To mě napadlo poté, kdy jsem si poslechla výsledky druhé přímé volby českého prezidenta. Poté, kdy jsme kolem silnic a dálnic viděli obrovské obrazy (nikoli billboardy, ty přece už dávno neexistují) kandidátů. Poté, kdy jsme v poštovních schránkách nacházeli dopisy, kartičky či noviny, které nám toho „jediného možného a zaručeně nejlepšího“ kandidáta nabízely. Poté, kdy na stranách obou kandidátů jsme viděli a slyšeli „doporučení“ volebních štábů, významných a „významných“ osobností.

Protože u nás je přímá volba prezidenta dvoukolová, den či dva po skončení prvního kola byl chviličku klid. A pak znovu. Navíc rozhlasové a televizní rozhovory - ať každý posoudí, jaké kvality. A nakonec poslední večer otázek a odpovědí v setmělém Rudolfinu.

Dívali jsme se na dva pány, které osobně většina z nás nezná a nikdy je nebude moci poznat. Na pány, kteří v rozhovorech mohou říkat cokoli a na obrazovkách se mohou tvářit co nejvíce lidumilně. Nebo kteří třeba zrovna v ten den měli bolení zubů, které nezahnala ani celá tuba prášků. Díky tomu, že je neznáme, nemůžeme posoudit, jak dalece věrohodně se před kamerami projevují. Proto usuzujeme z povrchních znaků, jakou měl který kandidát kravatu, jak jej moderátoři usadili do křesla, jak zdravě či nezdravě vypadá či dokonce jestli je nebo není fešák. Posuzujeme vlastně obraz, nikoli reálnou osobnost.

Ať mi prominou všichni, kteří si udělali klasickou tabulku plusů a minusů a podle jejího výsledku se rozhodli k volbě. Ale podle čeho i ty plusy a minusy hledat? Jestli ten který pán umí dost světových jazyků? Jestli zná více či méně různých potentátů doma a v zahraničí? Jestli jezdí bavorákem nebo škodovkou a jeho obleky jsou z Milána nebo z Prostějova? Jestli mluví plynně a neráčkuje a nezadrhává? Nebo zda má raději dechovku nebo vážnou hudbu? Je to to opravdu podstatné?

To všechno jsou otázky, které si běžný obyvatel a občan může klást. Ti, kteří se opravdu zajímají o politiku a rozhodují se podle jiných kritérií, ať mi prominou, ale většina obyvatel se rozhoduje podle takto vytvořených sympatií či antipatií. A jak kdysi řekl Miroslav Kalousek, „volby jsou emocionální záležitost“. A co druhý den, až se z té emoce vyspíme?

Pokud volíme poslance či pokud bychom přímo volili starostu (ale není to tak jednoduché, pokud by neměl odpovídající pravomoci), můžeme kandidáta potkávat na ulici nebo dokonce v autobuse (i to se v 90. létech stávalo). Bydlí možná v našem domě, nebo o dva bloky dál. V takovém případě je volba alespoň na základě nějakého povědomí o jeho jednání, vlastnostech, zkušenostech, charakteru.

V případě senátorů je to už jinak. V některých obvodech se stalo módou, že kandidát na senátora spadne z višně, nebo z nějaké obce půl kraje vzdálené. Lidé potom takového kandidáta buď rozumně nezvolí, nebo - pokud jej zvolí - čekají zázrak, protože koupili (zvolili) úplně neznámého zajíce v pytli. A pak už se mohou jen divit, že svého svobodně zvoleného zástupce šest let nevidí až do další volební kampaně.

A tak se nabízí otázka: stála ta letošní dvakrát opakovaná „lidová veselice“ s přímou volbou prezidenta za to? Vím, poslední volba prezidenta Parlamentem ČR v r. 2008 nevypadala pro diváky televize příliš „esteticky“ . Pověsti, které se kolem ní vynořily, byly dost divoké. Ale byla to skutečnost, nebo pověsti? Je program permanentních referend, a volba prezidenta je referendum, který navrhují některé politické strany, to nejlepší pro nás a naši zemi? Argument Švýcarskem je sice zajímavý, ale Švýcarsko si obyvatelé těch nepřístupných údolí začali sami spravovat už někdy ve 13. století a formovala je úplně jiná realita historická, nedávná i současná.

Na přímou volbu prezidenta přistoupili naši poslanci s podivně znějícími argumenty až po ten „kdo bude proti, toho už nikdo nikdy nikam nezvolí“. Byl to odpovědný, domyšlený přístup? Najde se alespoň jeden statečný, který si veřejně, na parlamentní půdě a před kamerami a mikrofony dovolí říci „Přímá volba prezidenta (a já dodávám ještě vznik krajů) bylo nejhorší rozhodnutí, která náš parlament přijal“?

Existence parlamentu a volby do něj jsou postupně a přirozeně krystalizující vůle občanů. Náš systém správy republiky je na něm postaven. Neorganicky nasazená přímá volba prezidenta jej - v našem politickém, právním, společenském prostoru - deformuje.