V prvním soupeření politických sil šlo zejména o odstavení zprofanovaných komunistů od moci a nastolení nového směřování naší země v kontextu pádu despotických režimů udržovaných při životě imperiálním Sovětským svazem. U volebních uren v roce 1992 již dominovala hospodářská témata a národnostní problémy uvnitř federace. Pod emancipačním tlakem Slováků, a v nemalé míře i jejich specifických názorů na transformaci zaostalé ekonomiky, se rozpadá společný stát. V tomto čase se již zformovaly politické síly na pravé straně spektra, na levici zůstávají nadále nejsilnějším subjektem komunisté. Do soutěže o parlamentní křesla v roce 1996 již razantně vstupuje na levici vyprofilovaná ČSSD.

Mezi léty 1992 a 1996 si začaly vlivové skupiny více uvědomovat, že ovládnutím silných politických stran se mohou lépe dostat ke štědrým zdrojům z málo kontrolovaných státních a komunálních zakázek, že mohou podstatně posílit vliv na rozhodování v procesech vrcholící privatizace. Vstupem těchto sil do politické soutěže se začaly daleko víc a častěji prosazovat úzké ekonomické zájmy nad těmi, které by byly prospěšné pro celou společnost a její vývoj. Předobrazem těchto změn se stala nejdříve politická korupce tehdejších stran formou štědrých sponzorských darů, která rychle přerostla v korupci vlivných osob. V dalším procesu již vstupují tyto síly přímo do vnitrostranických bojů s cílem ovládnout tato uskupení a potažmo i stát.

Politické strany se formovaly velmi hekticky, bez nezbytných pevných filosofických základů. Jejich členská základna je, troufám si říci, z 90 % myšlenkově neukotvená, neurovnaná stejně jako bylo v roce 1990 beztvaré legendární Občanské fórum. Na vnitrostranické dění mají rozhodující vliv jen velice úzké skupinky, většinou upřednostňující vlastní zájmy před těmi společenskými. Jsme proto často svědky likvidací nepohodlných vnitrostranických skupin, které se odvážily – byť jen velmi opatrně – kritizovat tyto neblahé poměry. Z podobných pohnutek také velké strany přispívaly k zániku těch menších.

V silných stranách se kvůli likvidačním praktikám usadil strach vytáhnout do boje proti těmto demokracii bezprostředně ohrožujícím nešvarům. Spolu se schopnějšími členy se postupně vytratila i názorová pestrost a téměř zanikla spontánní diskuse. Tyto strany byly ovládnuty všehoschopnými lidmi ruku v ruce s těmi, kteří se s nimi „vezou“ k moci tolerancí účelových prostředků – i když jde třeba o porušování vlastních stanov. Strany řídí despotičtí vůdci. Atmosféra jejich kongresů a sjezdů velmi připomíná ovzduší sjezdů KSČ příznačné bezduchým tlacháním představitelů k apatickému, veskrze pasivnímu shromáždění.

V praktickém životě těchto stran ubývá demokracie a přibývá prvků účelovosti. Proto výměna na čelních pozicích v ČSSD pod tlakem různých lobby (Zeman, Špidla, Gross, Paroubek) nebo nástup Petra Nečase v ODS nepovede k takovým změnám, které by do české politiky přinesly něco výrazně dobrého.

Petr Nečas vstoupil na politické kolbiště v roce 1992 a za těch osmnáct let jsme od něj neslyšeli žádné zásadní vyjádření k neblahému vnitrostranickému vývoji, s výjimkou několika epizodních štěků v kauze Tlustý. Pamatuji si jej však dobře z obhajoby porušení stanov Výkonnou radou ODS ve věci nominace lídrů do voleb v krajích. Tehdy tento orgán ODS vyhlásil za lídry kandidátek osoby, které ještě nebyly nominovány Regionálními sněmy, s odůvodněním, že on přece musí, přes svůj nesouhlas, zastávat hlas většiny ve Výkonné radě! Nebylo tedy důležité poukazovat na zásadní porušení pravidel, ale odůvodnit hloupě účelové rozhodnutí. Od tolerance porušování stanov je velmi blízko k porušování zákonů i k jejich účelové interpretaci, a proto jsem mu řekl něco v tom smyslu, že jeho rezignace na tehdejší funkci by byla v takovém případě čestnější. Nový, sice „neušpiněný“, ale poddajný šéf ODS tedy bude v tomto spolku zajišťovat stejnou krycí službu, jakou nabízí Pavel Bém v Praze.

V ODS a ani v ČSSD není vidět žádný náznak změny, náznak očisty. S železnou pravidelností propukají velké i malé korupční aféry (a to se skutečně provalí jen minimum případů) a strany se více věnují jejich zatloukání než poctivému hledání systémových řešení. Na zřídka opuštěná místa v jejich vedení nastupují lidé obdobného ražení, kteří se brzy zařadí do nenapravitelného houfu a přejmou jeho praxi i rétoriku. Důležitější pro ně je nestavět se proti proudu, nechat se nést k moci a udržet se u ní co nejdéle. V důsledku jsou pak pro současnou osádku Poslanecké sněmovny a Senátu skutečné problémy společnosti zcela podružné.

Šestkrát nám bylo mnoho slibováno a velmi málo z toho plněno. Šestkrát jsme slyšeli slova o nápravě domácích pořádků a nikdy se jí nedočkali, protože u většiny důležitých aktérů dnešní politické scény je rozdíl mezi slovy a činy příznačný. Je tedy jednoznačně čas na změnu.

člen Předsednictva Konzervativní strany a kandidát č. 1 v Jihomoravském kraji ve volbách do PS v roce 2010