1.

Ratifikace mezinárodní smlouvy je mezinárodněprávním úkonem státu podle čl. 2 pís. b) - kde je definován, resp. podle čl. 14. odst. 1 pís. a) Vídeňské úmluvy o smluvním právu - kde je specifikován ve vztahu k Lisabonské smlouvě. A je úkonem, který v České republice podle čl. 63 odst. 1 pís. b) Ústavy České republiky vykonává prezident s podmínkou souhlasu obou komor parlamentu i vlády.

Senát Parlamentu České republiky se 48 hlasy z přítomných 70 senátorů - tedy "ústavní většinou" ve svém 379. usnesení Senátu ze dne 24. dubna 2008 usnesl, cituji: "...Senát navrhuje, aby Ústavní soud ve smyslu čl. 87 odst. 2 Ústavy České republiky, ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., a § 71e zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., rozhodl o souladu Smlouvy s ústavním pořádkem." (zvýr. aut.) - a návrh Senátu přezkoumat soulad Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem tedy byl formálně nejlegitimnějším možným.

Toto usnesení Senátu je závazné podle čl. 88 Ústavy, §11 odst. 3, §71a odst. 1 pís a), a §§71d-71e(*) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud návrh řízení úplně nezamítl a rozhodl nálezem 446/2008 Sb., který byl vyhlášen.

Nález je populárně vykládán - zejména jejími příznivci - jako "otevření cesty k ratifikaci Lisabonské smlouvy" v České republice. Nicméně z hlediska práva i logiky tomu tak patrně není. Proč?

Existuje platný §71e odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tam se předepisuje, že Ústavní soud má nálezem rozhodnout, že "ratifikace mezinárodní smlouvy není v rozporu s ústavním pořádkem" (zvýr. aut.) - za podmínky "dojde-li Ústavní soud po provedeném řízení k závěru, že mezinárodní smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem" (zvýr. aut.). Ústavní soud ale - přečteme-li si pozorně jeho nález 446/2008 Sb.- vydal rozhodnutí nikoli podle §71e (odst. 2) zákona o Ústavním soudu - který vydat odmítl v čl. 74. a zdůvodnil to i v čl. 122.-124. odůvodnění svého nálezu. Rozhodl tedy nanejvýš podle čl. 87/2 Ústavy (jen ten je ostatně citován v preambuli nálezu a má obecný a i věcně jiný význam, než jakékoli možné rozhodnutí podle §71e zákona o Ústavním soudu, ve významu konstatování, že úkon ratifikace mez. smlouvy není v rozporu s ústavním pořádkem, na základě zjištění, že ani smlouva samotná není v rozporu s ústavním pořádkem - v čl. 87 odst. 2 Ústavy, se ale navíc mluví o rozhodnutí o "souladu"**), navíc co se týče věcné stránky rozhodl ve smyslu podmínky v §71e odst. 2 pouze částečně, neboť se cítil vázán pouze petitem senátního návrhu. - §71e odst. 2 a contrario: Jestliže Ústavní soud nerozhodl o souladu ratifikace Lisabonské smlouvy, nemohl tedy ani shledat, že Lisabonská smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem - tím méně že je s ním v souladu podle čl. 87 odst. 2 Ústavy. - Jinak by totiž byl zákon o ústavním soudu nutně porušen. A v celé šíři §71e odst. 2 tedy ve vztahu k ústavnosti případné ratifikace soud nerozhodl, ani nemohl rozhodnout, neboť na to by musel onu podmínku pro rozhodnutí o ústavnosti ratifikace - tedy že v řízení dospěl k závěru, že "smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem" - splnit obecně a za ústavnost celku smlouvy tedy převzít kvalifikovanou záruku. To se viditelně nestalo.

