Opozice chtěla vyčinit premiérovi Andreji Babišovi kvůli rozpočtu, ten však na mimořádnou sněmovní schůzi nedorazil. Podle opozice zbyly z Babišových slibů jen plané řeči, deficit se prohlubuje, investice nepřibývají. Několikrát jsme se na toto téma spolu bavili, v čem s opozicí souhlasíte a v čem nikoliv?

Pokud by opozice svoji kritiku skutečně myslela vážně, představila by už nyní alternativní návrh státního rozpočtu. Pokusila by se seškrtat výdaje tam, kde to zákony umožňují, a zároveň navrhnout změny zákonů vyžadujících vysoké mandatorní výdaje. Pracovala by na reformě sociálního a zdravotního systému, na omezení dotací v rámci České republiky i na vyvázání naší země z nesmyslné pasti unijních fondů. Nestačí se totiž dívat jen na částku, kterou jsme z Evropské unie takzvaně dostali a z velké části proplýtvali. Musíme si uvědomit, že už jsme do unijního rozpočtu odvedli 565 miliard korun.

Pro představu: kdybychom do rozpočtu Evropské unie v letech 2004 až 2018 nepřispívali a raději celou částku použili, dejme tomu, na starobní důchody, pak bychom sice neměli kilometry cyklostezek a stovky nepoužívaných interaktivních tabulí, neabsolvovali bychom stovky hodin nesmyslných kurzů a školení – ale při nesmírně zjednodušeném výpočtu by naši důchodci mohli mít po celou dobu ročně zhruba o šestnáct tisíc korun vyšší penzi. Vzhledem k povinnému spolufinancování projektů z veřejných rozpočtů jsou evropské peníze ještě dražší. Dohledat konkrétní částky, které na konkrétní projekty doplácíme my, vyčíslit celkové náklady našeho členství v Unii, je prakticky nemožné. V každém případě je jasné, že český důchodce ve skutečnosti přichází o mnohem více.

Pouze pokřikovat a – byť oprávněně – kritizovat vládu však není práce pro opozici. To může dělat nespokojený volič nebo novinář. Opozice by se měla zodpovědně připravovat na své příští vládní období. Pouhým kverulováním však tato opozice není o nic lepší než vláda současná, pouhé mluvení ji k další vládě nijak neopravňuje.

Řekla jste mi, že „vláda zatím neškrtá, pouze o škrtání mluví. Za druhé je rozdíl mezi zpomalením ekonomiky a recesí. Recese neznamená nic jiného, než že si otevřeně přiznáme ekonomické problémy země.“ Má Česká republika potíže, které si musíme otevřeně přiznat? Dokáže to současná vláda? Které problémy to jsou? Kde začít?

Hlavním problémem je rostoucí zadlužení státu, soukromých firem i domácností. Nesmíme si nalhávat, že jsme na tom lépe než zbytek Unie. Ne, my jsme na tom jen o něco méně špatně než zcela tragický zbytek Unie, což je obrovský rozdíl. Oddlužení je proces bolestivý, bude trvat několik málo desetiletí, ale našemu hospodářství by pomohlo stejně jako kardiakovi pomůže rozumné zhubnutí. Druhým obrovským problémem naší země jsou dotace. Právě dotace vedou k nespravedlivému přerozdělování bohatství, brzdí ekonomický růst i přirozenou schopnost a zájem inovovat. Třetím a možná největším problémem je naše členství v dnes nefungující Evropské unii, která už neuznává volný trh.

Opět se objevují zprávy o ochlazování ekonomiky. Společnosti jsou prý zdrženlivější, co se investic týče. Jak lze hodnotit práci vlády, kterou jste několikrát kritizovala, dnes? Odstartovala preventivní opatření?

Ochlazování přichází do naší země standardně zejména z Německa coby našeho nejvýznamnějšího hospodářského partnera. V české ekonomice je pozorujeme zejména ve stavebnictví a strojírenství, byť zatím jen na úrovni jednotlivých firem, nikoli celkových čísel. Zrychlování a zpomalování růstu, či dokonce střídání hospodářského růstu a poklesu jsou za normálních okolností běžnou součástí ekonomického cyklu.

Recese mají v hospodářství smysl, jsou jako choroba, která odstraní slabé kusy, čímž uvolní prostor zdravějším a silnějším. To, čeho se dnes všichni obáváme, však není standardní recese, nýbrž krize vyprovokovaná nesmyslnou, chybnou politikou Evropské centrální banky i jednotlivých vlád.

