Polské předčasné parlamentní volby v Česku začaly již začátkem září - vlastně ještě před tím, než Sejm svým seberozpuštěním rozhodl o jejich konání. „Rozpoutal“ je exprezident Václav Havel výrokem, proneseným během cesty po Polsku, kde prezentoval polské vydání své knihy Prosím stručně. Havlův návrh na vyslání mezinárodních pozorovatelů vyvolal u našich severních sousedů bouři nevole. Kritika z úst představitelů vládní strany Právo a spravedlnost (PiS), bratrů Kaczyńských, by se dala snadno objasnit mocenskými důvody, leč když se do řad kritiků postavili jak politici hlavní opoziční formace Občanská platforma (PO), tak jiný exprezident - Lech Wałęsa, jenž nemůže Kaczyńské vystát -, bylo už jen dle toho zřejmé, že Václav Havel, vyjádřeno slovy Lecha Wałęsy, opravdu „přestřelil“.
„Mnoho věcí, které se dějí v Polsku, mě velmi znepokojuje, ale situace není v žádném případě tak vážná, aby se museli zvát mezinárodní pozorovatelé. S největší pravděpodobností lze celou záležitost vysvětlit tak, že Václav Havel je o situaci v Polsku jednostranně informovaný,“ vyjádřil se senátor za opoziční PO Jarosław Gowin.

Mlékaři nechodí sami.
Za toho, kdo Havla „jednostranně informuje“, bývá často označován Adam Michnik, jeden z hlavních stratégů nejen Solidarity, ale i kulatého stolu v roce 1989 - od té doby dodnes šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza. Ten hodnotí vládu bratrů Kaczyńských mimořádně ostře - hovoří dokonce o „plíživém státním převratu“ či v narážce na známý výrok Winstona Churchilla o tom, že „pokud v dnešním Polsku zazní o půl šesté zvonek u dveří, nikdo už si nemůže být jistý, že je to jen mlékař“. Přímá kauzální souvislost Michnikova ústa - Havlovo ucho - Havlova ústa se sice neprokázala, nicméně vypjatě kritický soud o Kaczyńských a jejich vládě je typický právě pro okruh Gazety Wyborczej, a tedy Havlových polských přátel.
Přestože vyslání pozorovatelů akutně nutné není (pozorovatelé sice do Polska přijedou, ovšem v rámci standardní mise, podobně jako ve stejném termínu na volby ve Švýcarsku), polská politická scéna je nevídaně polarizována. V době, kdy Polsko již několik let patří k EU a kdy zažívá hospodářský růst, padají ve veřejném prostoru nebývale ostré výroky, roste nervozita, jedni hovoří o nebývalém úspěchu, jiní o policejním státu. Polská společnost je skutečně hluboce rozdělená - sociálně, hodnotově, i v interpretaci nedávných dějin -, ale Kaczyńští jsou spíše výrazem těchto příkopů, nikoli jejich původci. Ostatně hluboký příkop zeje i mezi citovanými hodnoceními dvou opozičníků, Michnika a senátora Gowina. Současným polským poměrům však nelze porozumět bez alespoň stručného historického exkurzu.