Zda tedy Lisabonská smlouva ve své totalitě je nebo není věcně v rozporu s ústavním pořádkem České republiky v totalitě jeho, není z nálezu 446/2008 Sb. patrné (naopak je zcela jasně patrné, že soud rozhodl jen o petitu senátního návrhu), neboť se Ústavní soud zaměřil pouze na články Lisabonské smlouvy napadené navrhovatelem, ale už nikoli na širší aspekty napadené i ostatními účastníky řízení, zejména prezidentovy argumenty v ústním slyšení, natož na soulad smlouvy s ústavním pořádkem v jejich celku. Soud tedy zjevně vůbec nerozhodl podle §71e zákona o Ústavním soudu - jakkoli byl o to výslovně Senátem žádán - a to navíc jasně pouze na základě nejužšího možného výkladu čl. 87 odst. 2 Ústavy, zdůvodněného analogií s posuzováním zákonů, která je ale dle mého názoru nepřípustná, jelikož důsledky, jestliže by smlouva byla ratifikována, ale nebyla přece jen věcně v souladu s ústavním pořádkem v nějakých podstatných aspektech, které nebyly předmětem petitu podání, by mohly v případě vstupu Lisabonské smlouvy a jejího celkového charakteru v platnost i tak plně býti důsledky nepřípustného výkladu podle čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR - tedy: "Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu." - soud ani orgány ČR by na ně dále neměly přímý vliv, neboť smlouva by platila podle mezinárodního práva a nebyla tedy revokovatelná jako jednotlivé články vnitrostátního zákona, ale musela by být nanejvýš vypovězena celá. Nelze tedy podle mého názoru rozhodovat jen o jejích jednotlivých článcích.

Jestliže tedy Ústavní soud nerozhodl o nerozpornosti samotného právního úkonu ratifikace Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem podle §71e odst. 2 zákona o Ústavním soudu, prezident zjevně nemůže Lisabonskou smlouvu ratifikovat, neboť zjevně trvá zákaz ratifikace podle čl. 87 odst. 2 věty druhé Ústavy České republiky - protože dokud není pozitivně určeno, že celá Lisabonská smlouva není v rozporu ústavním pořádkem České republiky - a už vůbec není určeno, že je s ním v souladu(**) - jak sama věcně, tak potažmo formálně případný akt její ratifikace ze strany prezidenta, nemůže prezident zřejmě riskovat případně protiústavní úkon podle vnitrostátního práva, neboť by se mohlo přinejmenším jednat o porušení prezidentského slibu.

Případná odpovědnost za neratifikování Lisabonské smlouvy prezidentem České republiky by tedy jasně padla na hlavu Ústavního soudu, neboť vůbec nevydal rozhodnutí, o které byl Senátem výslovně žádán - tedy nevydal nálezem výslovně rozhodnutí, že Lisabonská smlouva není resp. ratifikace Lisabonské smlouvy není v rozporu s ústavním pořádkem - a které by se právě a jedině vztahovalo k oprávnění případného aktu ratifikace Lisabonské smlouvy prezidentem republiky, a k němuž by úplné rozhodnutí podle čl. 87/2 Ústavy, resp. vydání úplného rozhodnutí podle podmínkové první části věty §71e odst. 2 zákona o Ústavním soudu, bylo tak jako tak z celé dikce §71e odst. 2 zákona o Ústavním soudu podle mého názoru zřejmě zodpovězením předběžné otázky.

Shrneme-li to: Soud nedospěl v řízení k závěru podle první části věty §71e odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ani pak nevydal rozhodnutí podle §71e odst. 2 druhé části věty, ačkoli byl o rozhodnutí podle §71e zákona o Ústavním soudu výslovně žádán Senátem, a Lisabonská smlouva tedy, dokud tak soud případně neučiní, nemůže být prezidentem ratifikována podle čl. 87 odst. 2 věty druhé Ústavy České republiky.

2.

Prezident si podle mého názoru z právního i morálního hlediska a za daného stavu zcela jasně může dovolit neratifikovat Lisabonskou smlouvu - i v případě, že k ratifikaci svolí i Senát PČR - protože užití nebo neužití pravomoci podle čl. 63 odst. 1 pís b) Ústavy by bylo jasně výsledkem rozhodnutí podle čl. 63 odst. 3 Ústavy ("Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavce 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády") - a tudíž se na takové rozhodnutí nepochybně přímo vztahuje čl. 63 odst. 4 Ústavy, který zní: "Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda." (zvýr. aut.)

