „Vyhýbejte se příliš tučnému, příliš sladkému, příliš slanému“, „Vyvíjejte pravidelné fyzickou činnost“ a „Jezte alespoň pět kousků ovoce a zeleniny denně“. Pokud nebudou potravinářské firmy chtít připojit toto varování ke svým reklamám, budou muset odvést 1,5 procenta na zdravotní účely z ceny reklamy. Až do současnosti jsem taková nařízení uváděl za absurdní příklad přehnaných starostí a potřeb ze strany státu radit lidem, kteří zřejmě nevědí, co je pro ně vhodné, potřebné či správné a co nikoli. A nevěřil jsem, že k takovým opatřením a nařízením může někdy dojít. Asi jsem se pletl. Teď jenom stačí, aby jako dobrý nápad přejala tato nařízení Evropská unie a pak se i u nás budeme moci těšit na upozornění v téměř rozkazovacím stylu viz. výše uvedené. Na to se tedy rozhodně netěším.

Autor je místopředseda jihomoravského regionálního sdružení ODS

www.michalkadlec.com