Kulisy současné vnitropolitické situace, jež je někdy označovaná jako vládní či dokonce ústavní krize:

- minoritní koaliční vládní strana ČSSD z jakýchsi sebevražedných a nevysvětlovaných důvodů zarputile trvá na nominování svého místopředsedy do pozice nějakého ministra, tak třeba, když už je to místo zrovna volné, pro kulturu;

- premiér Babiš je koaliční smlouvou zavázán k tomu, aby koaličního nominanta, tedy t.č. jejich místopředsedu Šmardu, prezidentovi za ministra navrhl, což rovněž učinil, a to přesto, že - jak sám říká - se nedomnívá, že by tento nominant byl k této funkci kvalifikovaný;

- prezident Zeman, po několikatýdenním zdržení, v předem ohlášeném termínu poloviny srpna prostřednictvím svého tiskového mluvčího „požádal předsedu ČSSD Jana Hamáčka, aby mu prostřednictvím předsedy vlády navrhl jiného kandidáta“, se zdůvodněním, že pan Michal Šmarda není k této funkci odborně kompetentní;

- ČSSD v této situaci, ve shodě s halasně argumentující opozicí a mediálním mainstreamem v čele s veřejnoprávní ČT, po premiérovi žádá (zřejmě ve snaze prezidenta a premiéra navzájem rozeštvat), aby si jmenování místopředsedy Šmardy ministrem od prezidenta vynutil podáním ústavní žaloby na prezidenta, což premiér z rozumných důvodů (např. proto, že se takto jmenování ministra vynutit nedá, a také proto, že názorově není s prezidentem ve sporu, ale ve shodě) odmítá;

- anti-zemanovská a anti-babišovská opozice, včetně celého mediálního mainstreamu, a se sebevražednou asistencí většiny vedení ČSSD pod kmotrovskou taktovkou dosluhujícího europoslance Pocheho, této situace využívá k bombastickému a hysterickému mediálnímu humbuku o údajném porušování Ústavy, ústavních zvyklostí, pravidel a tak podobně a tvrzení, že je demokracie ohrožená a tak dál (mimochodem, oni to možná netuší, ale 90 % národa jejich výkřiky vůbec, ale vůbec nesleduje);

- právní výklad předmětného ustanovení Ústavy připouští (nejméně) dvě interpretace: (1) formální návrh premiéra na ministra je podmínka NUTNÁ - tj. bez jejího splnění prezident ministra jmenovat nesmí, s jejím splněním ministra jmenovat MŮŽE (ale nemusí); (2) návrh premiéra na ministra je podmínka POSTAČUJÍCÍ - tj. při jejím splnění prezident navrženého jmenovat MUSÍ. Mediální mainstream v čele s jejich ČT, opozice a sebevražedná, tzv. liberální klika ve vedení minoritně-vládní ČSSD první interpretaci cenzuruje a blokuje její přístup do veřejného prostoru, zatímco druhou interpretaci předkládá jako jedině možnou.

- pod tlakem této mediální bouře ve sklenici vody se premiér Babiš nechal slyšet, že pokud situace nebude do konce vládní dovolené (26. srpna) vyřešená, tak že učiní zásadní kroky.

Nyní se všichni ptají, jaké tyto zásadní kroky asi mohou být. O tom, často zcela blábolivě, většinou zjevně nezatíženi znalostí základních meritorních faktů, mudrují různé mluvící hlavy, většinou s jediným, více či méně dovedně skrytým cílem, a sice poplivat buď premiéra, nebo prezidenta, nejlépe pak oba. Abych byl konkrétní, tak například v úterý 30.7. to předvedl jakýsi Petr Hartman, prý komentátor Českého rozhlasu, avšak z neuvedených důvodů puštěný do vysílání jejich České televize. Mj. lživě, s evidentně dehonestujícím záměrem tvrdil, že premiér „zásadní kroky slibuje opakovaně už dlouho“. Kromě toho, že to prokazatelně není pravda, tak je to i v rozporu s dřívějšími tvrzeními téže sorty profesionálních „komentátorů“, kteří premiérovi doposud vyčítali, že se situací nezabývá dostatečně. Nuže, nyní – poprvé - premiér ohlásil, že učiní zásadní kroky, pokud nebude problém ke stanovenému datu vyřešen.

A jaké teda ty zásadní kroky mohou být? Tak třeba takové, zde je jedna z možných variant:

V kroku č.1 premiér pošeptá do ouška předsedovi minoritní koaliční strany, že pokud nezmění svoji nominaci a nenavrhne jiného kandidáta na pozici ministra kultury, a to jemu i prezidentovi přijatelného, tak že v takovém případě ON (tedy premiér) vypoví koaliční smlouvu. Po této informaci buď ČSSD změní nominaci, čímž dovrší dosavadní sebezostuzování, anebo premiér udělá krok č. 2 a vypoví koaliční smlouvu (pozn.: tím koaliční smlouva přestane být účinná, a to vč. závazku demise celé vlády v případě odstoupení ministrů ČSSD). Pak navrhne prezidentovi odvolat socialistické ministry a zrekonstruuje vládu přeobsazením uvolněných ministerských pozic podle vlastní (a zřejmě i prezidentovy) úvahy. Roztomile trapná by byla varianta, kdy by se obě do té doby koaliční strany začaly předhánět, kdo koaliční smlouvu ukončil dřív, zda ANO jejím vypovězením, anebo ČSSD demisí svých ministrů..

A bude vymalováno. Odpůrci působení ČSSD ve vládě - zevnitř i zvnějšku - budou moci být spokojeni. Schválně, jak dlouho jim, zejména těm uvnitř, to uspokojení vydrží. (Mimochodem, bez zvýšené pozornosti tak spadnou pod stůl i všechny požadavky ČSSD na úpravu rozpočtu.) Opozice pak samozřejmě může znovu nechat hlasovat o nedůvěře vládě. Pak bude na premiérovi, aby jednáním se všemi parlamentními stranami (i nezařazenými poslanci, jejichž počet by mohl výrazně narůst) zabránil vytvoření ad hoc koalice pro nedůvěru vládě. Ale i kdyby se mu to nepodařilo (50/50) a nedůvěra byla odhlasována, pak nově jmenovaný premiér Babiš bude sestavovat novou vládu... nepochybně bez Šmardy a zřejmě i bez Pocheho a jeho Petříčka (a zástupu 150 sociálních demokratů na MZV). A vláda buď důvěru dostane, anebo budou skutečně předčasné volby. Pokud opoziční strany včetně ČSSD chtějí tohle, tak to mohou dostat. Rozporuplné pocity poslanců stran, které takto vypadnou z parlamentu (např. ČSSD a TOP 09), při těchto hlasováních jim nezávidím.

A když se tento manévr ověří jako úspěšný, může být opakován při jakémkoliv dalším vnitrokoaličním sporu.

Osobně tipuji, že Hamáček změní nominaci - ale to už ho nezachrání. Ten úděsný debakl, kam dovedlo kdysi oprávněně hrdou ČSSD její současné juvenilní vedení... Jak dlouho ještě jim to budou jejich spolustraníci trpět?