Prezident tedy zjevně přímo z Ústavy nemůže být hnán k odpovědnosti za neužití pravomoci podle čl. 63 odst. 1 pís. b) Ústavy ve vztahu k Lisabonské smlouvě, neboť v čl. 63 odst. 4 se jednak hovoří o "rozhodnutí" (výsledek rozhodnutí může být ratifikovat i neratifikovat - a jedná se o rozhodnutí podle vnitrostátního práva - podmíněné - kdyby mělo být kladné - souhlasem obou komor parlamentu a spolupodpisem vlády) nikoli o samotné "ratifikaci" (což je akt především a zřejmě pouze podle práva mezinárodního - bez jehož provedení nemůže vůči České republice vstoupit v platnost jakákoli mezinárodní smlouva podle čl. 10a, čl. 49 Ústavy České republiky a čl. 14 Vídeňské úmluvy - a bez jehož provedení Lisabonská smlouva podle vlastního ustanovení nikdy nemůže vstoupit v platnost), a zároveň by odpovědnost za takové rozhodnutí jasně a výslovně padla na vrub vlády. (Ústavní soud v nálezu např. konstatuje i to, že vláda by měla už předběžně provést opatření, aby byla (Lisabonská) smlouva v souladu resp. její důsledky s ústavním pořádkem (čl. 153., 165., 167. nálezu) - tj. z toho by se dalo vyvozovat, že neučinila-li tak, nebo není jasné, zda tak učinila a zda úspěšně, nemůže za neratifikování smlouvy nést zodpovědnost prezident, protože smlouvu v onom znění - u nějž dosud není jasné, zda je plně v souladu s ústavním pořádkem České republiky a Ústavní soud o tom jasně plně nerozhodl - sjednala vláda, ne prezident).

Má to svou jasnou logiku - mám-li pro vysvětlení užít analogie, tak prezident nemůže být volán k odpovědnosti za rozhodnutí neratifikovat Lisabonskou smlouvu stejným způsobem, jako nemůže být poslanec nebo senátor stíhán za své hlasování pro nebo proti zákonům či ratifikaci mezinárodních smluv v parlamentu (třeba právě na návrh rozhodnout o souhlasu s ratifikací Lisabonské předkládaným vládou). A tudíž by proto podle mého názoru nemohla být ani případná žaloba pro "velezradu" - s kterou straší jistí právní extrémisté - nikdy úspěšná už z formálních důvodů. A myslím navíc, že by nemohl být úspěšný ani případný kompetenční spor vlády s prezidentem - protože pokud Ústavní soud nevydal ono rozhodnutí nálezem podle §71e odst. 2, bude se zjevně jednat o ony "Kyselovy výjimečné důvody nepodepsat" - i - pokud to přeženu ad absurdum - mj. proto, že rozhodnutí Ústavního soudu ve vztahu k ústavním pořádkem předepsanému rozhodnutí nálezem o ústavnosti ratifikace Lisabonské smlouvy podle druhé podmíněné části §71e odst. 2 zákona o Ústavním soudu nebude vykonatelné podle čl. 89 odst. 1 Ústavy, neboť Ústavní soud takové rozhodnutí zjevně vůbec nevydal ani nevyhlásil - a tudíž ono stávající částečné rozhodnutí Ústavního soudu - jen částečně podle čl. 87 odst. 2 Ústavy, zda-li vůbec, nebude pro prezidenta závazné podle čl. 89 odst. 2 Ústavy - právě ve vztahu k vlastnímu formálnímu aktu ratifikace Lisabonské smlouvy - ani byť teoreticky - neboť takové rozhodnutí Ústavního soudu nálezem - zda je ratifikace Lisabonské smlouvy v souladu s ústavním pořádkem, jasně dosud vůbec neexistuje, a stávající nález je jasně nedostačujícím důvodem, aby prezident v případě schválení ratifikace Lisabonské smlouvy i Senátem, mohl s klidným svědomím smlouvu ratifikovat, nebo být k tomu snad dokonce povinován.

Kdo za to nese odpovědnost je otázka (osobně mám za to, že i sám Ústavní soud, neboť ten se zjevně neřídil dostatečně logikou senátního podání, nevím, rozhodoval o takové věci poprvé, takže se klidně může jednat o omyl), nicméně prezident to zcela jistě není, neboť to byl právě on, kdo žádal rozhodnutí o smlouvě jako celku, podobně i vláda, která žádala o rozhodnutí o širších aspektech Lisabonské smlouvy, a ani Senát, neboť ten jasně a výslovně žádal o rozhodnutí ve smyslu §71e zákona o Ústavním soudu a nebylo mu vyhověno.

