Ve svém článku na IVK popisuje Jiří Weigl přesně „umělý charakter a nesourodost krajů, bez tradice a přirozené spádovosti“.

Vyšší územně samosprávné celky, tedy kraje, vznikly k 1.1.2001. Vznikly na politickou objednávku stran, které se zaklínaly posílením demokracie a přenesením pravomocí a řešení problémů blíže k občanům.

Okresní úřady byly tedy k 1.1.2003 zrušeny a protože se postupně objevovaly další a další kompetence, jejichž vykonávání krajem bylo příliš vzdálené občanům – kdo by si asi vyřizoval živnostenský list v dalekém krajském městě – vznikly jako určité řešení správní obvody obcí s rozšířenou působností, někde jim říkají „malé okresy“, ale většinou jsou známy pod názvem „trojkové obce“.

Všichni, kdo pamatujeme tuto dobu, víme, co všechno musely tyto „trojkové obce“ vynaložit na rozjezd výkonu agend, které na ně připadly. Budovy i vybavení pořizovaly z vlastních prostředků, personální obsazení se většinou podařilo přesunutím úředníků z okresních úřadů. Co to všechno tehdy stálo, to asi dodnes nikdo nespočítal. Improvizace stíhala improvizaci, ale nakonec se vše „usadilo“ a máme tedy „posílenou demokracii“ díky existenci krajů a krajských úřadů.

V případě hlavního města Prahy máme ještě tu libůstku, že Praha je jak obec podle zákona o hlavním městě Praze, tak kraj. Její zastupitelstvo je jak obecní, tak krajské zároveň. Volby do něj se uskutečňují v termínu komunálních voleb.

Všichni si tak nějak zvykli a přísun krajských dotací (pouze někam) zapudí myšlenku, že zatímco přednosta okresního úřadu (později byly okresy na krátkou dobu doplněny samosprávnými tělesy) věděl o dění v okrese téměř vše, hejtman a jeho náměstci toto vědomí nemají a ani mít nemohou. Řešení nadobecních záležitostí se zpomalilo či dokonce zastavilo. Jenom ti nejvytrvalejší či nejúpornější starostové jsou schopni problémy týkající se širší problematiky, kterou není možné řešit na obecní úrovni, prostrkat na jednání krajského zastupitelstva. O posílení osobních vazeb a kontaktů raději ani nemluvě.

Muselo to tak být? Stála politická chiméra o přiblížení samosprávy občanům za to, že byla obětována funkčnost? A přitom nebylo třeba udělat mnoho. K okresním úřadům dovolit samosprávný orgán -zastupitelstvo, které by okresní rozměr bylo schopno postihnout daleko snáz. Kompetence, které dnes vykonává kraj, které na něj z okresů a státu byly převedeny, všechny ty nemocnice, školy, domovy důchodců bylo možno z úrovně okresu řídit efektivněji s větší znalostí problematiky díky větší blízkosti rozhodování. A silnice? Ty mohly zůstat ve správě jak obcí, tak okresů a státu. Základní síť nemocnic mohla být v režimu veřejnoprávním. Pozdější zřízení nového okresu Jeseník, jehož oddělení od Šumperka mělo svoji logiku, hovořilo ve prospěch reálného uvažování nad fungováním okresů. Ještě jedna úprava mohla být provedena: vyjmutí okresu Slaný z okresu Kladno, jejichž spojení bylo dáno v šedesátých letech politickou objednávkou a potřebou překrytí svobodomyslnějšího Slánska dělnickým Kladenskem.

Možnost zachování okresních úřadů a jejich doplnění samosprávným zastupitelstvem nebyla využita a přijetí zákona o vyšších územně samosprávných celcích bylo jedno ze dvou nejhorších rozhodnutí Parlamentu ČR. Nesmyslnost členění republiky na čtrnáct celků a ambice hejtmanů se projevily třeba i na velmi drahé a později opuštěné snaze mít v Bruselu vlastní reprezentaci kraje s možností údajně efektivnějšího lobbování o evropské dotace. V normálním jazyce bych to nazvala vlastizradou, ale v současnosti je to možné podle zákona.

O přiblížení rozhodovacích procesů k občanům vznikem krajského zřízení nemůže být ani řeči. Naopak. Naplnilo se tak ruské přísloví, že „car daleko a Pán Bůh vysoko“.

Autorka je bývalá starostka Prahy 3