Panička to řekla před panem veterinářem, který mě očkoval, a on i paní veterinářová se upřímně rozesmáli, když to uslyšeli. Panička si už předtím (prostřednictvím Zvířetníku, heč!) našla na internetu, jak má správný papillon vypadat. Povídala pak doma, že něco málo podoby papillona bych mohl mít, ale opravdu hodně málo. Hlavně jsem o dost větší, než by měl i ten největší papillon být, i když jsem teď hodně hubený. To víte, láska. To jeden moc nežere a podává výkony.

Narodil jsem se: Snad se na mě nebudete zlobit, ale já to nevím. Vím jenom, že od 30. května 2004 jsem náš. To si pro mě jela celá rodina do útulku.

Doma na mě volají: To byste se divili, co mám jmen. Z útulku dostala moje rodina očkovací průkaz, kde je napsáno Filip, ale já tak vůbec nevypadám. Copak pejsek s nosem jako knoflík a nahoru zatočeným ocáskem se může jmenovat Filip? "Milovník koní" tedy rozhodně nejsem, bojím se jich. Jsou moc velcí.

Tak teď jsem se svěřil, jak se nejmenuji, a nyní prozradím, jak tedy na mě volají: Punťo, Puntíčku, Punťulis, Punťadlo, Punťušáku, Kašpárku, čumáčku, chlupatino, Čumpelíku, uličníku, ocásku, šněrovadlo, pišišvore… Při mazlení taky Puntíček - můj psí chlapeček. Někdy se taky ozve "která ludra!" To se podívám paničce do očí. Někdy je vidět, že se opravdu zlobí, to pak zalezu na pelíšek. Ale když vidím, že se jí očička smějí, přiběhnu k ní, přitisknu se a všechno je zase dobré.

K žrádlu dostávám: různě. V misce mám pořád granule - ty ale moc rád nemám, ještě tak, když mi je panička podává po jedné nebo po dvou. Masové konzervy, ty jsou lepší. Vařené maso - to mám rád, jen by nemuselo být pokažené těstovinami. Když jsem k nám přišel, chutnaly mi vařené brambory, ale ty nedostávám, prý pro pejsky nejsou zdravé. Moc rád taky vylizuji kelímky od jogurtu. Tvaroh mám taky rád, ale stačí mi kousek. Zato sýr! Ten mi opravdu velmi chutná. Dobré jsou i piškoty, hlavně když panička začne královské dělení. To vždycky dostanu kousek já, kousek Asta, kousek panička a dokud tu s námi byl Bobík, i on.

Ale já mám mnohem raději: cokoliv, co žere panička. Už ji mám dobře vycvičenou. To k ní přijdu, skočím jí předními packami na nohu a přísně se na ni dívám. Na ni, ne do talíře. Ona vždycky řekne: Dolů!, já seskočím a ona mi hodí z toho, co žere.

Oblíbená činnost: Aportování mě nebaví. Sice chytnu klacek nebo míček a kousek s ním utíkám, ale hned ho někam odložím. Rád trhám papírové kapesníky a papíry vůbec, taky vylízaný jogurtový kelímek musím upravit, aby se líp vešel do pytle s plastovým odpadem.

Rád mám "zakusovačku" s naší Astou. To si jeden lehne na zem, druhý ho rafne (no rafne, přece si nebudeme působit bolest!) za jednu zadní a už se to mrská, mele, vrčí, až někdy uklidíme i židli. Senzační je mazlení. Většinou si sednu zády k paničce, přitisknu se k její noze a ona mě hladí a hladí a hladí…

Moc rád mám procházky. Právě z nich mám jedno jméno, protože přebíhám z jedné strany na druhou. Panička se na mě sice trochu zlobí, protože ji vždycky zprava oběhnu a zařadím se vedle ní vlevo, ale potom máme moc krátké vodítko. Někdy se mi podaří oběhnout ji i dvakrát, ale to se pak zastaví, řekne "To určitě někam dojdeme" a začne nás rozmotávat.

Taky na ni musím dohlížet při práci, aby pracovala pořádně. Když klape do těch čtverečků, které mi nikdy nechce nechat olíznout, lehnu si pod její židli a dávám na ni pozor. Dohlížím na ni taky při vaření. To si vždycky lehnu před ni, aby si mě všimla, když pro něco jde. Musím ji taky všude doprovázet, co kdyby netrefila zpátky. Někdy se na mě zlobí a říká, že si myslím, že Pán Bůh stvořil člověka špatně, protože mu neudělal ocásek, a proto se to snažím napravit. Ale tak to není. Já ji mám rád a ona mě taky, heč!

Já a naše smečka žijeme: na vesnici blízko Kutné Hory a Čáslavi

Jak jsme se našli: Už jsem sdělil, že jsem na ně čekal v útulku. Když se panička stěhovala za pánem, to jsem ještě zdaleka nebyl na světě, dostala od kolegů jako dárek na rozloučenou, štěně. Podle toho taky dostal jméno: Darek. Tak tam spolu žili a Darkovi bylo už skoro 17 let, chyběly asi tři nebo čtyři měsíce. Poslední dva roky už nebyl moc zdravý, skoro neslyšel, špatně viděl, hodně spal. Naši už věděli, že je Darek opustí, a proto se rozhodli, že až se tak stane, vezmou si pejska z útulku, aby tam aspoň jeden nemusel zůstávat.

V pátek 29. května 2004 Darek dodýchal. V sobotu ráno vzala panička noviny, do druhé ruky takovou divnou věc, co křičí a ona nebo pán si ji dají k hlavě a mluví do ní a odhánějí mě, když se na to chci podívat, a zavolali do toho útulku. Tam jim řekli, že mají pejska, jakého chtějí - podobného špicovi a hlavně černého, jak chtěla panička, protože Darek byl taky celý černý. Domluvili se, nasedli s pánem a starou paničkou do auta a jeli pro černého špice. Jenže když přijeli do útulku, nebyla tam ta paní, se kterou mluvili, ale jiný pán a ten jim ukázal mě.

Abych řekl pravdu, ukázal jim víc pejsků. Panička prohlásila, že na to nemá nervy, že by si nejradši vzala všechny a že má pán vybrat. A on vybral mě. Bez problémů jsem s nimi odjel domů a od té doby jsem náš.