S vítězstvím strany Právo a spravedlnost vzrůstají obavy z polského orbánismu

Když krátce po uzavření volebních místností a po oznámení odhadu volebních výsledků hlásil předseda vítězného Práva a spravedlnosti (PiS) Jarosław Kaczyński splnění slibu svému bratrovi, prezidentu Lechu Kaczyńskému, jenž zahynul v roce 2010 při leteckém neštěstí u Smolensku, musela to nemalá část Poláků vnímat trochu jako zlý sen. (PiS volilo ani ne 40 procent z poloviny oprávněných voličů, kteří přišli k volbám.) „Kačeři“, jak se bratrům přezdívalo, jsou zpět u moci, a hrozí tedy opakování situace z let 2005–2007, jež sice neznamenala ohrožení demokracie jako takové, leč většině polské společnosti přesto vadil přísný duch katolického národovectví, který prostě má jisté autoritářské sklony.

Obavy převládaly i v komentářích světových médií, jež vítězství „euroskeptického“ PiS hodnotila jako špatnou zprávu pro Evropskou unii a varovala před nástupem „orbánismu“ v Polsku. Je ale opravdu nutné vnímat nadcházející jednobarevnou vládu PiS jako nebezpečí – pro polskou demokracii i případně pro další osud evropské integrace?

Touha po změně

Předně: moc je svůdná a v lidech, kteří od ní byli řadu let odstaveni, je jistě nakupena frustrace a nyní i vítězoslavné opojení. To lze ale konstatovat o každé mocenské alternaci a ani jednobarevná většina neznamená pro obsazování postů a vytěsňování zástupců předchozí garnitury nějaký kvalitativně účinnější nástroj než skoro jakákoliv soudržnější koalice, což ostatně dobře známe i z domácích poměrů. A na rozdíl od Viktora Orbána, který disponoval ústavní většinou, bude mít PiS k dispozici jen „obyčejnou“ nadpoloviční většinu. Oproti letům vlády Občanské platformy (polskou zkratkou PO) tedy vlastně z hlediska samotného mocenského mechanismu nedochází k žádné fatální změně, neboť koalice jedné velké (PO) plus jedné malé strany (venkovské PSL) a jednobarevná vláda vycházejí mocensky zhruba nastejno (a to i když doplníme faktor držení funkce prezidenta).

Odlišnost však nepochybně spočívá v programu i ve vyznávaných hodnotách. Nadcházející politiku nicméně odráží již samotná detailnější struktura výsledku voleb a její příčiny.

Oproti předchozím volbám z roku 2011 Občanská platforma ztratila mnohem více hlasů, než PiS získalo (volební účast byla zhruba stejná), přičemž vzhledem k ostře vymezenému a letitému příkopu mezi oběma tábory je vzájemný přesun hlasů (únik voličů PO k PiS) nevelký. PO konkrétně propadla z 39 procent na 24, PiS vzrostlo z 30 na 38 procent. PiS svou kampaň hodně cílilo na (religiózní) venkov, ve snaze získat voliče od agrární PSL, koaličního partnera Platformy. A šlo o úspěšnou strategii, neboť PSL spadla ze zhruba osmi na pět procent. Ona tři procenta rozdílu se pravděpodobně významně podílejí na letošním zisku PiS, zbytek lze patrně vysvětlit touhou po změně, kterou měla podpořit i nová lídryně Beata Szydłová a její heslo „Damy radę“ (Zvládneme to), což je polská varianta Obamova „Yes, we can“.

Nespokojenost s vládou Občanské platformy výmluvně zrcadlí hlasování nejmladších voličů. Dle volebního sociologického šetření sice ve věkové skupině 18 až 29 let též vyhrálo PiS, ale jen se zhruba 26 procenty. Skoro pětinu nejmladších voličů zaujalo hnutí rockera Pawła Kukize, jenž polskou politiku vykresluje jako zkorumpovanou partitokracii. Místo třetí s téměř 17 procenty zaujala strana KORWiN svérázného pravicového provokatéra Janusze Korwina-Mikkeho, jež jinak s 4,76 procenta nepřekonala volební klauzuli. Občanská platforma v uvedené věkové skupině dostala jen 14,6 procenta.

Přes 80 procent mladých voličů tudíž hlasovalo pro opoziční, či rovnou protisystémové strany. Dali tak najevo frustraci z vysoké nezaměstnanosti mezi mladými, jež je často nutí odcházet za prací do zahraničí, z obtížné dostupnosti samostatného bydlení, z krátkodobých pracovních smluv místo normálního úvazku, a tedy bez sociálního a zdravotního pojištění hrazeného zaměstnavatelem.

Vychvalovaná polská modernizace ve stylu Občanské platformy proto zejména ve svých praktických dopadech připomíná čínský model – růst na úkor sociálního zajištění i společenské soudržnosti, povznášející hlavně velká města. Současný volební výsledek lze tudíž chápat i jako přirozenou reakci „polského organismu“ nejen na domácí, ale i na vnější prostředí, kdy rozkolísaná Evropská unie nedokáže zastavit příliv převážně muslimských migrantů. Nicméně jde o reakci, která v sobě nese vážná rizika v podobě potenciálního bobtnání polského veřejného dluhu (kvůli explozi sociálních výdajů) i tlaku na větší názorovou uniformitu ve společnosti. Někteří konzervativci jsou bohužel nadáni zvláštním uměním transponovat křesťanské hodnoty do podoby blízké právu šaría, přičemž v „pisovském“ prostředí se takových jedinců vyskytuje poměrně hodně.

Chtějí-li však liberálové (liberální konzervativci) uvedeným trendům čelit, a to nejen v Polsku, musí dokázat předložit nějaké životaschopné alternativy, nikoliv plakat nad nevděkem voličů a strašit konfesním státem.

Autor je politolog

LN, 30.10.2015