28.3.2024 | Svátek má Soňa


POLITIKA: Druhý, nebo třetí?

5.4.2016

aneb Topolánkův boj proti korupci

Politika kromě osobního obohacování nezákonným a většinou neodhaleným způsobem, jak svým výrokem, že v parlamentu si přišel každý poslanec bokem nejméně na pět „melounů“ (jako synonymum používám tento druh zeleniny, abych nemohl být všemi poslanci žalován), potvrdil můj bývalý kolega-advokát a pozdější ministr spravedlnosti a předseda Nejvyššího soudu JUDr. Otakar Motejl, je také zdrojem velké legrace. Stačí prolistovat staré noviny a vzpomenout si výroku Karla Čapka: „Nic není staršího než včerejší noviny.

Třeba takový projev předsedy ODS Mirka Topolánka na XVI. kongresu ODS v listopadu 2005. Již úvod tohoto projevu: „...tento kongres je tím pravým, zásadním krokem naší nadcházející půlroční pouti a nejsme na této pouti sami. Jdou s námi všichni, doma i venku, všichni, kteří znají cestu svobody. ... Vy, naši členové, jste jedním z předvolebních triumfů naší strany, jste základem týmu vítězství a právem se stáváte terčem soupeřů. Právem se vás, nás všech bojí. My se jich ale nebojíme.“ Dodejme, že se nebojí ani Rittig, ani Janoušek, ani Bém, ani Řebíček, ani Kocourek a ODS et consortes. Nikdo se nebojí – proč by se báli? Křídla věrné strany je přece ochrání: „Proto bych se rád obrátil na všechny takové slušné lidi, sdružení, iniciativy i další demokratické strany s návrhem na spolupráci v projektu demokratické nekomunistické aliance... Nevěřím, že zvítězí levice, naopak, věřím v nás a věřím českým voličům! Pokud ODS v devadesátých letech plnila unikátní roli transformačního tahouna a přebrala za to plnou odpovědnost, je dnes, jsme dnes, opět nuceni společně s občany převzít nemenší odpovědnost – stát se hrází, barikádou, ochráncem a nositelem myšlenek svobody.“

Opravdu krásně řečeno. Vzpomínám na ona modravá jeviště vyzdobená vzlétajícím ptákem, modré světlo pomalu zhasíná a delegáti tleskají. Nádhera. Pravice garantuje svobodu a demokracii – co více jsme si mohli přát my, kdo cítili a věřili pravicově. Jenže slova jsou slova. Byl jsem i na pozdějším kongresu, modré světlo i projev plný garancí a svobody byl stejný – dokonce i Rittig se zlatým řetězem v předsálí – ale přišlo i slovo, se kterým se vznosné věty ocitly v koši na odpadky. Doprovázela mě tehdy atraktivní kamarádka, štíhlá vyšší blondýnka, kterou jsem na chvíli opustil, abych jí přinesl kávu a zákusek. Ještě jsem nebyl zpátky, když si jí všiml kolemjdoucí předseda Topolánek, odcházející od mikrofonu. Změnil směr pochodu, zamířil k ní a pravil: „Co říkáte těm píčovinám zde?“ Obsahově to bylo správné, ale co Guth-Jarkovský nebo Ladislav Špaček? Gentleman promluvil k dámě!

Na tomto kongresu, výstižně charakterizovaném předsedou, zazněla i tato slova: „Říkám to jasně: naším úkolem a posláním je vrátit politice její obsah, smysl a důvěryhodnost. Zatočit s korupcí, nezaměstnaností a demotivujícím sociálním systémem. Podívejme se na naše protivníky, jsou čím dál zoufalejší, čím dál vnitřně nejistí, a proto čím dále útočnější. Oni už vnitřně touží po tom, abychom je vystřídali. Proč bychom to měli být my, kdo je vystřídá? Protože máme vizi a cíl. My víme, jak za ním jít. A my se k němu společně dostaneme.“ Připomíná to slavné churchillovské „krev, dřinu, slzy a pot“. Jak to britský premiér řekl dále? „Ptáte se, co je naším cílem? Mohu odpovědět jedním slovem. Je to vítězství. Vítězství za každou cenu – Vítězství navzdory všem hrůzám - Vítězství, ať k němu vede jakkoli dlouhá a těžká cesta, protože bez vítězství není přežití.

Winston Churchill a jeho Britové zvítězili. Topolánek a jeho ODS prohráli na celé čáře – nebyla to jen porážka, nebyla to jen katastrofa, nebyl to jen konec velkých hesel – byla to nebetyčná ostuda a pád do pekla korupce. I s těmi proklamacemi a hesly o svobodě, vítězství a demokracii. A jak to v historii chodí, na úplném konci byla ambiciózní žena, která ODS vtiskla svoji pečeť – kabelky, šperky a moc nad slabošským politikem. Pokolikáté už v historii?

