29.3.2024 | Svátek má Taťána


POLITIKA: Populismus je světové hnutí

8.12.2018

Populismus není vůbec nic nepřístojného. Je to totiž tak, že není populismus jako populismus. Naše hlavní sdělovací prostředky už léta toho výrazu běžně používají jako hanlivé nálepky. Nadávají tak téměř všem, kteří mají jiné než tzv. levicově liberální názory. Oni nedovedou pochopit, že to, čemu spílají do populismu, nemizí ze scény. Děje se pravý opak. Populismus se stává legitimním celosvětovým politickým hnutím. Zde jistě mnozí odborníci nadskočí. Celý život je učili, že právě populismus je ošklivost sama. A teď se dovídají, že populismus jako slovo je nejen dnes, ale i historicky nejčastěji politicky překrucovaný a zneužívaný pojem. Mějme tedy na paměti, že záleží na tom, v rámci kterého společenského systému toho výrazu užíváme.

Nejstarší demokracie naší civilizace vznikla kolem r. 507 př. n. l. ve starořeckých Aténách. Populismus nebyl ničím jiným, než základním kamenem vlády svobodných občanů obce, který si oni sami nazvali „vládou lidu“, čili demokracií. Šlo navíc o jednoduchou a průhlednou formu demokracie přímé, na rozdíl od komplikovaných a mnohdy neprůhledných postupů mnohem později vzniklé demokracie zastupitelské.

S populismem to ovšem není až tak jednoduché, protože k populismu se často uchylují i nedemokraté, zejména pak diktátoři. Ale: nástupu diktátorských režimů vždy předchází obrovská vlna zastrašování, ať už formou propagandy nebo rovnou vražděním a kriminalizací politických odpůrců menšiny, která stojí okolo diktátora. Připomeňme jen bolševickou revoluci v Rusku, nástup fašistů v Itálii, Hitlerovy nacistické SA v Německu, komunistický režim na Kubě či severokorejské Kimy. Vzpomeňme na gulagy, koncentrační tábory a jiná „převýchovná“ či rovnou vyhlazovací zařízení. Když diktátor takto „zpracuje“ občany svého území, uchýlí se nakonec také k určité formě populismu, aby tak zdánlivě oprávnil svou další existenci a vládu. Lenin, Stalin, Mussolini, Hitler i Castro a další se v tomto ohledu chovali a chovají všichni podobně.

Musím tedy hned na počátku zdůraznit, o jakém populismu je řeč. Jde mi výhradně o populismus v rámci fungující demokracie. Takový populismus, který volá po návratu k prvkům přímé demokracie alespoň do té míry, jak to již delší dobu vidíme ve Švýcarsku. Jde mi o populismus, který v žádném případě nemůže skončit diktaturou, protože naopak posiluje prvky stávající demokracie. Jde mi o populismus, jehož smyslem je boj proti omezování občanských svobod, boj proti tzv. politické korektnosti, kterou chtějí zavést marxisté vstalí z popela jako všeobecnou normu vyjadřování, a také boj proti nastupující nelegitimní cenzuře prováděné všelijak ohlupovanými a všelijak zaplacenými aktivisty.

Populismus jako politické hnutí nechce v dnešních demokraciích nic jiného, než zesílit důraz na respektování přání většiny voličů, či obecněji občanů státu. Námitky, že občané jsou jakási nevědomá a hloupá masa, neobstojí. Neznám jediný národ, který by se dobrovolně vzdával své suverenity, své kultury, svého jazyka a zároveň svých nejlepších tradic. Neznám národ, který by se vzdával fungující demokracie ze své vlastní vůle.

Populistickému politickému hnutí se daří v Polsku, Maďarsku a v poslední době překvapivě i v Rakousku a Itálii. A zcela jistě se připojí i další národy, protože se hraje o mnoho. Skoro bych řekl, že o všechno. Právě proto jsme byli blízkými svědky dvou pokusů o protivládní puč, které měly zvrátit výsledky posledních voleb. Nejprve na Slovensku, a v těsném sledu i u nás. Cílem bylo rozbít jednotu bloku V4, který úspěšně vzdoruje nepřijatelným plánům všech odnárodňovačů a globalizátorů. V této bitvě nás už po několikáté zachraňuje převažující veřejné mínění občanů. Dokazuje to, že Slováci ani Češi, Moravané a Slezané nejsou v žádném případě národy hlupáků. Pučistům nepomohly ani uměle svolávané demonstrace naivní a desinformované mládeže, finančně podporované cizími globalizačními silami a jejich fondy. Výsledkem je, že hnutí ANO Andreje Babiše získává v posledních průzkumech více než 32 procent preferencí, což je podstatně více než před volbami. Průzkum ze 4. prosince hovoří dokonce o čtyřiceti procentech.