V takovém případě pomůže jen uvolňování regulací, návrat k volnému trhu a kapitalismu, nikoli většinou neúčinné vládní intervence. Je příznačné, že si letos zároveň připomínáme třicet let od návratu ke kapitalismu i deset let od návratu k socialismu. První dekáda, tedy téměř celá 90. léta, byla obdobím odstraňování překážek, dobou, kdy jsme se učili převzít odpovědnost, kdy jsme se učili nebát se dělat chyby a podnikat. V 90. letech mají ostatně kořeny dnešní úspěšné firmy. Druhá dekáda byla obdobím sociálnědemokratického rozdávání dárků. Právě tehdy jsme se naučili pohodlnému (a ponižujícímu) žebronění o dotace a granty, tehdy jsme začali trávit více času vyplňováním formulářů než prací. Po podepsání Lisabonské smlouvy před deseti lety jsme se však explicitně přihlásili k budování sociálně-tržního hospodářství, které už dnes nemá naprosto nic společného s někdejšími plány starých německých ekonomů. Z bruselského pohledu se jedná o hospodářství, které je především sociální. Trh v něm má místo snad jen jako obětní beránek, na kterého lze svalovat vinu za selhání vlád.

Co však dělá česká vláda? Navzdory svému slibu nové daně zavádí a staré zvyšuje. Ve svém daňovém aktivismu přitom zachází ještě dále než samotný Brusel: prvotní unijní návrhy digitální daně se pohybovaly kolem tří procent, my jsme furiantsky zavedli rovnou sedmiprocentní sazbu. Mimochodem, teoreticky toto opatření pomůže zejména českému vyhledávači Seznam, který tak získá nepatrnou konkurenční výhodu oproti Googlu. Právě omezování konkurence, byť jen takto decentní, však vede ve svých důsledcích k poklesu kvality, zastavení inovací, k úpadku. Na souboji Seznam versus Google je to pěkně vidět: malý Seznam musí oproti velkému Googlu neustále vyhledávat skulinky na českém internetovém trhu, neustále se snaží předvídat, co my, zákazníci, chceme. I proto jsou české mapy pro řadu uživatelů výrazně příjemnější než mapy konkurenční. Pokud zahraniční konkurenci omezíme – pod rouškou jakékoli záminky, třeba i daňové – krátkodobě na tom získáme, ale dlouhodobě budeme tratit.

Česká republika by se letos měla zařadit mezi deset nejlepších ekonomik, konkrétně na sedmé místo. Tvrdí to odhad agentury Bloomberg, která každoročně publikuje srovnání ekonomické kondice světových zemí. V první desítce je z evropských zemí již jen druhé Švýcarsko, Češi jsou tedy jediným zástupcem z Evropské unie. Je to úspěch? A jaký vliv má na něj vláda premiéra Andreje Babiše? A podle čeho Bloomberg hodnotí? Jak objektivní takové odhady podle vás jsou?

Bloomberg zveřejňuje odhady takzvaného indexu mizérie, což je jen obyčejný součet míry nezaměstnanosti a míry inflace. Jedná se o pouhou hříčku, jednoduchou pomůcku, která vychází z úvahy, že země, ve které je vysoká míra inflace a vysoká míra nezaměstnanosti, je na tom hůře než země s nízkou nezaměstnaností a nízkou inflací. Nám k dobrému umístění pomáhá nízká nezaměstnanost, cenová hladina totiž začíná růst výrazně rychleji. Oproti Řecku, kde je nezaměstnaný každý pátý, nebo oproti Španělsku, Itálii či Francii s mírou nezaměstnanosti vyšší než devět procent, jsme na tom samozřejmě velmi dobře, nicméně to nic nevypovídá o celkové kondici, o bohatství, prosperitě a potenciálu země.

Minule jste pochválila Babiše za to, že odmítl přijetí eura. Je největším problémem eura jeho nedostatečné krytí ze strany konkrétního státu? Tedy že za sebou má v podstatě „jen“ banku?

Každá měna v dnešním světě je kryta „pouze“ důvěrou, peníze jsou vlastně směnkou, dluhem. V tom se euro neliší od kterékoli jiné měny. Měna musí být spojena s konkrétním státem, Unie ovšem – naštěstí – stát není a snad ani nikdy nebude. Podstatu problému mohu vysvětlit jednoduchým přirovnáním: rozdíl mezi eurem, americkým dolarem a českou korunou je jako rozdíl mezi esperantem, angličtinou a češtinou. Česky mluví a korunou platí deset a půl milionů Čechů, Moravanů a Slezanů. Americký dolar a angličtinu používají kromě občanů Spojených států miliony lidí na celém světě. A esperanto je stejně jako euro zcela nepřirozené, umělé, pro běžné použití nevhodné, proto zkrátka z praktického hlediska nefunguje.

