Dokončí český prezident krkolomný průběh ratifikace Lisabonské smlouvy horoucně očekávaným podpisem, čímž zpochybní své předchozí angažmá za „NE Lisabonu“? Otázka klíčová z hlediska budoucnosti půlmiliardového společenství nemůže znít jinak. Požadavkem, který Pražský hrad vznesl s formálním cílem navěky odrazit majetkové nároky vysídlených Němců, situace ještě nabrala na nečitelnosti.

Předně se dá legitimně dementovat, že Václav Klaus plánuje zastavit ratifikační proces Lisabonské smlouvy ignorací podpisu. Pokud by tak udělal, ocitl by se v absolutní mezinárodní i vnitropolitické izolaci, na kterou není připraven a která by jej snesla na roveň kontroverzních (či snad přímo problémových) postav typu Alexandra Lukašenka, Viktora Janukovyče nebo Jána Sloty. Ve skutečnosti Klaus podlehne své dominantní vlastnosti, a tu představuje konformita. Ohlédneme-li se za minulými veřejnými aktivitami současné hlavy státu, zjistíme, že se přes sklony k intelektuální revoltě nechává bez výčitek unášet většinovým proudem.

Použít kartu Benešových dekretů „v hodině dvanácté“ lze pouze v rámci emotivní, o fakta se neopírající diskuse. Tento starý nouzový trik se míjí se zásadou nulové retroaktivity evropského práva (jinými slovy, že žádný smluvní text včetně Lisabonské smlouvy a Charty základních práv Evropské unie není možné uplatnit zpětně). Navíc zde Klaus, přestože se označuje za liberálního konzervativce, vysílá ve finálním tažení proti projektu integrace argumenty nacionálního (jasně kolektivistického) hávu, čímž relativizuje nejen dávné spojení individuální svobody a odpovědnosti, ale rovněž předválečné tradice naší státnosti, respektující historickou multinacionalitu českých zemí.

Co ovšem zanedbá mistr, zastanou jeho učedníci. Ve dnech po kladném výsledku opakovaného irského referenda se Klausova publicisticko-politická církev vrhla vstříc recyklaci údajných hrozeb Lisabonské smlouvy, především v podobě ovládnutí menších členských států většími.

Obavy z posílení pravomocí evropských velmocí se vyskytují často a náleží k těm, které odpůrci těsné spolupráce unijních členů zvlášť zarputile uvádějí při kontaktu s laiky. Avšak je tomu opravdu tak? A jestliže ano, máme daný právní posun brát jako revoluci na mocenské šachovnici? Nezapomínejme, jak podhodnocována je od počátku moderního sjednocování Evropy pozice Německa, byť jde o ekonomického tahouna celého integračního běhu, který se na rozdíl od jiných zástupců společenství vyznačuje trvalým smyslem pro konstruktivitu a nezbytné ústupky.

Kritika sbližování Evropy krom toho zaznívá nejrazantněji od Velké Británie, která by přece měla vzhledem k atributům velmoci podpořit Lisabonskou smlouvu jednohlasně. Logika euroskepticismu právě na ukázce britského postoje kulhá, neboť neuznává jádro (smysl a podstatu) Lisabonské smlouvy, a tím je nadřazení strategických potřeb, na jejichž naplnění závisí budoucnost evropského světa, dílčím zájmům nevyzpytatelných sólistů.

Nastává tedy soumrak národního státu, jenž nedokáže čelit nástrahám globální reality. Klausem inspirované kruhy principiálních suverenistů, snažící se o vzkříšení statu quo ante, připomínají, nikoli urozeností, mečem vyzbrojené japonské samuraje obětující se a priori ztracenému souboji s kulometčíky. Samozřejmě s jistou nezanedbatelnou odchylkou. Totiž, že jejich velitel s nimi na poli svrchovanosti národa padnout nezamýšlí a raději sonduje nová témata, hodná provokativní koncepce...

Autor je politický aktivista