Jestliže má Ústavní soud rozhodnout, že ratifikace Lisabonské smlouvy není v rozporu s ústavním pořádkem, musí tak učinit jedině rozhodnutím nálezem v souladu s celým §71e odst. 2 zákona o Ústavním soudu - tento zákon mu to jasně předepisuje - a to po řízení, které by dospělo k názoru, že Lisabonská smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem, kteréžto řízení předepisuje čl. 87 odst. 2 Ústavy při splnění podmínek v §71a - "Návrh na posouzení souladu mezinárodní smlouvy s ústavním zákonem podle čl. 87 odst. 2 Ústavy může podat..." atd. (zvýr. aut.) - a v takovém případě musí být provedeno podle §71d odst. 2 - "Nebyl-li návrh odmítnut a nevzniknou-li v průběhu řízení důvody pro zastavení řízení, je Ústavní soud povinen návrh projednat a rozhodnout o něm i bez dalších návrhů." (zvýr. aut.) a podle §71d odst. 3 zákona o ÚS ("Při rozhodování posuzuje Ústavní soud obsah mezinárodní smlouvy z hlediska jejího souladu s ústavním pořádkem.) K takovému závěru však Ústavní soud ve svém řízení plně nedospěl a ani z logiky jeho výkladu nikdy dospět totiž nemohl, považoval-li za závazný pouze petit senátního podání vztahující se jen k jednotlivým článkům Lisabonské smlouvy. Ústavní soud ale zřejmě výkladem není oprávněn k vydání rozhodnutí (o ústavnosti ratifikace mezinárodní smlouvy) - které předepisuje zákon o Ústavním soudu - prakticky úplně vyloučit - tak jako to zjevně provedl ve svém nálezu 446/2008 Sb - neboť právě zákon o Ústavním soudu je výkladům a změnám ze strany Ústavního soudu zřejmě imunní a mohlo by se pak v důsledku jednat až o porušení čl. 9 odst. 3 Ústavy.

Ať tak či onak, zda je Lisabonská smlouva věcně v souladu s ústavním pořádkem České republiky je tedy jasně stále otázkou, a pokud by případně nebyla, odpovědnost za to by stále padala jednoznačně na hlavu vlády, která ji sjednala. A dokud tedy není tato otázka uspokojivě zodpovězena tak, aby byly ústavní pojistky proti případnému schválení neústavní smlouvy splněny v míře alespoň rozumné a za účelem, pro který je ústavodárce uzákonil (nikoli za zjevným účelem pouze formálně umožnit ratifikaci Lisabonské smlouvy - jak by se mohlo zdát z toho, že Ústavní soud se víceméně nijak věcně nevyjádřil k prezidentovým námitkám z ústního slyšení), nemůže být Lisabonská smlouva prezidentem zřejmě ratifikována. Za splnění účelu ústavních pojistek rozhodně nelze považovat rozhodnutí Ústavního soudu o pouze několika článcích velmi rozsáhlé Lisabonské smlouvy (jak to zjevně mylně vykládají média a zřejmě i někteří ústavní soudci), smlouvy, ke které se navíc vážou další normy mezinárodního práva, které by její vstup v platnost evokoval do vztahu k ní a tím potažmo i k vnitrostátnímu právu ČR. Proto nemůže být samozřejmě prezident volán k jakékoli odpovědnosti, pokud smlouvu neratifikuje. Ani v právním, ani v morálním smyslu.

Shrneme-li to: Bez dalšího je tedy Lisabonská smlouva za Českou republiku zřejmě neratifikovatelná a prezident nemůže být volán k zodpovědnosti pokud ji neratifikuje - a to ani v případě souhlasu Senátu s ratifikací, výměny nepohodlného prezidenta za pohodlnějšího, ani v případě jakýchkoliv případných změn Ústavy České republiky. - Ono ostatně ani není zatím úplně oficiálně jasné, jaké by to konkrétně měly být podle §71e odst. 1 resp. 3 zákona o Ústavním soudu - a zda jsou tedy vůbec možné - jak co do prosaditelnosti, tak co do otázky měnitelnosti určitých ustanovení ústavního pořádku, které jsou v něm považovány již za ustáleně nedotknutelné - od čl. 9 Ústavy, až po dosaženou míru ochrany nejzákladnějších lidských práv(***) a svobod, které jako konzervativec považuji za dobré chránit především, včetně jejich tak bolestně a po mnoho generací tvořeného kontextu.