Historický exkurz.
Minulé polské parlamentní a prezidentské volby, které se konaly na podzim 2005, byly plné zvratů a překvapení. Dlouhou dobu věštily průzkumy veřejného mínění vítězství liberálně-konzervativní Občanské platformě, ve volbách prezidentských pak jejímu leaderovi Donaldu Tuskovi. Druzí měli dle politických bookmakerů skončit „kačeři“ - bratři (jednovaječná dvojčata) Jarosław a Lech Kaczyńští, vůdci konzervativně-sociální formace Právo a spravedlnost (PiS). Ti se proslavili už jako malí chlapci na počátku šedesátých let hlavní rolí ve filmu Dva, kteří ukradli Měsíc. Pak o nich dvacet let nebylo téměř slyšet, až se znovu objevili v letech osmdesátých v hnutí Solidarita, kde zaujali významné místo.
Počátkem devadesátých let Kaczyńští těsně spolupracovali s Lechem Wałęsou, ale poté se jejich cesty (ve zlém) rozešly. Primárně kvůli konfliktu státního ministra pro otázky bezpečnosti Lecha Kaczyńského (což byla velmi vysoká funkce v prezidentské administrativě, její nositel mimo jiné řídil aparát Rady národní bezpečnosti) s prezidentem Wałęsou a šéfem jeho kanceláře Mieczysławem Wachowskim. Lech Kaczyński byl totiž od počátku kritikem politiky „tlusté čáry“ a podporoval dekomunizaci a lustrace. Kaczyńští sice jakožto významní činitelé Solidarity zasedali v roce 1989 u kulatého stolu, jako jedni z mála jeho účastníků však odmítali politiku „národního usmíření” a zametení důležitých, leč pro řadu lidí velmi nepříjemných informací pod koberec.

Definitivní rozchod.
Definitivně rozchod Kaczyńských s Wałęsou stvrdily události z roku 1992. Strana Dohoda středu (PC), v jejímž čele stál Jarosław Kaczyński, tvořila jeden z pilířů vládní koalice premiéra Jana Olszewského, člena PC. Vláda však byla odvolána za dramatických a dodnes nevyjasněných okolností, když se pokusila prosadit lustrace a zveřejnila seznam spolupracovníků polské státní bezpečnosti mezi významnými politiky a státními činiteli, na němž se nacházel sám prezident Wałęsa (jehož však později lustrační soud očistil). Část (post)solidaritního tábora včetně Lecha Wałęsy se spojila s postkomunisty, tedy s Kwaśniewského Svazem demokratické levice a s Polskou lidovou stranou Waldemara Pawlaka, a Olszewského kabinet společně svrhli.
Od té doby se Kaczyńští ocitli v politickém ústraní, z něhož začali vystupovat až s počátkem nového tisíciletí, kdy se v roce 2000 Lech stal ministrem spravedlnosti v solidaritní vládě Jerzyho Buzka.

Revanš za noční změnu.
Díky svému boji s korupcí si Lech Kaczyński vysloužil velkou popularitu, kterou zužitkoval v roce 2002, kdy byl zvolen primátorem (v polské terminologii „prezidentem města“) Varšavy. Tehdy polská společnost začala prožívat mohutný otřes vyvolaný sérií korupčních afér - postkomunisté sice ve volbách v roce 2001 získali přes 40 procent hlasů, ale záhy poté se „vybarvili“ jako moci a majetku chtiví korupčníci. To byla voda na mlýn opozici, Tuskovým liberálům a PiS bratrů Kaczyńských i důvod, proč je dodnes postkomunistická levice v útlumu, z něhož ji má probudit exprezident Aleksander Kwaśniewski.
Program Čtvrté republiky, s nímž nakonec Kaczyńští zvítězili ve volbách 2005, byl založen zejména na volání po očistě veřejného i hospodářského života od korupce, mafií a všemožných „starých struktur“, od agenturních sítí napojených na starou komunistickou moc a na Moskvu. Jako by se Olszewského vláda, svržená v roce 1992, měla vrátit zpět, dokončit své záměry a dosáhnout historického zadostiučinění. Dokumentární film pojednávající o okolnostech pádu Olszewského vlády nese titul Noční změna. A Kaczyńští jednoduše usilovali o protiútok po více než deseti letech. Mají ostatně takřka identické soupeře jako Olszewského vláda v roce 1992: Lecha Wałęsu, Aleksandera Kwaśniewského, Donalda Tuska i některé další (včetně Adama Michnika). Řada scén ze zmíněného filmu tvoří mnohdy šokující vizuální klíč k pochopení dnešního politického souboje v Polsku a jeho hlavních konfliktních os.

