Současná podoba Evropská unie je skutečně na zhroucení. Model, který se od roku 2005 začal prosazoval a vyvrcholil tzv. Lisabonskou smlouvou, je model, který si už získal ohodnocení jako Žalář národů. Podobnost s Rakouskem-Uherskem se totiž evidentně nabízí. To je dost smutný výsledek na to, jak úspěšný start v roce 1952 byl zahájen smlouvou o Evropském sdružení uhlí a oceli.

Selhání elit

Je nepochybné, že nedůvěra v Evropskou unii (EU) ve všech zemích stoupá (v ČR dosahuje přes 60 %) a není vyvolána jen plejádou směrnic EU řešících zbytečnosti a mnohdy i hlouposti, ale především okázalou zvůlí tzv. „elit“ EU a naprostým neřešením migrační politiky. První vzbouřenec proti této politice, Velká Británie, proto EU opouští vzdor výhodám, které jednotný trh nesporně poskytuje. Peníze nejsou v životě všechno a Britům hlasujícím pro odchod z EU to došlo jako prvním.

Úděsná řešení

Když 16. března t.r. člun s uprchlíky u Jemenu rozstřílela arabská koalice, zřejmě vedená Saúdskou Arábií, zavládlo ve světě mlčení.

Důvod je prostý. Pochválit se takový čin nedá, ale mlčení vypovídá o tom, že se přiznává arabské koalici zvolit si při ochraně svých hranic a území i vojenské prostředky. Položme si otázku: Kdo tohoto práva zbavil členské země Evropské unie? Nikdo? Proč tedy proudy migrantů, mnohdy s evidentními teroristy, dále proudí do EU? Není kapitulace před touto skoro invazí nakonec tím nejúděsnějším řešením?

Katastrofální schengen

Je dobré si na tomto místě připomenout, že jádro věci leží v postihu ilegálních migrantů a vězí nejen v strašlivém rozhodování Soudního dvora Evropské unie, ale také v schengenském hraničním Kodexu, který poskytuje pravidla pouze pro ochranu vnějších hranic. „Ale v celém hraničním Kodexu nejsou žádná pravidla, která by stanovila opatření proti těm, kteří se dopustí nelegálního vstupu.“ Nejsou pravidla, není řešení. Kdo pravidla pro schengen tak hloupě a tak špatně napsal? A proč?(viz) Tyto otázky nemají v současné EU žádné odpovědi ani žádné návrhy na jakákoliv řešení.

Výzva k odboji

Exprezident Václav Klaus napsal: „Vyzývám k totální revoluci a svrhnutí evropské vládnoucí oligarchie. Větší ohrožení dnes přichází ze „Západu“ než z Východu.“

Zatím jedinou českou stranou, která chce referendum o výstupu z EU a může se dostat do Poslanecké sněmovny, je strana SPD Tomia Okamury. Ostatní strany nepřihlédly k názoru Britů, že svoboda je více, než peníze. Podivná skoro-láska k dotacím z EU asi ovlivňuje jejich volební programy. Je to nejen krátkozraké (peníze nakonec vždy dojdou), ale je to i zjevně proti většinovým zájmům obyvatel České republiky.

Strach z odchodu z EU

Tento strach není překvapivý. Jistěže, msta dnes již téměř provařených „ elit“ EU v čele s Německem by se dala očekávat. Malá Česká republika by tak byla následně po odchodu z EU ve velmi obtížné hospodářské situaci. A přestože obdobné exitové nálady panují i v Maďarsku, Slovensku a především v Polsku, pravděpodobnost shody na společném postupu je, žel, malá a ani u jedné z vyjmenovaných zemí se referendum o výstupu z EU v blízké době očekávat nedá.

Není-li tedy náš odchod z EU pravděpodobný, je tedy nutné alespoň zmírnit současné dopady téměř zničující politiky vycházející z EU. Lze odstoupit od tzv. Lisabonské smlouvy (od každé smlouvy lze odstoupit) a je možné ukončit schengenskou spolupráci, do které se Česká republika zapojila 21. prosince 2007. Oba úkony zatím nepředstavují vystoupení z EU. Oba vrátí základní svrchovanost českému státu včetně, a to především, obranných možností proti nežádoucímu umisťování migrantů z EU.

Čekání na Godota?

Takový politický program, tj. odstoupení od tzv. Lisabonské smlouvy a ukončení rozšířené spolupráce v rámci schengenských dohod, ale žádná významnější česká politická strana zatím nenabízí. Ačkoliv by tento program představoval kompromis zůstat v EU, ale nenechat si vnutit nic, co by bylo v rozporu se zájmy občanů České republiky. Že i tak by primitivní vztek Junckerů, Tusků, Tajaniů a dalších opět následoval, je nabíledni. A to pravděpodobně ve stejně nechutné formě, jako tomu bylo v případě brexitu či zvolení Donalda Trumpa. Ale to nám všem v České republice může být lhostejné. Tito lidé naše zájmy, naše životy a naši bezpečnost ve svém programu nemají. Tak se na ně dál už neohlížejme a požadujme od českých politických stran řešení adekvátní k současné vážné situaci. Odmítněme dále onen servilní pláč na téma, jak jakýmkoliv krokem ztratíme (ne)„požehnané“ dotace. Dotace jsou dnes pro budoucnost České republiky totiž až na posledním, nikoliv prvním místě.