Aféra s dalajlámou kolem udělování státních vyznamenání prezidentem Zemanem k 28. říjnu ukazuje mnohem víc, než jen to, že a jak se politici a média s vervou pustili do zápasu o předhozenou kost. V první řadě aféra předvádí, kolik podstatného ke své škodě nevíme o tom, co vlastně 28. říjen znamená a bude znamenat pro smysl naší existence, a jak nesmlouvavě nás proto den státní nezávislosti testuje a soudí.

Stručně řečeno, 28. října 1918 se zrodila naše plnohodnotná státní a občanská svoboda. Zrodila se z tisíců obětovaných životů československých legionářů a životně riskantního úsilí našich politiků v dosud nevídaném dramatu čtyřleté světové války. Vznikl tak nově vydobytý svět pro důstojný, protože konečně plně svobodný, demokratický život. Svobodný život našich tehdejších předků, jejich následovníků, a nyní nás samotných. Naše svoboda se zrodila z velké války. A to se u nás, a žádnou náhodou, poté zatím dvakrát opakovalo, Jak u druhé světové války, tak u světové studené války. Všechny tři světové války pro nás skončily osvobozením a následným, časově tak či onak dlouhým či krátkým životem ve svobodě. Osvobozením geopoliticky rozhodujícího prostoru mezi Německem a Ruskem. Čas svobody nám byl od 28. října 1918 vyměřen na téměř dvacet let. Podruhé to byly ani ne tři roky. A nyní se již dost vážně hraje o délku našeho třetího svobodného období moderních dějin.

Jaký ale byl smysl svobodné existence, jíž jsme původně, tedy 28. října 1918, získali ze světové války, tehdejšího legionářského hrdinství v ní, a vůbec celosvětového válečného zápasu proti antidemokratickému Německu a jeho životně nepostradatelnému Rakousko-Uhersku? Jaké to byly ideály, z nichž se po téměř třech staletích z krve obnovila naše státní svoboda a jimiž se udržuje při životě? Tomáš Garrigue Masaryk je formuloval dost srozumitelně: Demokracie jako názor na život, nejen lidsky nedokonalý demokratický politický systém. Taková demokracie a svoboda znamenají úctu k druhému kvůli tomu, co se v každém z nás vztahuje k věčnosti. A demokratický politický systém samostatného státu je tu z tohoto filosofického hlediska kvůli naší svobodě. Je jejím občanským prostředím. Jeho smyslem je tedy svoboda. To nikdy nebude samozřejmé, ale jedině kvůli tomu stojí za to žít. 28. října 1918 k tomu naši předchůdci dostali draze vykoupenou příležitost.

Světovou válku tehdy ve prospěch demokracie a naší demokratické svobody rozhodly Spojené státy americké, které do r. 1917 do evropských konfliktů nezasahovaly. Masaryk USA dobře znal, a proto věděl, že to Wilsonova Amerika se svobodou a demokracií, na rozdíl od Německa nebo Ruska, myslí vážně. Na rozdíl od našich dnešních, ruské diktatuře posluhujících antiamerických křiklounů od komunistů po libertariány také věděl, že USA, na rozdíl od nás, od svého vzniku úspěšně pokračovaly ve svobodně zvolené cestě. Na cestě, kterou nám znemožnil po staletí trvající vnější rakouský útlak a násilí. A dobře věděl, že proto právě Američané chápou demokracii jako názor na život. Na rozdíl od Německa, Rakousko-Uherska a Ruska. A právě proto, z takto chápaných demokratických důvodů, viděl Masaryk v USA nám nejbližší demokratickou republiku. Ne kvůli velmocenské autoritě, ale kvůli příkladu demokracie a svobody jako sdílenému životnímu názoru a způsobu.

Po sedmdesáti letech se americký nátlak na ruskou komunistickou diktaturu reaganovskou zahraniční politikou ve středovýchodní Evropě v r. 1989 ukázal, podobně jako v r. 1918, jako vítězství demokratického světa. Tentokrát ve studené světové válce. A tak i od nás vyhnal ruské, a vůbec komunistické utlačovatele. Jejich dnešní putinovští pohrobci dělají vše pro to, aby se opět zmocnili i dávné československé kořisti z r. 1948 a 1968.

Co s tím má společného dalajlámovská aféra? Nemálo. Ukazuje totiž, že o středoevropskou kořist má zájem i čínská komunistická diktatura. A proto se i snaží významně ovlivnit českou politickou scénu. Na druhé straně je dalajláma budhistická, celosvětově uznávaná duchovní autorita, výhradně nábožensky reprezentující čínskými komunistickými vládci od padesátých let soustavně znásilňovaný tibetský národ. A právě životně nezbytný vztah duchovního života a politiky je podstatná skutečnost, kterou Masaryk jako zakladatel a první prezident československého demokratického státu velmi dobře chápal. Tuto skutečnost ale například prezident Zeman nechápe vůbec, jak to i výslovně potvrdil v neděli vysílaném televizním rozhovoru pro televizi Prima. Nejen jemu je tedy z českých politiků po této nesmírně důležité stránce smysl našeho Dne nezávislosti 28. října cizí.

Jestliže naše politická reprezentace dává přednost v daném případě čínským penězům před smyslem svobodné české státnosti, přijdeme nakonec jak o stát, tak o peníze. To se ale zdaleka netýká jen servility ke komunistické čínské diktatuře. Právě tak morálně a politicky trapné je odmítání sankcí proti agresivní ruské diktatuře a přijímání významné ztráty státní svobody v Evropské unii.

28. října je na místě se zeptat, zda jsou občané České republiky svrchovaným vládcem svého demokratického státu. Pokud si sami nedáváme všechny své zákony, pak ne. Pokud ustupujeme nátlaku mocných a bohatších, pak ne. A tak tomu bohužel nyní je. Nejen problém s dalajlámou nám říká, kdo jako stát jsme, kam směřujeme a kdo nám to vlastně vládne.

Autor je filosof