Morální machiavelismus.
Odtud také pramení řada podstatných rysů vnímání i provozování politiky v podání bratrů Kaczyńských: obrovský důraz na stát, jeho instituce, zejména na policii, tajné služby a prokuraturu, přesvědčení, že hybnou sílu dějin tvoří mocenské elity a jejich nástroje, že důležitá je zejména „hra“ v pozadí, v zákulisí, a že úspěch může mít jen ten, kdo drží dění za kulisami pevně v rukou, zatímco na jevišti, to jest v médiích, dokáže mobilizovat veřejnost. Jen zdánlivě je s touto charakteristickou v rozporu antielitářství, s nímž Kaczyńští apelují na voliče.
A právě fascinace světem tajných služeb spolu s touhou po historickém zadostiučinění patrně notnou měrou přispěla k tomu, že na podzim 2005 koaliční jednání mezi PiS a PO nakonec zkrachovala. Místo očekávaného PiS-PO Kaczyńští zformovali zprvu menšinovou vládu vedenou Kazimierzem Marcinkiewiczem, opřenou o parlamentní spolupráci s populistickou Sebeobranou Andrzeje Leppera a s nacionalistickými katolickými „ultras“ z Ligy polských rodin (LPR), jež až později přerostla ve vládní koalici s prezidentovým bratrem Jarosławem coby předsedou vlády.

Riskantní strategie.
Zatímco PO neunesla porážku, Kaczyńští neunesli vítězství, respektive vsadili na riskantní strategii plného převzetí moci. Kaczyńští totiž počítali s tím, že si menší koaliční strany podmaní a s nimi i část opoziční PO, a zformují tak poslušnou prezidentskou většinu. A právě úřad prezidenta, dobytý trochu nečekaně Lechem Kaczyńským, poskytl bratrům významnou strategickou výhodu.
Leč nyní je jasné, že se přepočítali. Excesy Leppera a Giertycha přestaly být únosné, Sebeobrana i LPR nejevily ochotu strčit hlavu do „kačeřího chomoutu“ a snaha o „řízenou likvidaci“ vicepremiéra Leppera obviněním z korupce se nakonec obrátila proti jejím původcům. Jediné rozumné východisko proto představovaly předčasné volby, na nichž se nakonec dohodl prezident Lech Kaczyński s Donaldem Tuskem.

Špatný obraz.
Podle všech zákonitostí by mělo PiS Jarosława Kaczyńského volby prohrát. Konají se po dvou letech, tedy v polovině volebního období, kdy popularita vlád zpravidla klesá. Z projektu Čtvrté republiky se zatím nezrealizovalo skoro nic. Lustrační zákon zneplatnil Ústavní soud a přes veškerý verbální boj s korupcí a kryptokomunistickými mafiemi se Kaczyńští nemohou pochlubit žádnou velkou rybou - tedy pomineme-li některé ministry jejich vlastní vlády. Žádné velké reformy státu a veřejných financí neproběhly. A je otázkou, zda za současný hospodářský růst skutečně „může“ současná vláda a jestli se z jeho plodů těší voličské skupiny podporující PiS. V zahraničí nesou Kaczyńští nálepku neomalených populistů, ne-li rovnou křupanů, kteří se v salonech evropské politiky ocitli jaksi nedopatřením a měli by z nich co nejrychleji zmizet. Zejména Roman Giertych a jeho LPR mají velký podíl na obrazu polské vlády jako instituce pronásledující homosexuály, zakazující ve školách Dostojevského, Kafku i Gombrowicze a usilující o neslýchaně staromódní věc, jakou je oddělení chlapců a dívek ve školách do speciálních tříd.

