Zdravotnické poplatky se sice ve Sněmovně zrušit nepodařilo, ale určitě to nebylo proto, že by někdo jejich existenci v parlamentu obhájil. Poplatky budou, i když nikdo nevysvětlil proč. Rozprava velmi připomínala debatu o Lisabonské smlouvě. Vše se redukuje na sčítání hlasů pro a proti, argumenty nikoho nezajímají. Koalice se ani řádně argumentovat nesnaží. Nenajdete mluvčího, který by konzistentně hájil vládní politiku.

Ministryně Filipiová to dokonce říká otevřeně. V parlamentní rozpravě k poplatkům reagovala na dotazy takto: „Tady na mě padlo mnoho dotazů, já si myslím, že to není prostor, kde bych se k tomu měla vyjadřovat.“

V televizní debatě pak na dotaz moderátorky, jaký je další plán ministerstva v téhle věci, odpověděla: „Já vám ho pochopitelně neprozradím, protože nechci, aby předem protistrana věděla, co se chystá.“

Hodlá snad paní ministryně hrát se zakrytými kartami? Myslí si, že ministerstvo zdravotnictví je firma, ve které se má snažit ty druhé obehrát? To je neuvěřitelné nepochopení role politika. Když paní Filipiová přijala postavení ve vládě, měla si uvědomit, že musí formulovat nějakou politiku a veřejně ji hájit. Pokud slibovala navázat na „reformy“ pana Julínka s tím, že v nich chce pokračovat a dokončit je, tak by měla co nejrychleji říci, jaké kroky chce dokončit, a vysvětlit proč. Prozatím se ani nepokusila vysvětlit, proč prosazuje dále zdravotnické poplatky, které zdaleka nepředstavují reformu zdravotnictví a jejichž poslední parlamentní úprava činí jejich vybírání ještě nesystémovější a chaotičtější.

Co vlastně dnes zbývá z celé Julínkovy reformy zdravotnictví? Co platí a co ne? Co bude platit do budoucnosti? Copak poplatky mohou takto fungovat do budoucnosti? Když se na to zeptáte paní ministryně, řekne: „To vám neprozradím, to komentovat nebudu.“

Znovu se ukazuje, že provádět nějaké zásadní reformy zdravotnictví bez toho, aniž by na nich byla nějaká širší shoda mezi koalicí a opozicí, nemá valný smysl. Když někdo zavádí poplatky nebo na nich trvá, měl by usilovat o dohodu, která takovému opatření zajistí životnost do budoucna. Neměl by tajit své záměry, ale měl by se je naopak snažit vyložit a získat pro ně i opozici. K čemu je paní ministryni tohle „vítězství“ ve Sněmovně, když je výsledek tak chatrný, že ho nikdo ani nehájí, a je jisté, že se za pár měsíců k tomuto tématu vrátíme znovu?

Paní ministryně odmítá odpovídat. Ale to jí určitě dlouho nevydrží. Není možné prosazovat regulační poplatky a nedokázat odpovědět na otázku, co vlastně regulují. Pokud byl původní úmysl regulovat počty těch, co údajně „neodpovědně“ vysedávali v ordinacích, či snižovat plýtvání léky, nebude možné utíkat před bilancí, jestli se něco takového opravdu povedlo ovlivnit. Paní ministryně neodpověděla na otázku, zda poplatky naopak nevytváří bariéru pro čerpání péče u těch, kteří ji naléhavě potřebují. Viz například data Státního ústavu pro kontrolu léčiv, která ukazují, jak klesá spotřeba léků na tlak a cukrovku. Nedochází k tomu, že třeba senioři, kteří by se léčit nutně měli, tím, že se snaží na poplatcích šetřit, nyní poškozují své zdraví?

Není vážnou chybou regulačních poplatků, že jsou příjmem zdravotnických zařízení nebo majitelů těchto zařízení, místo aby byly posílány do pojišťoven? Takto vybrané prostředky se nakonec vůbec nevrací do systému zdravotní péče. Není to tak, že ti, kteří je vybírají a zvyšují si tím svůj příjem, jich chtějí naopak vybrat co nejvíc, a tím je úplně popřen původní regulační úmysl?

Není to tak, že například důchodce, který chce ušetřit na lékaři, jde rovnou k lékárníkovi a žádá jej, aby mu on sám naordinoval nějaký lék? Není vyloučeno, že lékárník, který chce vydělat, pak naordinuje dražší, než jaký by mu naordinoval lékař.

K čemu jsou limity na celkovou výši plateb, když se do nich nezapočítává hospitalizace a převážná část doplatků na léky?

Podle výzkumů Evropské komise z roku 2005/2006 ještě před zavedením poplatků byla Česká republika zemí, ve které byl pozoruhodně rovný přístup ke zdravotnické péči mezi sociálně slabšími a naopak těmi nejbohatšími. Bylo to snad špatně?

To je jen zlomek dotazů, na které měla paní ministryně ve Sněmovně odpovědět. Týkaly se přitom základního smyslu zavádění regulačních poplatků v českém zdravotnictví. Ministryně měla ukázat analýzy a dokazovat, že opatření mají smysl, že nesnižují úroveň péče, nebrání přístupu k ní. Nic z toho se nestalo. Byl to podobný průběh jako u projednávání Lisabonské smlouvy, kde dokonce chyběl hlavní předkladatel Alexandr Vondra.

Parlamentu je znemožňováno, aby plnil svou kontrolní funkci. Ministři se vůbec nehlásí o svou roli. Dobrovolně se jí vzdávají. Kdo tedy vládne?

místopředseda Sněmovny za ČSSD