Jak se s odstupem času díváte na kritiku Václava Klause směrem k euru v době, kdy byl prezidentem? Jak moc se spletl?

Prezident Klaus se nemýlil naprosto v ničem, nemýlí se ve své oprávněné kritice eura ani dnes. Jeho pohled na evropskou měnu totiž nebyl podložen ani ideologií, ani reakcí na dnes již známá konkrétní hospodářská selhání Unie, nýbrž zcela přesnou ekonomickou analýzou. Dobrý ekonom nemůže zdánlivému kouzlu eura podlehnout, musí před ním svou zemi z principu bránit, nehájí-li ovšem cizí zájmy. Nepochybuji o tom, že nebýt prezidenta Klause, dnes už bychom eurem platili, ručili bychom za Řecko a třásli se strachem, co zase provedou Španělsko, Portugalsko nebo Francie. V oblasti ekonomie je neúnavný boj prezidenta Klause proti euru snad téměř srovnatelný s transformací českého hospodářství v devadesátých letech. Obojí mu zajistí místo v dějinách českého hospodářství. Slováci takové štěstí neměli.

Prezident Miloš Zeman se vydal na svou další návštěvu Číny. Podle kritiků se k Číňanům chová poníženě, devótně. Pozorujete to také?

Nemohu a nebudu hodnotit službu prezidenta republiky. Je zřejmé, že čínský magnet silné velké ekonomiky přitahuje hlavy států všech evropských zemí. Navíc na rozdíl od jiných států nemáme s Čínou nevyřízené historické účty, naše vztahy nejsou poznamenané bolestnými křivdami. Mluvit o devótnosti je proto jistě hloupé a přehnané, prezident zkrátka dělá svoji práci – a její výsledky posoudí až trh.

Mimochodem, brazilský prezident Jair Bolsonaro během voleb razantně prohlašoval, že „Číňané nekupují v Brazílii. Číňané kupují Brazílii,“ a proti Číně se vymezoval velmi srdnatě. Krátce po zvolení ovšem oznámil, že Čínu navštíví ještě do konce roku. Zelený rakouský prezident Van der Bellen loni navštívil Čínu s historicky unikátní delegací, která kromě premiéra zahrnovala i čtyři ministry vlády a více než dvousetčlennou státní delegaci. Necelý rok poté jel na další státní návštěvu do Pekingu samotný premiér Kurz, přičemž rakouský podpis pod novou Hedvábnou stezkou označil za pozvánku ke sdílení zkušeností. Představme si, že by totéž řekl – kterýkoliv – český prezident nebo premiér…

Rozdíl mezi devótností a běžnými obchodně-politickými vztahy spočívá v míře hrdosti naší země. Pokud budeme mít běžně vyvěšené české státní vlajky, pak nás nemusí trápit, když k nim během návštěv přibudou vlajky zahraniční. Pokud se však za symboly české státnosti stydíme, pak je vyvěšování čínských či tibetských vlajek nebo standart Unie a Severoatlantické aliance pouze ponížené a z podstaty prázdné.

Český vývoz do Číny se zdaleka nevyrovná čínskému dovozu do Česka, co s tím? Využívají nás Číňané? Jsme pro Čínu rovnocenní partneři?

Největším obchodním partnerem Číny jsou Spojené státy, do kterých Čína vyváží zhruba pětinu všech svých exportů a ze kterých dováží desetinu importů, v rámci Evropské unie jsou pak nejvýznamnějšími partnery Německo a Nizozemsko. Česká republika je až na 36. místě co do exportů, podobná struktura platí i pro čínské dovozy. Jinými slovy – obchodní potenciál Číny pravděpodobně ještě pořád plně nevyužíváme. Rovnocennými partnery tedy samozřejmě nejsme a být nemůžeme už proto, že jsme nepoměrně menší zemí: to nám paradoxně v některých případech znemožňuje dodávat na čínský trh české výrobky v požadovaném objemu. Jako ekonomy nás má zajímat jediné: zda je pro nás obchodování s Čínou výhodné, nebo nevýhodné. Ignorovat existenci druhé největší ekonomiky nemůžeme, není to v našem zájmu.

Otázky kladla Zuzana Koulová, PL, 13.5.2019