Konzervativní myšlení chápu jako skutečnou sílu pokroku, neboť se snaží hájit a rozvíjet to, co se skutečně osvědčilo zkušeností - před tím, co je jen jakýmsi snem, utopií, a co v minulosti, při pokusech něco v principu podobného uskutečnit, již každopádně katastrofálně selhalo. Na Lisabonskou smlouvu se dívám takto jako konzervativec a dovoluji si takto vyjádřit svůj názor.

Osobně si myslím, že Lisabonská smlouva a její schvalování nejsou a nebyly ve svém celku v úplném souladu s ústavním pořádkem České republiky, ani s mezinárodním právem. Mám rovněž za to, že rozhodnutí našich ústavních soudců bylo tak "šalamounské" právě proto, že soud nenalezl odvahu tento fakt v "eurokonformní" atmosféře politiky vyslovit a možná ani nechtěl. A rovněž jsem toho názoru, že pro níže zmíněné důvody paradoxně obsah jeho rozhodnutí nálezem 446/2008 Sb. znamená, že prezident smlouvu ratifikovat v důsledku nemá - přinejmenším do doby -, dokud Ústavní soud nevydá rozhodnutí, které bude rozhodnutím v plném smyslu senátního podání - a v souladu s jeho povinnostmi svěřenými mu ústavním pořádkem České republiky tak přebral sám za zodpovězení otázky po ústavnosti Lisabonské smlouvy plnou zodpovědnost - kterou by měl naopak prezident - jakkoli pod často nejméně nelegitimním tlakem z různých stran - jednoznačně odmítnout. On přece Lisabonskou smlouvu nepsal ani nesjednával, nemůže tedy ručit, že je v souladu s ústavním pořádkem. Takovéto nelehké rozhodnutí, po změnách klimatu do onoho nevraživého, je ale každopádně jen na něm.

Dosavadní schvalování Lisabonské smlouvy je podle mého názoru každopádně důsledkem vysloveně skandálně nedemokratického procesu, především bez dostatečného ohledu na názor a zájmy občanů, spousty zmatků v táborech jejích příznivců i odpůrců, a také celé řady nepravostí až podvodů při uzavírání smlouvy - od jejího vytvoření přeskupováním věcné podstaty drtivé většiny článků odmítnuté "euroústavy" do stávajících smluv, přes její schvalování některými státy bez jejího oficiálního, byť nekonsolidovaného znění, vydaného v souladu s mezinárodním právem, natož toho konsolidovaného, natož s vyznačenými změnami - s víceméně jasným účelem smlouvu učinit těžko čitelnou(*) těm, kteří se jí budou zabývat, nebo že gesce konečných textů smlouvy prokazatelně probíhala zřejmě ještě v době, kdy už měly dávno existovat autentické texty - když už byla smlouva podepsána - jakož i celé řady zavádějících, manipulativních i vysloveně lživých tvrzení politiků, kteří ji také prosazují pomocí zjevného nátlaku na jiné politiky i na veřejnost.

A ve skutečnosti se věcně jedná o text, který byl již odmítnut referendy, tedy nejvyšší demokratickou autoritou - pouze víceméně tehdy jen pod jiným názvem - a nyní je s prokazatelným záměrem referenda obejít prohlasováním v parlamentech schvalován v "jiném hávu" znovu, a dokonce se nyní pokoušejí donutit občany v Irsku, aby si ze svého zamítavého referenda už o oněch "nových šatech" udělali reparát. Obsahová podstata textu zůstává stejná jako v "euroústavě" a vypustily se jen takové prvky jako hymna a vlajka, které se tak jako tak užívají, a ve skutečnosti byl odmítnutý text spíše ještě rozšířen a jeho podstata se ještě více vzdálila původnímu zadání mandátem z Laekenu - že už je s ním naprosto v rozporu. Schválení a ratifikace Lisabonské smlouvy ve Francii a Nizozemí může být tedy v principu ústavně nelegitimní, každopádně by bylo zřejmě v Irsku, a každopádně by bylo v České republice - kdyby vzniklo jen na základě onoho nedostatečného a věcně mimoběžného rozhodnutí Ústavního soudu.