Jistě, jediný skutečný průzkum se jmenuje volby, ale i tahle čísla svědčí o zajímavém vývoji.

Pokud chceme demokracii nejenom udržet, ale především zlepšit její úroveň, je právě široké politické populistické hnutí naší jedinou nadějí. Pochopili to však také ti, kteří nám chtějí demokratické svobody postupně omezovat a nakonec zlikvidovat suverenitu národních států beze zbytku. Podívejme se jen na jednostrannou a někdy i navztekanou reakci některých televizních stanic po neúspěchu puče. Co jiného jsme mohli čekat od sdělovacích prostředků, které tak často posluhují různým nadnárodním uskupením, potažmo jejich zjevným i skrytým protinárodním snahám? Boj o přežití národů tedy nekončí, jen pokračuje dál. V následujícím si ukážeme, že se nejedná pouze o Evropu, boj o zachování pravé a nezfalšované demokracie probíhá někdy více skrytě, jindy zcela otevřeně, téměř po celé naší planetě.

Situace na severoamerickém kontinentu je možná trochu odlišná než v Evropě, ale ve svém jádru je velmi podobná. Kanadsko-český žurnalista Petr Adler, mimochodem můj letitý a velmi vzácný kamarád, mi poslal televizní záznam politické debaty ze seriálu „Debaty Petera Munka“, která proběhla asi před měsícem v Torontu. Proti Davidu Frumovi, americko-kanadskému dosti slavnému politickému komentátorovi, stanul Steve Bannon, muž s velmi členitou minulostí, který byl naposledy vedoucím Trumpovy volební kampaně a pak po sedm měsíců jeho hlavním strategickým poradcem. Oba dva republikáni. Zatímco Frum obhajoval liberální až neoliberální postoje republikánů, Bannon, zakladatel nového hnutí pravicově orientovaných populistů „The Movement“, mu oponoval a vysvětloval důvody vzniku a záměry nového hnutí. Ačkoli ta debata pro kanadské publikum (bylo jich tam asi jako v pražské Lucerně a neobešlo se to bez krátké výtržnosti skupinky sorosovských „mládežníků“) dopadla jinak, pro mne se stal vítězem debaty Steve Bannon. Už jen proto, že jeho populistické hnutí vytváří protiváhu Sorosově „Open Society Fund“ a že dalším jeho důležitým cílem je změna nepříliš demokratického vedení EU, které v mnoha ohledech selhává.

Možná se zeptáte, jak jsem přišel na to, že populistické hnutí je hnutí celosvětové. Stačí jen vystrčit hlavu z písku a porozhlédnout se. V Evropě je jádrem hnutí unijní skupina států V4, ke které se volně přidávají Rakušané a Italové. Nekorunovaným lídrem se stává po zásluze maďarský premiér Viktor Orbán. V Německu je na vzestupu AfD a sílí odpor vůči politice kancléřky Angely Merkelové. Podobná situace je v Nizozemí, Dánsku a možná i v Belgii. Katalánská rebelie proti socialistické vládě ve Španělsku má stejné příčiny. Ani francouzskému prezidentu Emmanuelu Macronovi se nepodařilo umlčet a zlikvidovat Marine Le Pen, jak kdysi sliboval. Ve Spojených státech je zárukou nejen respektování, ale také postupného plnění „přání amerického lidu“ prezident Donald Trump a jeho nová administrativa. Poslední americké „mezivolby“ nelze hodnotit jinak, než jako celonárodní potvrzení správného kurzu Trumpovy politiky. A je zde novinka. Vítězem brazilských prezidentských voleb se stal Jair Bolsonario, kterého levicoví liberálové označují za krajně pravicového. Navzdory této nálepce prohráli brazilští socialisté na celé čáře.

U nás, když někdo dostane nálepku pravicového extrémisty, tak se srdečně zasmějeme, protože jsme levičácké nálepkování už dávno prokoukli. V Brazílii nevyhrála nějaká „extrémní“ pravice, ale demokracie bez přívlastků. Je to jen další potvrzení správnosti a potřebnosti populistického hnutí ve světovém společenství demokratických zemí. Prezident Bolsonario během své povolební tiskové konference na adresu různých aktivistů jasně řekl, že nebude žádným způsobem podporovat kteroukoli menšinu na úkor většiny svého lidu, protože za jeho vlády bude platit zákon a ostatní pravidla pro všechny stejně.

Populistické hnutí už nyní zasahuje Evropu, Severní Ameriku, Austrálii a první vlaštovka přistála i v Jižní Americe. To se snad někomu zdá málo? A to jsme teprve na začátku celého procesu. Lid si svou demokratickou vládu uhájit musí, jinak by se moderní dějiny se všemi svými hrůzami a rychlým zabíjením milionů lidí mohly klidně opakovat. A to si, alespoň doufám, nikdo z nás nepřeje.