-----------------------------------------------------------------------------------------

* §71d zákona o Ústavním soudu:

(1)"Jestliže o to účastník řízení požádá, Ústavní soud projedná návrh mimo pořadí, ve kterém jej obdržel, a bez zbytečného odkladu." Senát o to požádal doprovodným usnesením.
(2) "Nebyl-li návrh odmítnut a nevzniknou-li v průběhu řízení důvody pro zastavení řízení, je Ústavní soud povinen návrh projednat a rozhodnout o něm i bez dalších návrhů."
(3) "Při rozhodování posuzuje Ústavní soud obsah mezinárodní smlouvy z hlediska jejího souladu s ústavním pořádkem." §71e zákona o Ústavním soudu:
(1) "Dojde-li Ústavní soud po provedeném řízení k závěru, že mezinárodní smlouva je v rozporu s ústavním pořádkem, vysloví tento nesoulad nálezem; v nálezu uvede, se kterým ustanovením ústavního pořádku je mezinárodní smlouva v rozporu."
(2) "Dojde-li Ústavní soud po provedeném řízení k závěru, že mezinárodní smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem, rozhodne nálezem, že ratifikace mezinárodní smlouvy není v rozporu s ústavním pořádkem."
(3) "Nález Ústavního soudu podle odstavce 1 brání ratifikaci mezinárodní smlouvy do doby, než bude nesoulad odstraněn."

** Podle dikce čl 87/2 Ústavy i senátního podání se žádá za A. rozhodnutí o "souladu" nikoli "absenci rozporu" - což - jak i sám ÚS víceméně uznává ve svém nálezu - není jedno a totéž, protože vyslovení "rozporu" by vyžadovalo vyslovení věcných KVALITATIVNÍCH důvodů - co s čím a proč je v rozporu podle §71e odst. 1 zákona o ÚS, zatímco rozhodnutí o "souladu" či absenci rozporu nic takového z logiky nevyžaduje, neboť vyslovuje-li se soulad něčeho s něčím, pak není v oné "rovnici souladu" žádná, nebo jen KVANTITATIVNÍ tenze...nad kterou se případně "přimhuřuje oko" (jak např. dokládá čl. 186. nálezu); a čl 87/2 vyžaduje i za B. rozhodnutí o souladu smlouvy - nikoli jen jejích jednotlivých článků - s ústavním pořádkem - což jsou přinejmenším všechny zákony podle čl. 112 Ústavy a podle nálezu ÚS 403/2002 Sb. zřejmě i všechny mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, které ČR ratifikovala.(***)

Kvalitativní rozdíl mezi "rozhodnutím o souladu" s ústavním pořádkem a rozhodnutím o "absenci rozporu" s ústavním pořádkem se samozřejmě dá popsat popsat i jinak - na základě třeba stupňů hierarchie míry regulace, jako to učinil například i onen jistý právník ZDE. Podle mě tato otázka ale nemusí být vlastně úplně prvořadě podstatnou ve vztahu k otázce rozhodnutí o samotné formální ústavnosti ratifikace prezidentem, o kterou jde především (říci něco ve smyslu: "Prezidente, můžete to ratifikovat, je to v souladu s ústavním pořádkem, a když přece jen nebude, pak zato odpovídá Ústavní soud, takže můžete být klidný.") - neboť §71e zákona o ÚS (a to je zřejmě zákon, kterým se ÚS musí řídit - čl. 88 odst. 2 Ústavy: "Soudci Ústavního soudu jsou při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem podle odstavce 1.") jednoznačně předepisuje ve svém odst. 2 - který zřejmě jedině musí být plně použit pro vydání nálezu, který by bylo možné vůbec interpretovat tak, že je ratifikace smlouvy v souladu s ústavním pořádkem a smí být provedena, a to navíc potažmo jen při splnění podmínky provedení řízení uzavřeného explicitním zjištěním, že smlouva, kterou má prezident ratifikovat, není s ústavním pořádkem v rozporu. -tj. případný vyslovený rozpor musí být následně soudem negován kvalitativně - a na to musí být nejprve přesvědčivě kvalitativně definován (buď k břemenu navrhovatele, nebo nějakého dalšího účastníka řízení, nebo naopak k břemenu soudu, to není tak jasné, jak soud jasně ve svůj prospěch smýšlí, jakoby se v případu jednalo o nějaké dokazování v kauze ukradených housek a ne o ústavnost, kterou má chránit (čl. 83 Ústavy: "Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti.") a ne toto břemeno zkoumání přenášet na jiné ústavní orgány, notabene ne ty, které ústavu tvoří, jako třeba Senát - o tom se také svého času říkalo cosi jako, že je "strážcem ústavnosti", v dobách, kdy nebylo jasné, co tato komora má dělat, nicméně chránit ústavnost má podle ústavy výslovně Ústavní soud). Zatímco pokud by se rozhodovalo jen o "souladu" s ústavním pořádkem pouze podle čl 87/2 Ústavy, pak by žádný rozpor přesvědčivě kvalitativně definován vůbec být nemusel. (...zatímco "vyslovení nesouladu" je logicky úplně totéž jako "vyslovení rozporu" podle §71e odst. 1 - a je to tam ostatně i jasně a výslovně uvedeno: "Dojde-li Ústavní soud po provedeném řízení k závěru, že mezinárodní smlouva je v rozporu s ústavním pořádkem, vysloví tento nesoulad nálezem..." - soud by se vlastně jen ve větší nebo menší míře přiklonil ke stanovisku navrhovatele, případně jej ještě doplnil, s důsledky podle odst. 3.)