Je tedy radno ji vůbec uzavřít a nechat vstoupit v platnost, když by ji zřejmě kdykoli kterýkoli členský stát EU mohl a měl vypovědět s okamžitou platností podle čl. 49, či dokonce anulovat podle čl. 51 Vídeňské konvence - hned, jakmile by se v něm po případných volbách změnil režim k nějakému příznivějšímu demokracii? To - byť se jedná jen o zcela teoretickou - nicméně podle práva vzhledem k okolnostem naprosto spravedlivou jakkoli "drsnou" možnost, by zřejmě znamenalo chaotický rozpad Evropské unie, jehož katastrofické důsledky nechci raději ani domýšlet.

Měla by tedy Lisabonská smlouva kdy vstoupit v platnost? resp. Měl by ji náš prezident ratifikovat? Dalo mu rozhodnutí ústavního soudu k tomu zelenou? Je případ uzavřen?

Případ nemůže být uzavřen, když se vůbec nerozhodlo o otázce, která je alfou i omegou celého případu:

Je ratifikace Lisabonské smlouvy v souladu s ústavním pořádkem?

Senát onu otázku položil - žádal Ústavní soud o rozhodnutí podle §71e zákona o Ústavním soudu, kde se jasně nařizuje rozhodnout o ústavnosti ratifikace. Jen ratifikací v ČR se totiž mezinárodní smlouva jako ta Lisabonská může v důsledku stát platnou, ničím jiným. Nevisí to tedy ne na prezidentovi, ale na Ústavním soudu?

Když se ústavní většina horní komory parlamentu, tedy horní komora ústavodárce obrátí na Ústavní soud, aby o ústavnosti Lisabonské smlouvy podle jasně jmenovaného článku zákona rozhodl, je třeba, aby o tom soud rozhodl, ne aby konstatoval, že je pro něj formulace onoho článku zákona o Ústavním soudu cituji (z nálezu 446/2008 Sb. čl. 123): "stěží přijatelná" - a tím se vymluvil, že o tom nerozhodne. Ústavní soud zřejmě není oprávněn rozhodovat o přijatelnosti formulací zákona o Ústavním soudu, o tom má bezpochyby právo rozhodovat jen ústavodárce - tedy tzv. ústavní většina poslanců a senátorů, ne nějakých 15 soudců - ústavodárce nedal do zákona o Ústavním soudu onu formulaci náhodou. A co je psáno, to je dáno. Takové rozhodnutí Ústavního soudu "o těžké přijatelnosti" je jasně v rozporu s předmětem podání Senátu - a především s jeho nejzákladnější logikou - a tedy samo těžko přijatelné - nelze totiž chtít po prezidentovi, aby smlouvu ratifikoval, když Ústavní soud nerozhodl, zda je to ratifikování v souladu s ústavním pořádkem - a nerozhodl přesto, že o to byl horní komorou ústavodárce žádán. A o ratifikaci Lisabonské smlouvy zde jde nejen především, ale jde v důsledku jen o ní.

Co si myslet, když i Ústavní soud se chová v rozporu s logikou zdravého rozumu, případu, případně se zákonem? Ne, nebuďme naštvaní. Rozhodoval o mezinárodní smlouvě ostatně poprvé. Rozhodl takto navíc s největší pravděpodobností omylem. - Neboť se zřejmě mýlí v tom, co jsou jeho práva. Soud, ani Ústavní soud není v republice nad ústavou. A především logika případu je jasně taková, že jestliže se chce vůbec teoreticky uvažovat o tom, že by prezident ratifikoval Lisabonskou smlouvu, bude nakonec Ústavní soud stejně muset vydat rozhodnutí plně podle §71e odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jak byl žádán Senátem. Ano, takto jednoduché to je - i když budou právní sofisté nejspíš hudrat a vymýšlet si své krkolomné výklady, které se to budou snažit zamaskovat, nebo odvést pozornost jinam, jak jsme toho už svědky. Zmatek. Není to i náhodou tím, že je i rozhodnutí Ústavního soudu jak se říká zmatečné?

Ano, proč si média a jejich právníci za daného stavu vymýšlejí takové skandální nesmysly, jako že prezident může být souzen za velezradu, když nepodepíše Lisabonskou smlouvu? Bulvár. - Zvláště po tom, když Ústavní soud rozhodl, jak rozhodl - tedy že neřekl vůbec, že ratifikace Lisabonské smlouvy není v rozporu s ústavním pořádkem. Nebo proč dokonce vykládají že vláda prý může o ratifikaci vést kompetenční spor s prezidentem?

