Působí u nás novodobý otrokářský systém nadnárodních společností?

Aby toho současného pokročilého socialismu nebylo málo, vytasila ČSSD po svém posledním sjezdu staronový programový cíl, o kterém hovořil před téměř čtyřmi léty bývalý ministr Jan Mládek. Popisoval tehdy v předvolební debatě záměry své, komunistickými idejemi silně postižené strany speciální zdanění obrovských finančních transferů mířících od českých firem k jejich zahraničním matkám či jejich tamním akcionářům. Záměrem zřejmě bylo obohacení eráru a až poté nucení silných dceřiných firem k investicím, nejlépe v ČR.

Tímto zamýšleným opatřením odhaluje ČSSD neuvěřitelnou plytkost svých ekonomicko-hospodářských tezí. Navrhované nové daně pro nejsilnější firmy na našem trhu, zejména z oblastí obchodu, energetiky, telekomunikací a finančnictví, přece zásadně naruší rovný přístup státu k domácím podnikatelským osobám. Neokomunistické ekonomické uvažování přivedlo socialisty ke stejnému řešení, k jakému se uchýlila levice v některých zemích EU. Je přece mnohem jednodušší úspěšným sebrat, co se jen dá, a získané prostředky „vhodně“ přerozdělit. Nejlépe tak, aby političtí sponzoři s korupčníky měli hody a chudší se zaradovali z mizivého přírůstku nějakého druhu státní almužny.

Správný národohospodář však ví, že každý bující přerozdělovací mechanismus vždy provází značné ztráty, tedy jevy, které nejvíce rozkládají demokratické systémy vládnutí, a navíc každé nové zdanění podvazuje výkony ekonomik.

V těchto souvislostech je třeba také přiznat, že zdravé hospodářství rovněž silně podvazují i ty příliš vysoké transfery finančního kapitálu za jeho hranice. Zdaněním těchto prostředků se však problém racionálně nevyřeší, protože toto opatření je možné snadno obcházet tím, že zahraniční „matky“ budou svým „dcerám“ účtovat například velmi těžce ocenitelná, nepřiměřeně nadhodnocená, know how, nebo vysají své „dcery“ prostřednictvím notně předražených služeb.

Přínos těchto daní do státního rozpočtu tedy nemusí v žádném případě naplnit představy socialistických ekonomů. Dozajista ani nenaplní jejich sny o vyšší investorské aktivitě těchto úspěšných firem. Ba naopak se zdá, že některé z nich stále nekřesťanštěji těží ze svých zákazníků, a dokonce i na úkor obnovy, či rozšiřování své infrastruktury. Raději odvádí maximum zisků za „hranice“ a trestuhodně nemyslí na podnikatelskou budoucnost. Přijde-li v důsledku tohoto neblahého trendu ke krizové situaci, budou se zcela jistě obracet na stále chudý stát o citelnou finanční výpomoc formou nevratné dotace. Jako jeden z velkých případů, které podobné chování demonstrují, je tristní situace v OKD a v nedávné době krize bankovního systému.

Z tohoto bludného kruhu vede jen jedna cesta, a tou je narovnání tržních poměrů prostřednictvím účinnějších zásahů jeho regulátorů, které vytvoří, a budou striktně udržovat, skutečně zdravé konkurenční prostředí. Institucí oprávněných k takovým zásahům máme více jak dost. Vzpomeňme alespoň ty nejdůležitější, kterými jsou úřady Antimonopolní, Telekomunikační, Státní energetický, Česká obchodní inspekce atd. Přispět k ozdravení podnikatelského prostředí musí svým dílem také kvalifikovanější, rychlejší a účinnější ochrana před případnou hospodářskou kriminalitou.

Nelze tedy zřizovat další a další bohatě financované úřady a nakonec konstatoval, že jejich prostřednictvím stát není schopen regulovat v těchto hospodářských odvětvích ceny a monopolní chování, hospodářských obrů vůči drobné konkurenci. Špatně regulované firmy mají v naší republice obrovský prostor na poli cenové politiky, a to v důsledku bezradnosti uvedených úřadů. Připouštějí tím nezřízené (a nekontrolované) odčerpávání zdrojů vygenerovaných na našem trhu do zahraničí.

Tento neblahý trend může v klidu přetrvávat také v důsledku nedostatku vůle u politických elit problém řešit. Svou negativní úlohu v tomto směru mohou sehrávat nejen bohaté sponzorské dary na opulentní volební kampaně, přidělování lukrativních míst pro „vysloužilé“ politiky, ale i obyčejná špičkově zakrytá korupce. Zmírnit tyto toky ochuzující naše hospodářství, a taktéž samozřejmě i příjmy státní pokladny, tedy nelze prioritně řešit vyšším zdaněním těchto bohatě ziskových firem.