Z logiky věci tedy zdá se vyplývat, že k rozhodnutí nálezem o podání podle čl. 87/2 Ústavy a zároveň podle §71e zákona o Ústavním soudu, měl by Ústavní soud zkoumat jak míru souladu celé smlouvy, případně i jejích přívěsků s ústavním pořádkem a vyslovit se k ní kladně - jinak by nadále trvaly důvody pro zákaz ratifikace překážkou čl. 87 odst. 2 věty druhé - tak vždy každopádně i zkoumat kvalitu argumentů pro rozpor s ústavním pořádkem předložených navrhovatelem nebo dalším účastníkem řízení (účastníci řízení jsou si rovni - čl. 96 Ústavy: "Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva."), ale chtěl-li by vůbec vydat rozhodnutí podle §77e odst. 2 - kteréžto rozhodnutí v ústavním pořádku ČR může prezidenta jedině oprávnit smlouvu ratifikovat (navíc vysloví li s tím souhlas parlament a vláda smlouvu spolupodepíše), jinak nadále trvají důvody zákazu ratifikace čl 87/2 Ústavy - pak by musel ony argumenty pro rozpor s ústavním pořádkem přesvědčivě kvalitativně vyvrátit, jinak by rozhodnutí podle §71e odst. 2 zjevně vydat vůbec nemohl, jak také Ústavní soud v tomto případě každopádně ani neučinil. Nevydal tedy rozhodnutí ani podle odst. 1 ani podle odst. 2 §71e, ani plně podle čl. 87/2 Ústavy, a dokud se tak nestane a soud plně nerozhodne podle §71e odst. 2, nemůže být prezident přinejmenším nijak volán k odpovědnosti za případné rozhodnutí neratifikovat Lisabonskou smlouvu, protože není stále jasné, zda je v souladu s ústavním pořádkem, resp. k tomu určený ústavní orgán, tedy Ústavní soud o tom nerozhodl. Ratifikace každopádně vzniká na základě rozhodnutí prezidenta - v případě rozhodnutí kladného musí být navíc smlouva spolupodepsána vládou, a rozhodne-li se negativně smlouva jednoduše nemůže vstoupit v platnost, dokud takové rozhodnutí případně nezmění, resp. pokud jeho postoj díky dalšímu rozhodnutí ÚS již plně odstraní argument, že soud nerozhodl o tom, zda je případná ratifikace v souladu s ústavním pořádkem, a sňal tak právně z beder prezidenta odpovědnost pro případ, kdyby přece jen nebyla v souladu s ústavním pořádkem a on ji přesto ratifikoval a vystavil tak Českou republiku jejím důsledkům, které už nelze prakticky rušit podle vnitrostátního práva (protože mezinárodní smlouva má podle čl. 10 Ústavy přednost přinejmenším aplikační přednost před zákonem a lidsko-právní dokonce sílu Ústavy podle nálezu 403/2002 Sb. - ať už byl takový dokument schválen v nedělitelném rámci mezinárodní smlouvy, nebo jejím vstupem v platnost vstoupil v platnost sám, aniž by byl její nedílnou součástí). Zda je Ústavní soud k převzetí takové zodpovědnosti kvalifikován a povolán zákonem o ÚS jednoznačně, je otázkou - osobně myslím, že ano, protože jestli kdo tak Ústavní soud - nicméně každopádně je jasné, že i kdyby ne, tak tím méně je k tomu každopádně povolán prezident. Proto až na další bude podle mě dobré, bude-li se držet doslovně čl. 87/2 Ústavy resp. zákazu ratifikace v něm obsaženém.

