V policejní hantýrce se pro označení dlouhodobě nevyřešených případů používá pojem "pomník". Znám ale trestní věci, jež byly vyřešeny způsobem, který budí dojem, že šlo jen o to, aby policie (a po ní žalobci a posléze i soud) měla "čárku". Někdo v nich sice byl odsouzen na základě konstrukce obžaloby, postavené pouze na nepřímých důkazech, ale je důvodné podezření, že skutečný pachatel běhá dále po svobodě. Za nejzávažnější považuji případy, u nichž se lze domnívat, že pachatelé byli nejméně dva, a odsouzení jednoho zajišťuje beztrestnost druhému, protože po dosažení kýžené "čárky" zájem o věc vyprchá. Jde-li o vraždy, vzniká málo potěšitelné podezření, že vrazi se stále těší svobodě někde mezi námi.

Nejde o klasické "pomníky", protože kauzy byly formálně uzavřeny rozsudkem, ať již právem či neprávem. Takové případy označuji jako "pomníčky". O jednom takovém jsem psal již v 1. čísle roč. 2011 měsíčníku Policista pod názvem "Vrah, který se cíleně usvědčoval" (zde). Nebyl první toho druhu, který mi přišel pod ruku a stále přibývají další.

V dalším uvedu dva příběhy, které se odehrály v různou dobu na různých místech, ale spojuje je osoba policejního komisaře, který již opustil službu.

MRTVÝ TELEFONOVAL PO SMRTI

Prvním je příběh Franze, rakouského řidiče kamionu, pravomocně odsouzeného v r. 2010 za vraždu staronového partnera jeho milenky, kterou měl spáchat koncem července r. 2009. Odsouzený koloval jako řidič s kamionem firmy svého bratra po silnicích Rakouska, Německa a České republiky. Při dlouhých jízdách se v kabině nudil. Na slavné silnici E55 u Teplic naložil Janu, jednu ze šlapek, vyhlížejících zákazníky, a zhruba dva roky ji vozil s sebou. Rozptylovala ho štěbetáním, oblažovala sexem a obstarávala mu pervitin. Přivedl ji do rodiny. Rodiče, poctiví vinaři, nebyli jeho známostí nadšeni, ale pubertální dcera z prvního manželství k ní přilnula. Začalo se hovořit o sňatku.

Pak ale přišla rána. Franz zjistil, že v mezičasech, kdy nechával Janu odpočinout v Čechách, si krátila chvíli s Petrem, svým dodavatelem pervitinu a bývalým milencem. Během jedné jízdy jí proto obrazně "položil nůž na krk": buď ukončí styky s Petrem, nebo ji v Teplicích vysadí a už ho nikdy neuvidí.

Jana se rozhodla pro Petra a hned mu zavolala, aby se připravil na její příjezd. Dohodli se, že po zaparkování kamionu se mu ozve a on přijede odvézt její zavazadla. Tedy takto vysvětlila obsah rozhovorů Franzovi, který pravdivost sdělení nemohl ověřit, neboť neuměl česky.

Petr skutečně na parkoviště přijel, ale auto, které ho přivezlo, ihned odjelo. Přisedl si k Janě a Franzovi do kabiny a chvíli si s ní česky povídal. Franz jim ovšem nerozuměl. Pak oba vystoupili, aby vyzvedli její věci. Další děj líčí Jana zcela jinak než Franz. Jistý je pouze výsledek: došlo ke rvačce, po které Petr skončil v bezvědomí na zemi a vítězný Franz měl naražená nebo dokonce zlomená žebra. Pojal podezření, že auto, které odjelo, se vrátí s Petrovými kamarády, kteří jej zneškodní a odcizí kamion s cenným nákladem plechovek motorového oleje. S Janinou pomocí Petra svázal. Naložili ho do úložného prostoru, v němž se vozí prázdné palety. Jana odhodila do křoví tričko a ponožky, o nichž si myslela, že jsou zakrvácené, zcela samozřejmě nastoupila zpět do kabiny a okamžitě vyrazili na další cestu.

