29.3.2024 | Svátek má Taťána


PORTRÉT: KREJG

10.1.2006 2:03

Doma na mě volají: Krejgu, Krejgáčku, Krejgárno, Krejgáči, Krekore, Gregore, Gregorku, Gřegoři a ještě všelijak. Je zajímavé, že na všechna jména kterými mě volají slyším, i když by se mohlo zdát, že těch psů je u nás doma nějak moc. Není to tak. Ale když na mě volají „Pojď sem ty jeden nenažranče, jak to, že jsi sežral ze stolu chlebíček!“ tak to úplně přestanu slyšet a musí si mě zavolat ještě několikrát, než vůbec přijdu – tedy skoro se plazím, jak se mi nechce. Krajg hlava

Ke žrádlu dostávám: granule Firstmate s rybou, ty krásně voní a nám po nich moc hezkou kůži. Taky někdy dostanu tuňáka, tvaroh, vařené maso, syrečky a nějaké vitamíny.

Ale já mám mnohem raději: všechno to, co se právě připravuje v kuchyni. Opravdu mi chutná ovoce, zelenina, sýry, šunka, piškoty a snad kromě listového salátu, cibule,česneku a citronu jím všechno. Když mi chce panička udělat radost, nebo jsem paničce něčím udělal radost já, dostanu sušené prasečí ucho a to já moc rád!

Oblíbená činnost: hrozně rád běhám a honím se doma s kočkou a venku s ostatními psy. Naše kočka Mařenka je moje kamarádka a k těm honičkám se vybízíme navzájem. S mými pány si na chatě hrajeme na schovávanou a moc se při tom nasmějeme. Rád se vyhřívám na sluníčku ze všech stran. Líbí se mi hrát si s míčkem, do kterého mi panička schová malé granulky. Já je lovím zase z míčku ven, kutálím s ním po zemi, dokud všechny ty granulky neposbírám a nesním. S nejmladším členem naší pso-člověčo-kočičí smečky Péťou se peru, ale jen tak z legrace. Mám taky takový provázkový uzel a ten koušu. Venku rád běhám za klacíky a míčky a klidně si vyhraju i s plastovou lahví. Úplně nejúžasnější je lehnout si někomu na klín, nebo do jeho postele. A moc rád se pusinkuju a vůbec se za to nestydím. Krajg v zimě

Já a moji lidičkové žijeme: doma v Praze a někdy taky na chatě u Labe.

Nejzajímavější na mě je, že jsem ten nejmazlivější, nejhodnější, nejposlušnější a nejlepší pes na světě. Nejsem vůbec agresivní, alespoň to o mě říkají a mám rád všechny zvířátka. V zimě nosím oblečky, protože mě zahřejí. Moc mi to v nich sluší. Někdo si myslí, že jsem zajímavý tím, že jsem nahatý, ale mě to přijde úplně normální. Vždyť i moji dvounožci jsou nahatí a zajímaví tím moc nejsou. Legrační je, jak mě nazývají malé děti. Ty mají totiž velikou fantazii a tak jim připomínám: koníčka, oslíka a jeden chlapeček mi dokonce řekl, že jsem klokan. Když chci rozveselit lidi, tak začnu tajtrdlíkovat. Různě poskakuju a točím se dokolečka. Oni se pak smějí a já se taky směju a mám radost že oni mají radost.

Jak jsme se našli?
Moje panička říká, že to byl osud. Po pejskovi netoužila a byla sama překvapená, jak moc se jí plemeno čínského chocholatého psa zalíbilo. Byla to asi láska na první pohled, protože netrvalo dlouho a celá rodina se rozhodla, že si mě najdou. Čekal jsem na ně celé čtyři měsíce svého života. Bydlel jsem se smečkou dospělých číňánků. Narodilo se nás sedm sourozenců, jenže všichni už měli nové pány a odstěhovali se k nim. A pak se to najednou stalo: přijeli se na mě podívat mí noví dvounožci, prý nezávazně. Já jim dám nezávazně, pomyslel jsem si a hned je na uvítanou olízal a opusinkoval, aby věděli, že už beze mne nikam nepůjdou. Měl jsem takovou radost, že je konečně poznávám! Odvezli mě autem a panička mě držela na klíně. Na chatě čekala roční kočka Mařenka. Myslel jsem, že se budeme kamarádit, ale ona na mě prskala a ježila ocas. Dvounožci se o mě báli, aby se mi něco nestalo a před Mařenkou mě hlídali, ale my dva se nakonec spolu skamarádili a ani to netrvalo tak dlouho.
Dvounožci mě začali učit být doma sám, protože se báli, že až přijedeme do Prahy, bude mi samotnému doma smutno a budu bulet. Nejdřív mne nechávali zavřeného v pokoji malou chviličku. Když jsem bulel, tak se na mě zlobili a když jsem byl hodný, tak mě moc chválili.
Hezky mi vysvětlili, že se zase vrátí. Pomalu se doba, kdy jsem byl sám v pokoji prodlužovala. Uvěřil jsem, že se vrátí a začal být o samotě hodný. Měli ze mě moc velikou radost. Do pelíšku mi dovolili nosit si něco jejich, abych je cítil u sebe, třeba kapesník, utěrku, nebo ponožku protože pak se mi tak moc nestýskalo. To jsem vymyslel sám. Já to ale nikdy nerozkousal. Teď už to nedělám, dávno přeci nejsem mimino!
Od šesti měsíců mě panička vodila na místo, kterému se říká kynologické cvičiště. Tam mě to moc a moc bavilo a naučil jsem se hodně užitečných věcí. Třeba jak komunikovat s ostatními pejsky, nebo poslechnout paničku, když mě volá. Někteří se mi zprvu smáli, co že tam dělám zrovna já, ale když jsem začal být šikovnější než ostatní, tak už se mi nesmáli. Taky jsem sportoval a běhal agility a to bylo fajn.Vloni na jaře jsme se na cvičák vrátili, abychom si to s paničkou všechno připomněli. Krajg coursing

Čím se mohu pochlubit?
Protože jsem velmi sportovně nadaný pejsek, který rychle běhá, panička vymyslela, že zkusíme coursing. Kdo jste o tom ještě neslyšeli tak vězte, že to je takový terénní dostih v přírodě a pejsci při něm loví umělou návnadu, která je tažená na lanku přes různé kladky a má simulovat běžícího zajíce. Pejsci, to je žůžo! Já jsem se tak moc snažil, že jsem si v loňském roce vyběhal i nějaké medaile! A těch kamarádů co jsem si tam našel! Držte mi palce, ať mi to běhá i v dalších letech. Coursing baví jak mě, tak i moje dvounožce. Je to moc prima sport.

Chcete vědět ještě víc?
Moje panička vytvořila internetové stránky www.krejg.estranky.cz Tam o nás všechno píše a jestli budete jen trošinku zvědaví, tak do nich nahlédněte. Když se vám budou líbit, můžete nám napsat vzkaz do knihy návštěv, potěší nás to.

Můj člověk je: Lenka, Petr a Péťa Blažkovi

Lenka Blažková