Ovšem pravým hitem v citovaném Topolánkově projevu je: „Ve všem, co nám socialisté vyčítali, sami na celé čáře zklamali. Nepřinesli občanům zázračný recept na štěstí, ale uvrhli je do dna existenční nejistoty, zavalili je byrokracií a korupcí(sic), starali se více o o své úředníky než o skutečně potřebné, upláceli své voličské skupiny, které jim ale stejně nevěří.“ Je to tentýž Topolánek, který již tehdy měl svého Dalíka? Toho mopslíka, co jednal se zástupci zbrojařské firmy o nákupu pandurů a kteří byli tak hloupí, že jednali s nýmandem? Nebo naopak tak chytří, že věděli, jak to v Česku chodí? Paní soudkyně řekla, že Dalík jednal ve prospěch někoho třetího. A jeho obhájce JUDr. Tomáš Sokol se durdil, že soud jeho klienta odsoudil, aniž zjistil, kdo byl ten třetí. Kdybych na fakultě nedostal z logiky chvalitebně, ale výborně, tak bych na to možná přišel. Možná i na to, kdo byl druhý.

Ovšem vrcholem vrcholů, možná právě proto, že stanul na nejvyšším vrcholu světa, byl projev MUDr. Pavla Béma na výše uvedeném kongresu. Svou řeč o „modré šanci“, o tom, jak on a jeho ODS vymýtí korupci a zlořády zavlečené ČSSD do naší země, doprovázel úryvky z textů zpěváka Phila Collinse: „Don ́t be shy, give me your hand, its gonna be all right“; vskutku dojemnénestyď se – podej mi ruku – vyhrajeme! Tak to byl od Pavla Béma kalibr, který nepřekonal ani jeho lékařský kolega MUDr. David Rath svým útokem proti ministrovi Julínkovi: „Pane ministře, vy jste pijavice přisátá na státním rozpočtu.“ Co nabídl pan doktor Bém delegátům kongresu ODS? Odvahu, přesvědčivost a nasazení. Přitom musel zaslzet i jeho komplic lord Voldemort.

Co může být větším důkazem vzniku politicko-ekonomické mafie než existence dvojic Bém-Janoušek (Voldemort) a Topolánek-Dalík (Bralík)? Dodejme ještě, že označení „politicko-ekonomická“ není přesné. Přesnější je označení „politicko-ekonomická-administrativní“. Bez administrativy není možné tunelovat stát . Bože, jak se vždy smějeme „sjezdu přátel italské opery“ na Floridě, ve filmu „Někdo to rád horké“ a vzletným slovům Malého Napoleona přednášejícího řeč před dortem naplněným zabijákem se samopalem. To bylo v Americe v dobách, kdy kralovala mafie. U nás je větší sranda.

ODS měním k lepšímu, korupci potlačuji,“ brání se Petr Nečas v LN 3. prosince 2011. Hořké na tom je, že si to jen myslel a zapomněl, že i sbírání kabelek a šperků je korupce. Kdo u shora uvedených dvojic byl prvním? Určitě ten druhý. Dobře to vystihl bývalý vlivný muž ODS Vlastimil Tlustý, podle kterého byl „Dalík skutečný šéf ODS, Dalík nepracoval pro Topolánka, ale Topolánek pro Dalíka. Byl výlučným lobbistou, kterého politika vlastně vůbec nezajímala. Fungování ODS podřídil byznysu a provizím. Dalík byl vrchní kádrovák. Byl tím, kdo říkal, kdo a jaký post zaujme nebo z něj naopak vypadne. Krátce po nástupu Topolánka do pozice předsedy ODS začalo být jasné, že rozhodujícím člověkem byl Dalík. Jeho lobbistické zájmy rozhodovaly, kdo je osobou určenou k růstu a kdo je určený k likvidaci.“ Takže Malý Napoleon?

V roce 2012 zemřel Alexander Kramer, brilantní levicový novinář, známý svými celostránkovými interwiev otiskovanými v Právu. Jen kvůli nim jsem si sobotní Právo kupoval. Již v listopadu 2007 publikoval premiér Mirek Topolánek knihu svých šestnácti rozhovorů s Kramerem „Topolánek versus Kramer aneb 5 let české politiky (a žurnalistiky)“. Tam, stejně jak shora, premiér Topolánek představuje podobně velkými slovy sebe a ODS jako garanty boje proti korupční hydře ohrožující nás zleva. Když Alexander Kramer zemřel, napsal jsem o něm, že byl náš největší „interviewer“. Tento můj novotvar s uvedením mého jména jako autora použil Mirek Topolánek do svého nekrologu o něm. To mě potěšilo. Kdyby dnes velký interviewer žil, jistě by se expremiéra zeptal, jestli měl Marek Dalík ještě jednoho tak velkého kamaráda, jako je on. Kdo byl oním třetím králem, o kterém mluvila paní soudkyně? Nebo byli králové jen dva? Odpověď pana premiéra by mě také potěšila.