Politici jsou ve svých záměrech reformy universitního studia vedeni utkvělou představou či až bludem stran toho, oč na universitách jde. Mají za to, že je třeba kontrolovat a případně i ovládat to, co se v jejich útrobách děje. Jejich hlavní argument tkví v tom, že společnost přece vydává na vzdělání "obrovské" peníze a že za ně se na školách flákají předně studenti a pak vlastně i učitelé: je třeba jim zatnou tipec. Aby se zamezilo plýtvání zdroji, musí to někdo řídit, když oni politici samotní jsou přece demokraticky zvoleni a díky tomu plně kompetentní jednat za veřejnost.

V čem je háček? Ve své otupělosti ducha mají politici za to, že peníze vydávané na vzdělání se podobají (ty reformy jim již lezou na mozek) penězům na důchody, zdravotní péči a podobně. Zdá se jim, že intelektuálové ("intelektuálové jděte už do hajzlu" - Ladislav Bátora, Klausův a Dobešův miláček) jsou hendikepovaní chudáci, kteří se kvůli svému pošetilému badatelskému zaměření nezmohou na podnikání a které je tudíž třeba si vydržovat. Důvodem je to, že jednak se to tak v moderní společnosti dělá (kdybychom university zrušili, vypadali bychom blbě) a jednak i politikům se líbí, když si mohou nějaký ten titul přilípnout ke svému jménu. Přesně z tohoto důvodu pokládají za výtečné mít university pod palcem a zavést pravidlo (do ut des) spočívající v tom, že finance k nim potečou potud, pokud budou loajální k politikům (politickým stranám) a sem tam nějaký ten titul jim přihodí (pochopitelně není třeba, aby ještě strastiplně skládali zkoušky a dokonce psali diplomové či disertační práce, poněvadž oni přece slouží společnosti jinak a daleko hodnotnějším způsobem).

Uveďme věci na pravou míru! Učitelé a badatelé na universitách nejsou sociální skupinou podobnou bezdomovcům, vdovám a sirotkům, o které se musí stát z důvodů společenské kohese či solidarity starat. Peníze na vzdělání nejsou sociální službou poskytovanou silnými slabým. Je to přece úplně jinak. V moderní společnosti závisí všechno na intelektuální kapacitě jejích členů. Ani namnoze tam, kde mají nerostných surovin hodně, žádný blahobyt není, kdežto naopak chudé země se těší prosperitě i navzdory tomu, že nemají nic (ve Finsku mají leda bohatství komárů a v Holandsku mají leda bohatství prosolené půdy); jedinou podmínkou úspěchu je vzdělání obyvatelstva od žáků základních škol až po nositele Nobelovy ceny. Na to se ve vyspělých společnostech dávají peníze (lze jistě připustit kontrolu takových finančních toků, avšak bůh nás chraň před tím, že ji budou provádět politici samotní!).

Je to tudíž přesně naopak: výzkum a vyučování je pro společnost klíčovou službou a je třeba mít stále na paměti to, že jde o službu veřejnou nikoliv v tom, že by university tyly z toho, co jimi jiní dávají, nýbrž cosi cenného poskytují university a společnost to pak skrze vzdělané studenty spotřebovává. Bezesporu by akademikové mohli žádat, aby se vzdělání přesunulo do komerční roviny, na čemž by především akademikové vydělali. Doporučoval bych, aby si toho politikové všimli - dokládá to, že motivy členů universitní obce nejsou sobecké. Jsou totiž pádné důvody pro to, aby se náklady za vzdělání hradily z veřejných zdrojů (hlavně není možné, aby si při chybějícím poskytování výhodných půjček každý student hradil své studium z vlastní kapsy).

Na tomto pozadí je třeba poukázat k tomu, že platy učitelů jsou u nás vskutku mizerné (v BRD to uznal i ústavní soud a to jsou při tom v BRD platy na universitách daleko vyšší než u nás) a ještě bídnější je to s penězi na bádání (díky tomu se ti nejlepší uchylují do ciziny). V žádném případě tomu ovšem není tak, že peníze z veřejných zdrojů na university jsou milodarem.

Když pak president Klaus tvrdí, že studium na vysoké škole zadarmo je parazitování studentů na zbytku naší společnosti (chtělo by se dodat, že nejsou zapojeni do výroby a pracovního procesu čili do vytváření skutečných hodnot), pak je v tom něco naprosto obludného. Dokládá to jen, že Klaus své ekonomické vzdělání získal za komunismu a že je stále v zajetí úvah o nadhodnotě, výrobních silách a výrobních prostředcích či dokonce třídním boji - bez toho, že by byl s to své nereflektované předpoklady reflektovat a něco s tím dělat. Stejně tak by to totiž vyjádřil i Klement Gottwald.

P.S. Velmi rád bych si přečetl disertační a habilitační práci našeho vynikajícího ekonoma dlícího nyní na Hradě. Kde je k sehnání? (Podle zákona měla vyjít tiskem.)

Převzato z blogu autora