Měl jsem sen. Zdálo se mi, že jsem byl hasičem v malém městě na českorakouském pomezí. Za městem hořely dvě stodoly. Naše jednotka byla schopna hasit jenom jeden objekt. Přivolaní rakouští hasiči hasili druhý. My jsme však dostali pouze poloviční příděl vody. Příkaz zněl hasit všemi nejmodernějšími prostředky. Navíc jsme se dozvěděli, že podaříli se nám ušetřit i na malém přídělu vody, můžeme si ušetřené finanční prostředky rozdělit na odměnách. Někteří naši členové s touto situací nesouhlasili a rozhodli se přijmout místo v rakouském hasičském sboru.

Vzbudil jsem se propocený a se smíšenými pocity. Ten dobrý byl v tom, že nejsem hasičem, ten špatný, že jsem nemocničním lékařem. V českých nemocnicích je totiž mnohde situace stejná jako při hašení hořících stodol. V Česku máme na „hašení“ zdravotních problémů obyvatel podle OECD (poslední dostupný údaj z roku 2008) na jednoho obyvatele a rok 1 781 dolarů,v Rakousku mají 3 970!

Samozřejmě vnímám námitky čtenářů, že přece hrubý domácí produkt na hlavu je v Rakousku vyšší než u nás. S tím žádná společnost není schopna v krátké době nic zásadního udělat. Český „dort HDP“ je prostě menší než rakouský. Každý dort se však může různě rozkrájet. Český zdravotní dortík je však tenký, opravdu zdravotní, je to 7,1 procenta HDP. V Rakousku je to 10,5 procenta. Většina zemí EU, jejichž standard zdravotní péče o obyvatelstvo se snažíme kopírovat, vydává na zdravotnictví 8,4 procenta (Finsko) až 11,2 procenta (Francie)!

Navíc si musíme být vědomi, že v absolutní hodnotě není jedno procento rakouské totéž, co jedno procento české. Příkaz hasit všemi nejmodernějšími prostředky lze číst i v letošním návrhu zákona o všeobecném pojištění, který říká, že „ze všeobecného zdravotního pojištění se hradí péče, která je v souladu s posledním dosažitelným poznáním medicínské vědy“. Bohužel již neříká, kde na to vzít.

Pokud si snad někdo myslí, že je u nás dost financí na moderní evropský standard zdravotní péče, měl by vysvětlit, kam plynou finanční prostředky na zdravotnictví v zemích na západ od naší republiky, když ceny sanitek, léků, přístrojů či potravin a benzinu jsou tam stejné, ne-li nižší. Vždyť už dnes tam mnozí našinci chodí nakupovat. Nejdou tam tyto prostředky do mezd zdravotníků? V této finanční bídě při jednom balíku peněz na zdravotnictví je nemorální úvaha, že ušetří-li se na péči o nemocné, lze přidat na platech.

Nakonec ve snu a později i po probuzení jsem se těm hasičům, kteří chtěli do Rakouska, ani nedivil.

Jsou přece občany EU. Naučí se cizí jazyk, poznají svět a třeba se vrátí, až tady někdo začne ten dort krájet jinak. Je pravda, že vystudovali za „naše“ peníze (dříve se říkalo z našich mozolů), ale to jsme vystudovali všichni, pokud jsme nechodili do privátních škol.

Pan ministr školství hasí problém nedostatku učitelů slibem vyšších nástupních platů a náborovým příspěvkem 180 tisíc korun. Nevím, zda jeho prohlášení stále platí, ale ministrům by se mělo věřit. Přitom nehrozí, že by učitelé šli učit do ciziny. Zůstávají doma, jenom chodí za školu a ne do školy, rozuměj - najdou si jiné povolání. Bude to smutný pohled na krajinu, která nemá prostředky na vzdělání a zdravotní péči, byť to bude pohled z velmi drahých, vojenských letadel.

MfD, 3.11.2010

Autor přednosta III. chir. kliniky 1. LF UK FN Motol