*** Čl. 6. odst. 2 Lisabonskou smlouvou novelizované SEU má zřejmě široké implikace otázek po ústavnosti ve vztahu k jím zamýšlenému přistoupení EU k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLP), zejm k jejímu protokolu 6. odst. 2 (tedy: "Stát může zákonem stanovit trest smrti za činy spáchané v době války nebo bezprostřední hrozby války; tento trest bude uložen pouze v případech, které předvídá zákon a v souladu s jeho ustanoveními...") a jeho případné nepřípustné důsledky na ochranu lidských práv občanů ČR podle ustáleného výkladu ochrany lidských práv - a to i podle čl. 115. onoho nového nálezu 446/2008 Sb. o Lisabonské smlouvě. V ČR a dalších evropských zemích je trest smrti zcela zakázán, což je pochopitelné, podíváme-li se třeba na statistiku jeho užití u nás - jen 18% trestů smrti v historii ČR bylo vykonáno za kriminální delikty - zbytek pochází převážně z dob jeho zneužívání právě pro retribuční a politické delikty v době nacistické okupace a za komunistického režimu. (Lidé si sice podle průzkumů přejí znovuzavedení trestu smrti, jakkoli to má klesající trend, nicméně jsem přesvědčen, že kdyby se podrobněji zkoumalo, zda by si přáli jeho znovuzavedení za retribuční a politické delikty, byl by postoj veřejnosti převážně negativní a pozitivní by byl jen v případě kriminálních zločinů násilné, zejm. homicidní povahy.) EU by ale přistoupením k EÚLP získala právo podle protokolu 6. odst. 2 EÚLP a mohla trest smrti částečně znovu zavést - s touto souvislostí se ostatně netají ve vysvětlení k oné Listině základních práv Evropské unie. Je samozřejmě otázkou zda se vůbec EU může stát stranou mezinárodní smlouvy podle mezinárodního práva - když vše nasvědčuje závěru, že nikoli, pokud by nebyla uznána býti státem. A zda tedy čl 6 odst. 2 Lisabonskou smlouvou novelizované SEU není v rozporu s mezinárodním právem, což platí možná i pro ustanovení o výlučné pravomoci uzavírat mezinárodní smlouvy v čl. 3/2 novelizované SFEU. (Vídeňská úmluva o smlouvách mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi dosud nevstoupila v platnost, mnoho států EU ji dosud ani neratifikovalo ani nepodepsalo, stejně jako ji nepodepsalo ES, tudíž se Lisabonská smlouva zřejmě řídí jen původní Vídeňskou úmluvou o smluvním právu.) Pokud by nicméně takto býti státem byla uznána, mohla by pak trest smrti znovu zavést a to - vzhledem k zavedení rozhodovacích mechanismů kvalifikovanou většinou - možná i proti vůli ČR. Jakékoli byť i jen zpochybnění práva na život nebo schválení mezinárodní smlouvy, která by k takovému - byť jen zpochybnění, byť i jen teoreticky - mohla do důsledku uplatněna vést, by bylo v ČR zřejmě ústavně nepřípustné. Nicméně tyto úvahy naprosto nejsou předmětem tohoto pojednání, a měly by být - vzhledem k jejich kruciální závažnosti - právo na život vpravdě není žádná podružnost - předmětem dalšího případného podání k Ústavnímu soudu, když už nyní víme, že se nehodlá zabývat otázkami, které nebyly výslovně položeny a to navíc zřejmě vysloveně polopaticky.

((Já vím, budu nejspíš vláčen, a vím, že se to celé může zdát složité, skoro jak by pravil klasik logiky: Ti co vědí, o co jde, ti jsou rádi, že to vědí, zatímco ti, co to nevědí, neví, že to neví, a tudíž nejsou neradi, že to neví, a přesto i proto jsou rádi, že jsou rádi, a zároveň ti co vědí, o co jde, jsou rádi, že vědí, že jsou to oni, co vědí, o co jde, a zároveň tedy rádi, že nejsou těmi, co o co jde nevědí, a proto ví, že jsou rádi, že jsou rádi a proč, zatímco ti, co nevědí, o co jde, to nevědí, jakož i že je rozdíl mezi mluvit a mlčet...Ale právě tím spíše by se mělo pro jistotu držet okřídleného pravidla logiky: O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet. ...Každopádně v takovém případě radši nic nepodepisovat.))

© Jan Zeman 2009, všechna práva vyhrazena