Pochybní spojenci.
Mediální spojenec Kaczyńských, redemptorista Tadeusz Rydzyk, provozovatel Rádia Maryja a televizní stanice Trwam, budí nevoli i u části polské církevní hierarchie. Ostatně bojovníci s „komunou“ Kaczyńští se tu spojují s člověkem, kterého sami před lety podezírali ze spolupráce s KGB. A nutno dodat, že nikoli bezdůvodně.
Sama LPR je uskupením, kde působí řada vyložených kolaborantů s komunistickým režimem z katolického prostředí. Otec současného předsedy LPR Romana Giertycha, europoslanec Maciej Giertych, byl v osmdesátých letech členem Poradního sboru generála Jaruzelského. Jiná významná postava LPR, senátor Ryszard Bender, zasedal v Sejmu od sedmdesátých let za prorežimní katolickou organizaci. Nyní však neváhá na vlnách Rádia Maryja s jakousi podivnou „morální převahou“ ostře kritizovat jak komunisty, tak činitele Solidarity zasednuvší u kulatého stolu. Rudí a růžoví, jedni za osmnáct, druzí bez dvou za dvacet, na oko spolu bojovali, pak zasedli ke stolu a podělili se o moc a o podniky v privatizaci, sděluje posluchačům Rydzykova rádia neúnavně tento nefalšovaný kolaborant.

Nezničitelní kačeři?
Kaczyńským to však, alespoň navenek, nikdy nevadilo. Dokonce když otec Rydzyk, jehož bychom mohli charakterizovat jako polského umírněného Rasputina, označil nedávno prezidentovu manželku za čarodějnici, neboť kritizovala absolutní zákaz potratů, prosazovaný LPR, mohli se oba Kaczyńští takřka přetrhnout, aby celou záležitost urovnali. O zákonitostech moci a mediálního obrazu vědí zkrátka své.
Přes všechny uvedené skutečnosti však PiS patří podle průzkumů k horkým kandidátům na volební vítězství. Proč? Vysvětlení spočívá ve složení polského elektorátu. Zejména poslední týden před parlamentními volbami z 23. září 2005 se nesl ve znamení ostrého útoku sociálních konzervativců z PiS na „asociálně kapitalistickou“ Občanskou platformu, v němž part basy tvrdící muziku sehrály Sebeobrana a LPR. Platforma prosazovala rovnou daň, Kaczyńští proti ní nasadili z hlediska politického marketinku geniální klip, v němž rovná daň způsobuje mizení potravin z ledničky průměrné polské domácnosti.

Příčiny úspěchu.
PiS je stranou konzervativní, leč zároveň sociálnědemokratickou. Příčinu nutno hledat jednak ve vazbě na církev a její sociální učení, jednak v solidaritním původu strany, neboť hnutí Solidarita bylo hnutím odborovým. A významnou část elektorátu PiS tvoří lidé, kteří si užili za komunistického režimu jak nesvobody, tak hmotného nedostatku, a když komunismus konečně padl, dostalo se jim „dobré rady“, že být mladý, výkonný a úspěšný je zkrátka lepší než patřit mezi starší, méně výkonné a z těch či oněch důvodů neprůbojné. Takoví lidé se zdráhají volit Tuskovy liberály, neboť mají despekt k dravosti kapitalismu a tržního hospodářství, a převážně postkomunistická levice vedená Kwaśniewskim je pro ně nepřijatelná z historických a morálních důvodů.
Zvítězí-li PiS, pak právě díky těmto voličům. A Kaczyńským nahrává i polský ústavní systém. Prezident (tedy Lech Kaczyński) disponuje právem veta, které musí Sejm přehlasovat třípětinovou většinou. Jinak řečeno, kdyby se chtěli ujmout moci Tusk s Kwaśniewským, museli by v součtu disponovat více něž 60 procenty míst v Sejmu, jinak jejich vládu utrápí Lech Kaczyński prezidentskými vety.
V tuto chvíli to tedy podobně jako přede dvěma lety vypadá na koalici PiS-PO či PO-PiS. Nicméně 21. října může být všechno jinak.

Euro 42/2007

Institut politologických studií FSV UK