Postup proti těmto jevům ochuzujícím naše společenství tedy musí mít velmi široký záběr, a hlavně musí být systematický a dlouhodobý. První, kdo má z takových opatření mít prospěch ve formě nižších cen, nižších úroků z půjček, rozumných úroků z uložených peněz, menšího daňového zatížení, nebo třeba zdravějších potravin, či dostupnějších služeb, je občan. Taková opatření přinášejí tu nejzdravější sociální podporu, protože ušetřené peníze nemusí k lidem putovat přes přerozdělovací systémy, a působí vůči všem velmi rychle.

Opatrné příklady zdravé a dravé konkurence se již v těch nejdůležitějších sektorech objevují. Například v bankovním sektoru se objevují malé ústavy, které na trh vstupují s mnohem přehlednější finanční politikou, odbourávají manipulativní bankovní poplatky s cílem nabízet laikům srozumitelné a snadno pochopitelné služby. Těchto vlaštovek je však stále velmi málo, a mají (zatím) velmi malou kapitálovou sílu. Chybí jim také jednoznačná podpora ze strany zákonodárných sborů a exekutivy. Cesta, na které bychom měli dospět až do úrovně úročení spotřebitelských úvěrů méně jak pěti procenty (což není na západ od nás nijak výjimečné), nebo větší odpovědnosti za to, komu se půjčuje, bude ještě hodně dlouhá a trnitá.

Také odstranění monopolu v oblasti dodávek energie a plynu má své viditelně kladné výsledky. V těchto oborech se úspěšně uplatňuje několik domácích, rychle rostoucích, firem. Zbývá najít mechanismy, které přinutí majitele rozvodných sítí v dostatečné míře obnovovat a rozšiřovat možnosti této infrastruktury. Zdravá praxe v tomto směru přece musí výrazně prospět i stavebnímu oboru.

Snad nejhorší je situace v oboru telekomunikací. A to přesto, že na trhu působí čtyři hlavní operátoři. Tento segment trhu je značně deformovaný „množstevními slevami“ ještě více, jak ten bankovní svými poplatky. Cena za stejnou službu se tak značně liší u jednotlivých zákazníků. Opět prohrávají zejména ti lidé, kteří patří do nejnižších příjmových skupin.

Také praxe tvorby balíčků s internetovými službami, které například starší generace nevyužije (vycházím z osobní zkušenosti), je nepřijatelná. Nemělo by se stávat, aby zákazník musel přijmout a hradit službu, kterou si nepřeje.

Obdobně nemorálně se tyto společnosti vyviňují ze situací, kdy bez vědomí (a přičinění) jeho majitele proudí do jeho přístroje značné objemy drahých dat, s odvoláním na používaný přístroj, který tomuto jevu neumí bránit. Automatické změny, či opravy, programů musí být zahrnuty v ceně služeb (včetně objemu v této souvislosti přenesených dat).

Věřím, že se všichni shodneme, že nejlepším řešením by bylo vymanění (opatrnických) úřadů regulujících výše uvedená odvětví z moci zkorumpovaných politických elit, schválení zákonných pravomocí (a odpovědnosti!) na základě kterých by mohly účinně zasahovat proti monopolnímu a neetickému chování (byť umně skrývanému a excelentně zdůvodňovanému) a dokázaly tak spravedlivěji vyvážit práva dodavatele s těmi spotřebitelskými.

Socialisté mívají plné pusy hesel, jakými jsou nekompromisními zastánci „normálních“, tedy v jejich pojetí chudších, občanů a mnohdy následně bezostyšně (jako v tomto případě) sahají do jejich poloprázdných peněženek. Nejen tímto navrhovaným zdaněním „přes prostředníka“. Každému soudnému občanovi musí být jasné, že mnohem lepším řešením je zdravá konkurence, která povede ke snížení cen energií, peněžních či telekomunikačních služeb. Smiřme se ale v našich poměrech s tím, že v některých případech v tomto směru nepokročíme bez tlaku regulátora.

Bude-li lépe fungovat trh, zůstane všem v kapsách více peněz pro oživení spotřebního trhu, a mnozí z těch chudších se nedostanou snadno do svízelných situací, které končívají zvoněním exekutora na jejich domovní zvonek. I erár určitě bude mít větší příjmy, ale získá je citlivěji.

Konzervativní strana