Nevěřil jsem vlastním uším, když jsem slyšel premiéra Topolánka uštěpačně vyjmenovávat, kde všude se slavilo po pádu jeho vlády. Na prvním místě ruská ambasáda, pak Pražský hrad, sídlo pražského magistrátu a sídlo opozice. Jedině spiknutím si pan Topolánek umí vysvětlit, že jeho vláda padla. Ani špetka reflexe, ani kousek přiznání, že nedokázal udržet koalici pohromadě, že možná udělal chyby, že možná vládu založil špatně, že bere vážně projev nedůvěry, který mu vyslovila Poslanecká sněmovna. Jen ukřivdění a hořkost. On přece vládl tak dobře, bojoval se zlem a měl proto právo používat všechny prostředky na udržení této nejlepší vlády.

Pan premiér se plete. Opozice neměla co slavit. Pouze plnila svou roli. Po vyčerpání všech prostředků jak přinutit vládu změnit způsoby vládnutí. Vláda ve snaze zajistit svou vratkou, na přeběhlících založenou stabilitu byla nucena ke stále rozsáhlejším zásahům do justičního systému, práce státních zastupitelství, policie i soudů. Takzvaný stroj negativní a pozitivní motivace šrotoval stále větší počet obětí. Kauza Čunek vyvolala kauzu „justiční mafie“, odvolání soudce Cepla, odvolání doktora Bašného... Katalyzátorem hlasování o nedůvěře vládě se ovšem stala kauza poslance Wolfa a premiérova rádce Dalíka, který nabídl redaktorovi České televize za pro stabilitu vlády nežádoucí pořad kompenzaci v podobě kompromitujících materiálů na lídra opozice Jiřího Paroubka.

Využili jsme všech prostředků k protestům – interpelace, žádosti o zřízení vyšetřovací komise, opakovaně jsme premiéra vyzvali k odvolání nejvyšší státní zástupkyně Vesecké. Stále jsme opakovali, že politické ovlivňování justice musí skončit, protože vážně ohrožuje fungování státu. Jak napsal Jiří Přibáň, pokud se ve společnosti stávají soudci a justice nevěrohodní, hrozí politická zvůle a zkorumpovaná vláda.

Bylo by nesmírným selháním opozice, kdyby z jakéhokoliv důvodu takovýmto ohrožením společnosti nečelila. Nebo kdybychom řekli, že jejich řešení odkládáme o půl roku. To by nikdy ve Spojených státech nevznikla aféra Watergate. Nikdy by americká společnost nedostala zásadní informaci, že určité praktiky a zneužívání politické moci jsou nedovolené a budou příště trestány. To, že komise amerického Kongresu vyšetřila tuto kauzu a viníci byli potrestáni, změnilo celou společnost a upevnilo americkou demokracii. Už Karl Popper napsal, že opozice má ještě významnější roli než vláda. Ona je základem možnosti změny. To, že se na určité praktiky dá červené světlo a STOP vládě, to je základ demokracie a to dává naději. Bylo by strašné selhání téhle role se vzdát.

Sociální demokracie nehlasovala nedůvěru vládě proto, že by se chtěla dostat ihned k moci. Nehodláme se stát vládní stranou. Na to nemáme ve Sněmovně hlasy, jsme stále „jen“ opozice. Ani jsme nehlasovali nedůvěru vládě, abychom si zvýšili preference. My si jen plníme povinnost opozice v situaci, která hrozí trvale vážně poškodit celou zemi.

Kéž by si takto odpovědně plnil své závazky také premiér Topolánek. Jeho poslední vystoupení v Evropském parlamentu působí dojmem: Já končím, tak teď mohu říkat cokoli. Konečně to těm Američanům natřu!

Premiérovo vyjádření, že americké pumpování finančních stimulů do ekonomiky je „cesta do pekel“, vyvolalo nejen pozdvižení, ale i úvahy podobné komentáři ve Financial Times, který říká, že se ukazuje, že je opravdu třeba vytvořit úřad Stálého předsedy Evropské rady, který by nerotoval jako dosud. Tragika Topolánkova vyjádření je v tom, že přichází několik dní před vrcholným summitem G-20, k němuž se upínají naděje, že vytvoří alespoň předpoklady společného postupu klíčových světových hráčů. Všeobecně se cítí, že jde o hodně a že potřebujeme dohodu. Otevřený neúspěch G-20 by byl zlým vzkazem finančním trhům. Topolánkův výrok, že americké pumpování peněz do ekonomiky je „cesta do pekel“, je projevem zarážející nesolidarity.

Můžeme nesouhlasit s americkou cestou z krize, ale ona je v každém případě výsledkem obrovské intelektuální práce a široké odborné diskuse. Paul Krugman vysvětluje, že se nacházíme na nakloněné rovině, můžeme se zřítit každou chvíli dolů a masivní finanční injekce mají za úkol nás před tímto pádem zachránit, umožnit nám vyškrábat se nahoru, nastartovat oživení a rozjet stroj americké ekonomiky, který by pak mohl potáhnout i řadu ostatních. Jde o to za každou cenu obnovit důvěru a obnovit výkon ekonomik. Nikdo ještě neví, jestli se to povede. Kolik peněz by na to bylo třeba. Ale je to naděje. Nejen pro USA.

Nevím, jestli tohle vše si premiér Topolánek uvědomoval, když mluvil o cestě USA do pekel. Nevím, jestli si uvědomoval, jak těsně je na americkou ekonomiku navázána například ekonomika německá, na kterou je zase těsně navázána ekonomika České republiky.

Premiér Topolánek by neměl v této chvíli přenášet vnitřní problémy naší politické scény do své role předsedy Evropské rady. Měl by se chovat racionálně a mužně, nenaříkat a neprohlašovat suverénně o druhých, že jsou na cestě do pekel. A měl by mít i na paměti, že stále ještě nemluví jen za sebe, ale za celou unii.

Nestačí připomínat odpovědnost těm druhým. Premiér by si měl sám uvědomit všechny své závazky na mezinárodní scéně, včetně ratifikace Lisabonské smlouvy. Česká strana sociálně demokratická mu v tom bude stoprocentně nápomocna. Máme zájem řádně a plnohodnotně dokončit české předsednictví EU.

místopředseda Sněmovny za ČSSD