Franz zastavil až na parkovišti u Benešova. Otevřel úložný prostor, rozvázal zajatce a pomohl mu vstát. Podle jeho tvrzení Petr beze slova odešel a zmizel v blízkém lesíku. Jana údajně nic neviděla.

Mezitím na opačném konci parkoviště zastavilo červené auto s teplickou poznávací značkou. Jana vystoupila z kabiny, přiběhla k němu, prohodila s jeho posádkou pár slov a vrátila se zpět. Když se Franz ptal, kdo byli ti lidé, a o čem s nimi mluvila, odpověděla pouze, že o nic důležitého nešlo. Kamion se znova rozjel a zastavil až na hraničním přechodu.

Ráno následujícího dne se vydali do lesíku na houby starší manželé. Zpozorovali nehybně ležícího muže, který nejevil známky života. Z opatrnosti se k němu příliš nepřibližovali a přivolali policii.

Policisté zjistili, že muž je mrtev. Měl rozbitou hlavu. Střepiny lebeční kosti se rozstříkly po okolí. U mrtvoly ležela zakrvácená čepice. Za ponožkou byla zastrčená smrková větvička. Tělo neslo stopy ohoření.

Na úseku dvou set sedmdesáti metrů mezi nálezem těla a okrajem parkoviště se našly mužovy pokálené kalhoty a kousek od nich úplně čistá čepice. Později policie získala náhodně pořízenou fotografii z restaurace, na které bylo vidět, že zesnulý měl čepici odpoledne před smrtí na hlavě. Není známo, jak se z Teplic dostala na místo činu.

U hlavy mrtvoly se našly dvě pachové stopy. Jedna patřila Franzovi, druhou se nepodařilo identifikovat.

Po dobu jednoho týdne od nálezu mrtvoly se Petrův mobilní telefon přihlašoval z Teplic a okolí. Mrtví po smrti netelefonují, ale je možné, že telefonoval skutečný vrah. Policie po této stopě nevyrazila. Záznam o provozu jako objektivní důkaz se ale zachoval.

Během několika dní Franzova pobytu v Rakousku policie nezahálela. Podařilo se jí identifikovat zesnulého a dověděla se o jeho setkání s Franzem na parkovišti. Vydala proto příkaz k zadržení Franzova bratra. Podle dokladů byl majitelem kamionu a policie se domnívala, že s ním i jezdí. Když se pak dvojice vrátila do České republiky, byla na hraničním přechodu zadržena a začaly výslechy.

Policie uspořádala tiskovou konferenci, na které oznámila objasnění vraždy z lesíku u parkoviště. Presumpci neviny tím prý neporušila.

Když se Franz dověděl, z čeho jej policie podezírá, rozhořčeně se bránil. Nepopíral násilí, kterého se dopustil na poškozeném na parkovišti u Teplic. Tvrdil ovšem, že jím byl napaden. Petr ho měl bez výstrahy přirazit na karoserii kamionu a patrně mu přerazit žebra. Vysvětlil, že odvoz spoutaného soupeře z místa rvačky byl myšlen jako únik před možným napadením jeho kamarády a odcizením nákladu kamionu. Upozornil, že na parkovišti u Benešova nebyl způsobilý k páchání násilí, protože měl patrně zlomená žebra. Mimo to se mu špatně chodilo, protože měl obuté otevřené dřeváky. Dožadoval se rtg vyšetření, které mu bylo odmítnuto, neboť neměl peníze na zaplacení. Později dokazoval, že čas jeho zdržení na parkovišti lze vypočítat ze záznamů o průjezdu mýtnými branami a dojezdu na hranici a v žádném případě nestačil na to, aby spáchal vše, co se mu přičítá k tíži.

Jana tvrdila, že Franz udeřil Petra do zátylku montážní pákou, když se sklonil, aby ze zavazadlového prostoru vytáhl její tašky. Nevysvětlila, kam s ním chtěla odejít, když auto, s nímž přijel, odjelo. Svou účast na svázání a naložení poškozeného nepopřela. Uvědomila policii o oděvních součástkách, které odhodila na parkovišti u Teplic. Ty se pak skutečně našly, ale nebyly zakrvácené. Potvrdila, že si Franz stěžoval na bolesti, způsobené možným zlomením žeber, také se zmínila o jeho obuvi.

