Zběsilé ale zároveň chladnokrevné řádění islámských fanatiků vyvolává řadu otázek. Budou takové útoky pokračovat a v jaké míře? Co tím džihádisté sledují? Dá se jim předejít? A jak jsme na tom v Česku?

Obávám se, že není důvod k optimismu. Radikalizaci muslimů v západní Evropě značně napomáhají vojenské zásahy a politika USA i některých dalších západních zemí na Blízkém východě, který je dnes bezprecedentně rozvrácen. Ideologie Islámského státu, která nemá geografických hranic, oslovuje řadu muslimů po celém světě k tomu, aby buď vstoupili přímo do jejich řad, nebo v zemích svého pobytu zabíjeli „bezvěrce“.

K tomu je nutné zahrnout nestabilní severní Afriku a země Sahelu, z nichž se do Evropy tlačí velká migrační vlna, na jejímž pozadí nelze vyloučit ani přesun skupin islámských fanatiků. Samotný útok v Paříži zřejmě vyústí v tlak obyvatel na řešení soužití s muslimskou komunitou, jak na národní úrovni, tak v rámci EU. Bylo by naivní očekávat, že řešení, se kterým budou politikové muset přijít, uspokojí většinovou evropskou populaci, jakož i muslimskou menšinu. Je důvodné se obávat, zda již není příliš pozdě!

Volba civilních cílů, jichž jsou v každé evropské metropoli tisíce, má šířit strach a paniku, zvyšovat tenzi v soužití, a tím eskalovat napětí k dalším střetům. V tomto případě jde navíc o „trest“ za svobodu slova, jako jednu z vymožeností svobod západního světa. Je i otázka, jakou roli v řadách muslimských fanatiků hraje vnitřní spor, kdo je ten „nejpravověrnější“ muslim a jak to v praxi dokázat.

Představa, že bezpečnostní aparát demokratického státu je schopen zaručit každému jednomu občanovi bezpečnost, je lichá. On to nedokáže ani obdobný systém v autoritativních zemích, kde mají policie a tajné služby mnohem větší moc. Což potvrzují teroristické útoky v ruském Volgogradu před zahájením olympiády v Soči či situace v Pákistánu.

Policie a tajné služby přitom nečelí jen hrozbě terorismu, ale i organizovanému zločinu, závažné ekonomické kriminalitě, nelegální migraci i pašování drog, zbraní a cigaret, jejichž výnos často slouží k financování našich nepřátel.

Česko stále nefiguruje jako hlavní cíl islámských fanatiků. Pokud někteří lidé, kteří dlouho v české muslimské komunitě působili, říkají, že hrozba je výrazná, pak by to měli neprodleně doložit policii. Podle mého názoru poslední vývoj v soužití s muslimy v Čechách a některé „recepty“, jak jej řešit, nás ale mohou posouvat tam, kde v žádném případě nechceme být.

Každý cizinec, který chce u nás žít, pracovat a vychovávat děti, musí respektovat naše zákony. Prosazování či vnucování norem vyplývajících z jiného náboženství a způsobu života, které jsou vzdáleny našemu civilizačnímu okruhu, odporující našim zákonům je nepřípustné.

Má-li BIS být schopna v maximální možné míře garantovat prevenci nejen před džihádisty, měla by mít k tomu větší pravomoci. To, že dnes například nemá možnost se v reálném čase dozvědět, komu volá nebezpečný cizinec, na jehož příjezd byla služba v rámci spolupráce předem upozorněna, není jistě předpokladem, že bude schopna dostát své zákonné působnosti.

Dnes nikdo nezpochybňuje, že terorismus a organizovaný zločin potřebují ke své činnosti značné finance, pak je jistě nutné, aby i v této oblasti mohli zpravodajci více.

Česko má pořád značnou výhodu při nastavování pravidel soužití s muslimskou komunitou. Není velká a nezdá se být zradikalizovaná, byť není bezproblémová. Buďme opatrní v tom, koho si na své území vezmeme. Bezpečnost našich občanů nesmíme kompromitovat neadekvátní a naivní politikou vůči migrantům.

Právo, 9.1.2015

Autor byl náčelník Vojenské zpravodajské služby, dnes bezpečnostní poradce