29.3.2024 | Svátek má Taťána


ÚVAHA: Politika jako vrtání silných fošen

14.12.2012

Ferdinand Peroutka nazval svůj nejrozsáhlejší spis "Budování státu". Je to inteligentně komentovaná kronika prvních let první republiky. Řekl bych: povinná čítanka pro studenty politologie a doporučená četba pro každého, kdo má zájem o fungování státu.

Pravda, tehdy se politika dělala jinak, jednodušeji. Lidé byli více odkázáni na osobní zkušenost, na komunikaci tváří v tvář. Dosud neexistovaly dnešní dalekosáhlé možnosti, jak manipulovat veřejným míněním. Nebyla tu rozvinutá mass-media, "pí-ár" agentury, vizážisté atd. Nebyl tu organizovaný zločin, ani zkušenost s totalitními režimy.

Peroutka v té knize přirovnává zdárné politické úsilí k vrtání prken. Tím myslí tlusté a nepoddajné fošny. A ty nezbývá než vrtat a zase vrtat. Jako příklad uvádí mons. Šrámka. Na úsvitu první republiky se zdálo, že nějaký politický katolicismus má u nás utrum. Že se zdiskreditoval svou loajalitou vůči habsburské monarchii. A vida, mons. Šrámek vrtal a vrtal. Dovedl si ve své lidové straně zjednat autoritu a posléze z ní učinil respektovaného politického partnera. Peroutka neměl katolíky v lásce, ale že se lidová strana stala jednou z opor masarykovského tábora (říkalo se mu tehdy Hrad), ocenit dovedl. Pro úplnost dodávám, že na poválečné problémy už zestárlý Šrámek nestačil. – Stejné uznání měl Peroutka i pro dalšího vytrvalce Antonína Švehlu, šéfa agrární strany. Ten do své smrti v roce 1933 dokázal udržet její stavovský egoismus na uzdě, neboť uvažoval státnicky a byl si vědom hodnoty demokracie.

Vrtat a vrtat tlusté nepoddajné fošny. Trpělivě a důsledně. To dokáže jen osobnost, která klade nadosobní hodnoty výš než vlastní ego – na rozdíl od Václava Klause, Miloše Zemana a dalších, jakých jsme tu zažili víc než dost. Takové vytrvalce občas potkávám, ale mimo politiku. Listuji v paměti a pátrám, zda měl zmíněné osobnostní předpoklady někdo z politiků. Ano, jsou tací, ale jejich údělem byl zpravidla neúspěch. Snad že neměli za sebou ukázněnou politickou stranu.

Napadá mě např. Václav Havel. Nebo můj přítel Petr Pithart. Patřil by tam možná i Josef Lux, kdyby ho nezahubila leukémie. Snad i Vladimír Špidla, ale toho nedokázala strávit vlastní strana (a on jí to také neusnadnil). A co Petr Nečas? Myslím, že nedostatek vytrvalosti mu nelze vyčítat. Jenže on nevrtá fošny. Spíše se snaží udržet nepevnou stavbu, která se mu co chvíli hroutí. Ani on nemá za sebou ukázněnou politickou stranu, která by ho podporovala v jeho snažení, spíše naopak.

Teď možná překvapím. Tím, kdo vytrvale a zdárně vrtá tlusté nepoddajné fošny je – Komunistická strana Čech a Moravy. Její polistopadové začátky byly neslavné. Provázela ji hanebná pověst její předchůdkyně, s níž ona sdílí název. Proto s ní nikdo nechtěl mít nic společného, její koaliční potenciál byl donedávna nulový. Dlouho postávala na mediálním pranýři, ale zdá se, že tato zkušenost ji spíše stmelila. Zvenčí do ní není moc vidět, ale nevíme o vnitrostranických bojích. Zdá se, že je víceméně sehraným týmem. Také nevíme, jaké vzdálené cíle vlastně sleduje. Jen se o nich dohadujeme.

KSČM však pochopila, že jí prospívá nekonfrontační vystupování na veřejnosti (proto stáhla s. Grebeníčka do pozadí) a že minulost upadá v zapomnění. Že už není třeba měnit název. Vida, vyplatilo se. Už se podílí na řízení většiny krajů. V jednom má dokonce hejtmana.

Co vlastně umožnilo takovou proměnu, když se sama KSČM nijak nezměnila? Kromě trpělivosti to bylo i to, že se strana dosud významně nepodílela na fungování vyšších pater politiky a státní správy. Neměla tedy příležitost prokázat, že to umí, a nezapletla se do očividných nepravostí. Ale největší zásluhu o její vzestup mají dle mého názoru všechny ostatní strany, které tu příležitost měly. Jejich nepevnost, neumětelství, neschopnost komunikovat s veřejností, případně jejich zkorumpovanost.

Co říci těm, kdo jsou úspěchem komunistů znepokojeni? Snad toto: začněte vrtat tlustá a nepoddajná prkna. A vytrvejte.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6