Na parkovišti u Benešova sice slyšela Franze otevírat zavazadlový prostor, ale na tu stranu se nedívala a neviděla Petra odcházet. O setkání s osádkou červeného auta se nešířila a při pozdějším vyšetřování vše popřela.

Franz zůstal ve vazbě a na svobodu se již nedostal. Byl odsouzen za vraždu na 15 let odnětí svobody a následné vyhoštění na neurčito. Při odvolacím řízení předseda senátu prokazoval jeho agresivitu tvrzením, že poškozeného napadl hned po vystoupení z úložného prostoru kamionu. Měly o tom svědčit střepiny lebeční kosti, nalezené na parkovišti. Ty se ale ve skutečnosti našly v lese o dvě stě sedmdesát metrů dále. Předseda senátu zjevně neznal pořádně spis. I tak soudí naše soudy.

Janu policie použila pouze jako svědkyni k usvědčení Franze. Nestíhala ji, ačkoli její účast na násilí na Petrovi byla zjevná a také v této souvislosti vzniklo proti ní podezření na obchodování s drogami. Nicméně Petrova rodina a také odsouzený na ni podali trestní oznámení. Policie se dlouho zdráhala a zhruba rok si věc přehazovala jako horkou bramboru ze severních do středních Čech a zpět. Až počátkem r. 2011 začala konat, a to tak, že jednou částí skutkové podstaty se zabývala kriminálka ve Středočeském kraji, zatímco zbytek se řešil na severu Čech. Středočeši doběhli do cíle dříve: v listopadu stanula Jana před soudem a nakonec byla odsouzena ke krátkému nepodmíněnému trestu.

Případ vzbuzuje jisté pochybnosti. Ve Franzův neprospěch hovoří násilí, kterého se dopustil na parkovišti u Teplic, odvoz svázaného poškozeného k Benešovu a pachová stopa u hlavy mrtvoly, která tam ale mohla být náhodně přenesena. O nároku na beztrestnost nemůže být řeč. Motivem by dle Jany mohla být žárlivost, objektivně neprokázaná. Přímé důkazy o pachatelství vraždy ale proti němu nejsou.

Je možné, že se poškozený po osvobození vydal do lesa, aby se zbavil pokálených kalhot. Ty ale byly nalezeny mezi okrajem parkoviště a úmrtním místem. Není jasné, co by mohlo Petra přimět, aby šel dále svlečený až na místo skonu. Větvička, zastrčená za okraj ponožky spíše naznačuje, že tam mohl být dovlečen. I k svlečení kalhot by mohlo dojít při tažení těla po zemi, ale stopy po něm nebyly nalezeny. Ovšem byla-li půda suchá, žádné nemusely vzniknout.

Odsouzený se zlomenými nebo naraženými žebry a v dřevácích by sotva sám dokázal poškozeného dostrkat nebo dovléci na místo smrti. Je sporné, zda by v tomto stavu dokázal zasadit tak silný úder, aby poškozenému roztříštil lebku.

Z časových údajů o pohybu kamionu po českém území navíc vyplývá, že Franz se na parkovišti sotva mohl zdržet tak dlouho, aby dokázal zvládnout vše, co se na místě činu odehrálo.

Neidentifikovaná druhá pachová stopa u hlavy mrtvoly, nález čepice poblíž těla, kterou měl zavražděný na hlavě odpoledne před smrtí, a zejména provoz mobilního telefonu poškozeného v Teplicích a okolí po dobu jednoho týdnu od vraždy vyvolávají podezření, že kromě Franze a Jany byl na místě činu ještě někdo další, kdo tam pohodil Petrovu čepici, ukořistil jeho mobilní telefon a užíval jej do té doby, než si uvědomil, že by jej mohl prozradit. Mohl to nejspíš být někdo z osádky červeného auta, o které Jana nechce nic vědět.

Musíme tedy připustit možnost, že Franz měl spolupachatele, nebo dokonce vraždil někdo jiný. V každém případě je na místě podezření, že nepotrestaný vrah žije mezi námi.

(dokončení zítra)