Má to být odvádění pozornosti propagandou už dost zmatené veřejnosti i ústavních činitelů od faktu, že Ústavní soud nerozhodl v souladu s logikou případu, a že tudíž když už, spor o kompetenci by měl být veden možná spíš s ním?

Neměly by už čistě z morálních důvodů rozhodnutí Ústavního soudu důsledně užity právní pojistky? Náš zákon i mezinárodní právo jich zná stále dost. A každopádně Senát by se neměl s tak polovičatou odpovědí na své podání spokojit, protože o co jde prakticky především, je zodpovědět otázku, zda prezident vůbec může ratifikovat Lisabonskou smlouvu - zda je to v souladu s ústavním pořádkem. Jinak smlouva pochopitelně ratifikovat nemusí a nejspíš ani nesmí.

Proč ale i jistý hlava právník například píše, cituji: "Ústavní soud je v tom tedy tentokrát nevinně, protože zákon o Ústavním soudu je jediný zákon, kterým je Ústavní soud vázán a jehož žádné ustanovení nemůže zrušit pro jeho případnou protiústavnost. Causa finita."

Z toho mi jde hlava kolem. Není to ale právě v kauze Lisabon protimluv? Proč mi to připadá postavené na hlavu?

Zrekapitulujme si ještě jednou celou kauzu: 1. Ústavní soud byl požádán Senátem rozhodnout podle §71e zákona o Ústavním soudu. 2. Po půl roce vydal nález, v němž konstatoval, že formulace v zákoně o Ústavním soudu (**) je "stěží přijatelná", načež rozhodl jen částečně a rozhodnutí podle §71e zákona o Ústavním soudu vůbec nevydal, neboť pokud by řízením skutečně došel k závěru, že Lisabonská smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem - musel by i výslovně rozhodnout, že ratifikace Lisabonské smlouvy není v rozporu s ústavním pořádkem. Budiž, nerozhodl to. 3. Prezident krypticky naznačuje, že Lisabonskou smlouvu neratifikuje. 4. Média kokrhají "suďte se s prezidentem". 5. Jistý právník hlava uzavírá "Causa finita" a vrhá se na pampelišky.

Připadám si jako Alenka v říši divů nebo K. v Zámku správně? Našli by mi také nějaký nález?

Lisabonská smlouva podle mého názoru každopádně není tím správným nakročením k reformě institucí EU a ES, jakkoli ji její příznivci často nazývají právě "reformní smlouva", zatímco téměř jedním dechem otevřeně popírají její ústavní charakter - ačkoli je jasně klonem tzv. "Evropské ústavy", a samozřejmě i všechny podstatné věcné znaky ústavy státu nese. Státu dlužno říci spíše nedemokratického s nevyváženou dělbou a kontrolou moci - či jinak známými "checks and balances".

Proto - už jen že jednoznačně existují pádné principiální ústavně-právní argumenty, proč tuto smlouvu ratifikovat nemusí, nemá, a možná ani nesmí - a každopádně za to z hlediska práva nemůže být nijak volán k odpovědnosti - viz dále - proto prezidentovi přeji to hlavní, co je pro takové rozhodnutí ještě třeba - tedy odvahu státníka vpravdě světového formátu, které by pro to bylo vzhledem k velmi výrazným politickým tlakům vpravdě potřeba.

-----------------------------------------------------------------------------------------

* Jak jinak si vysvětlovat odmítání generálního sekretariátu Rady EU vydat konsolidované znění - jak sdělil A. Vondra v obou sněmovnách - na nátlak jistých států. Nakonec ho vydala - když už byla smlouva schválena hnedle v polovině států, ale samozřejmě stále bez vyznačení změn, které např. u nás zřejmě předepisuje jednací řád sněmovny.

** §71e odst. 2 zákona o Ústavním soudu: "Dojde-li Ústavní soud po provedeném řízení k závěru, že mezinárodní smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem, rozhodne nálezem, že ratifikace mezinárodní smlouvy není v rozporu s ústavním pořádkem."

© Jan Zeman 2009, všechna práva vyhrazena

Autorovo podrobné zdůvodnění zde, porovnání rozdílů mezi euroústavou a Lisabonskou smlouvou zde - pozn. red.