Využil jsem ve čtvrtek paragrafu 62 Jednacího řádu PS a ukončil jsem jednání Sněmovny. Takovou možnost má řídící schůze ve chvíli, kdy shledává průběh jednání nedůstojným či dokonce trapným. A věru, nedalo se na to koukat. Interpelace na premiéra znovu probíhaly za jeho nepřítomnosti. Před týdnem byl v Bruselu, tentokrát ve Vietnamu. Poslanců sedělo ve Sněmovně jen pořídku. Koho by také přitahovaly interpelace na premiéra bez premiéra. Budiž.

Když jsem pak ale měl zahájit interpelace na ministry, uvědomil jsem si, že i druhá polovina interpelací bude stejně absurdně kafkovská. Podle omluv to vypadalo, že přítomen bude jediný z interpelovaných - ministr dopravy Řebíček. Všichni ostatní byli buď stiženi epidemií, nebo uváděli, že budou v Senátu nebo že mají jiné pracovní zaneprázdnění. Ministr vnitra Langer uváděl, že nebude dílem ze zdravotních důvod a dílem kvůli jednání v Senátu. Čert aby to chápal! Nakonec neplatilo ani jedno, ani druhé, protože se rozhodl, že se raději předvede jako zachránce obětí uvízlých na zasněžené Vysočině.

Bláhově jsem si myslel, že po naprosto nedůstojném průběhu interpelací na ministry před týdnem se něco stane. Zvlášť když jsem všude opakoval, že je zcela nepřijatelné, aby nám ministr bez bližšího upřesnění sděloval, že má jinde neodkladné pracovní povinnosti, a my ho pak načapali jako pana Julínka v kanceláři pár metrů vedle hlavního sálu Sněmovny. Vůbec nevím, co je pro ministra v parlamentní demokracii důležitější než, jak mu ukládá zákon, hájit a vysvětlovat v parlamentu svou politiku, když je k tomu vyzván.

Po týdnu se nestalo vůbec nic. Na interpelacích se sešlo stejné množství omluv. A znovu ty absurdní výmluvy, že ministrům brání v účasti nějaké „jiné pracovní povinnosti“. Ve Sněmovně na sebe koukala hrstka poslanců a dva mohykáni, Řebíček a Nečas. Pak se, pravda, v závěru objevil i ministr Julínek, který zřejmě přiběhl, když mu volali, že je zle. Poslanci koalice si patrně uvědomili, že je to celé příliš velká ostuda a že se s představiteli opozičních klubů, Pavlem Kováčikem a Davidem Rathem, domlouváme, jak na celou situaci reagovat.

Proč o tom psát? Protože interpelace jsou základní funkcí parlamentu. Žijeme v parlamentní demokracii, kde vláda dostává mandát vládnout právě od parlamentu, a ten na její výkon dále dohlíží a kontroluje ji. Vláda se podle naší ústavy zodpovídá Poslanecké sněmovně. Tu povinnost mají ministři a premiér ze zákona. Opozice při takové kontrole sehrává klíčovou úlohu. Je to její právo a nesmí se o ně nechat připravit.

Nelze trpět současný ostudný a nedůstojný průběh interpelací. Nelze tolerovat, že ministři hledají jakékoli důvody, aby se interpelacím vyhnuli. Je charakteristické, že to dělají především ti ministři, jejichž resorty mají největší problémy. Místo toho, aby skládali účty z toho, co dělají, ve Sněmovně, vydala vláda v pondělí pohádkovou rozprávku „Výroční zpráva o činnosti vlády za rok 2007“. Ta zpráva mi připomíná dávné roky socialismu s hesly „Závěry sjezdu splníme a překročíme!“ Taškařice na křídovém papíře stála 300 tisíc. V ní se nedočteme nic o tom, jak v celé zemi stojí opravy panelových bytů, protože ministerstvo pro místní rozvoj nefunguje, nedovíme se nic o tom, jak vláda není schopna čerpat prostředky z evropských fondů a připravuje zemi o miliardy, nedovíme se nic o tom, jak se zhoršuje obraz České republiky v Evropské unii. Tohle má být náhražka za poctivou a tvrdou parlamentní debatu?

Pokud tohle připustíme, tak se tenhle jubilejní osmičkový rok stane nástupem nové normalizace v modrém.

místopředseda Poslanecké sněmovny PČR