„Budu stručný, prosím, nepřerušujte mě,“ řekl Kriegel v srpnu 1968 v Moskvě a pokračoval. „Nebyl jsem připuštěn k jednání, neznám jeho průběh, ale vyžaduje se můj podpis. Já nepodepíšu a doporučuji vám udělat totéž. Naše delegace v tomto složení nemá k takovému podpisu ústavní právo. Nikdo nás nedelegoval, a navíc někteří z nás do Moskvy nepřijeli dobrovolně, nýbrž jako vězni. Pokud podepíšete, jednáte protiústavně a dopouštíte se vlastizrady.“

Tak nějak podle svědků a filmové novely Ivana Fíla „Muž, který stál v cestě“, promluvil František Kriegel před devatenácti představiteli komunistické strany, mezi kterými byl i prezident Svoboda a místopředseda vlády Husák, někdy před podpisem poinvazního protokolu v Kremlu, ke kterému došlo 26. srpna 1968.

Pan Kriegel, tehdy předseda Národní fronty, jako jediný nepodepsal, i když na něj prezident křičel a domlouval mu i starý kamarád, o čtyři roky mladší Husák. Argumentaci, že politika je o kompromisu a že české delegaci nezbývá nic jiného než se zachovat jako Hácha, aby zabránili masakru v Československu, Kriegel nepřijal. Bylo mu v té době šedesát let a byl z celé delegace evidentně nejzkušenější a nejvzdělanější: ovládal osm jazyků. Pocházel z Haliče, civilním povoláním byl lékař, ale krátce po absolutoriu fakulty na pražské německé univerzitě odjel jako člen interbrigád a komunista do Španělska, kde pomáhal raněným v občanské válce. Druhou světovou válku přežil jako člen Červeného kříže v Číně, která byla napadená Japonskem. Opět ve funkci lékaře. Po válce se vrátil do Československa a jako zástupce velitele Lidových milicí se podílel na komunistickém převratu. Jenže dlouho si kariéry neužil: Po antisemitské čistce na počátku padesátých let opustil funkci náměstka ministra zdravotnictví a šel pracovat jako závodní lékař. Díky tomu, že někteří soudruzi, které dobře znal, skončili na šibenici, rychle vystřízlivěl.

Po čase si na něj zase vzpomněli a byl vyznamenán a tak tomu bylo po celý život: chvíli nahoře, chvíli dole. I v Moskvě v roce 1968 měl namále: Rusové si ho tam chtěli nechat. Domů se mohl vrátit jen díky zákroku prezidenta Svobody, který prohlásil, že bez něj neodletí. To zřejmě nejhorší ho ale čekalo až v normalizační Praze, když nehlasoval jako jeden ze čtyř poslanců pro smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území, byl vyhozen záhy z práce v Thomayerově nemocnici a sledován až do smrti na každém kroku.

Pro svého bývalého kamaráda, nového prvního tajemníka strany a prezidenta republiky se stal žijícím svědkem jeho selhání: Gustáv Husák nikdy Františku Krigelovi neodpustil, že ho nazval zrádcem, a nezakročil proti štvanici na jeho osobu ze strany StB. František Kriegel zemřel 3. prosince 1979. Byl jediný z tehdejších politiků, který věděl, že když je nejhůř, pravda je to jediné, co zbývá.

(Psáno pro ČRo Plus)

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel