Přiznávám se, že jsem se na počátku devadesátých let hrdě hlásil do tábora klausovců. Věřil jsem, že program Václava Klause a jeho ODS na rychlý přechod od zpotvořeného socialismu ke kapitalismu bude pro nás všechny to nejlepší.

Tvrdé vystřízlivění

Postupně jsem však začal střízlivět – přispěla k tomu poznání, že Klausovi nevadí chybějící právní řád pro kapitalismus, podivná privatizace některých státních podniků, popírání existence špinavých peněz, vychvalování některých českých podnikatelů, ze kterých se vyklubali podvodníci (nejkřiklavější příklad: "pirát z Prahy" Viktor Kožený), aféra s financováním ODS, opoziční smlouva se šéfem sociálních demokratů Milošem Zemanem, kterou jsem vnímal jako zradu, i řada dalších věcí. A hrozně mně vadilo, že neuznával význam disentu pro sametový převrat, že s jeho vůdcem Václavem Havlem nenašel kvůli své namyšlenosti společnou řeč a že mu byla vždycky bližší hospodářská prosperita než morálka. Na druhé straně jsem ho velebil, že naši ekonomiku rychle začlenil do vyspělých trhů Západu, s Vladimírem Mečiarem se dohodl na nekrvavém rozchodu se Slováky a dovedl nás do Evropské unie a NATO, byť měl k oběma organizacím určité výhrady.

Když ODS krutě prohrála v létě 2002 parlamentní volby, skončila po čtyřech letech opoziční smlouva s ČSSD a Klaus musel opustit mocenské křeslo předsedy Poslanecké sněmovny. V prosinci 2002 se vzdal předsednictví ODS, protože začal pomýšlet na Hrad – Havel za několik týdnů končil. Předání moci ve straně, kterou vytvořil, však nezvládl – místo jeho korunního prince Pavla Béma zvolili Mirka Topolánka, jehož okamžitě označil za "falešného a prázdného". Neuvědomil si, že je to začátek i jeho pozvolného politického sešupu.

Tento "falešný" Topolánek dopomohl Klausovi dvakrát na Hrad. V únoru 2003 ho díky jeho obrovskému úsilí zvolili poslanci a senátoři (nejen za ODS, ale i komunisté a část rozhádaných socialistů). Podruhé zopakoval Topolánek tento husarský kousek o pět let později. Vstupem na Hrad 7. března 2003 Klaus okamžitě vyrostl – především ve svých vlastních očích.

Neomylným papežem

Druhý český prezident si nepotrpí na vděčnost. Svého stranického nástupce potápěl, zvláště když v roce 2006 sestavil pravicovou vládu. Stále víc oponuje vládní politice – tím dělá kabinetu potíže, levici radost a republice ostudu. Pustil se do kritiky Evropské unie, někdy i do NATO, má časté výhrady k vládní politice, vetuje velké množství zákonů, dokonce neuznal výroky Městského soudu a Nejvyššího správního soudu – tím se povýšil do role neomylného papeže. Na jaře 2009 vyvrcholil tento tlak neobvyklým činem – Klausovi panošové pomohli levicové opozici svrhnout Topolánkovu pravicovou vládu. Bez ohledu na to, že republika právě úspěšně předsedala Evropské unii. Měli jsme ostudu po celém světě.

Snahou ze zákulisí ovlivňovat činnost vlády se vyznačovali všichni čeští demokratičtí prezidenti T. G. Masarykem počínaje. Avšak nikdy nedosáhly tyto pokusy takových obludných rozměrů jako za Klause. I vstřícného a loajálního premiéra Petra Nečase trápí tak, až ho potápí.

Složitá osobnost, která se sama zesměšňuje

S přibývajícími roky Klaus stále víc chválí a prosazuje Rusko, přitom autoritářství přecházející do skryté diktatury jeho vůdce Vladimíra Putina mu – zastánci svobody – nevadí. O prapůvodu tohoto pohledu se můžeme jenom dohadovat. Možná, že má obavu ze silného vlivu Německa; ostatně to prokázal, když se snažil zabránit privatizaci mladoboleslavské škodovky německým Volkswagenem. Stejně jako národovci v 19. století i nájemník Pražského Hradu zřejmě vidí v Rusku spásu před Německem – a dobře víme, jak tragicky tohle přimknutí dopadlo.

Přesně charakterizoval prezidenta před pěti lety americký velvyslanec v Praze Richard Graber, aspoň podle neoficiálních zdrojů. Klaus je složitá osobnost, instinktivně proamerický, ale nerozpakuje se Washington kritizovat, pyšní se svým intelektuálstvím, je přesvědčený liberál, tedy člověk zakládající si na své svobodě, ale libuje si ve vyvolávání kontraverzí.

Musím připomenout, že Klaus musel být podle svých slov u všeho. Svého času se zesměšnil tvrzením, že se účastnil pražského povstání v květnu 1945 – on, čtyřletý klučík.

Opojen mocí

Dneska mluví do všeho, každého provokuje, ale přitom trvá na tom, aby ho lidé ctili, nekritizovali a neuráželi. Ovšem to není čestná hra. Nicméně tahle neférovost není u Klause ničím novým, prý se tak projevoval i při sportovních utkáních.

Proč Václav Klaus okolo sebe nyní kope jako šílený? Je zoufalý. Až příští rok z Hradu odejde, co mu zůstane? Prezidentská penze, prezidentská knihovna a žádná moc. Jenže právě o ni nechce přijít, zákulisní intrikování mu nebude stačit, potřebuje platformu, kterou viditelně povede. ODS to nebude, svou rodnou stranu chce z pomstychtivosti zničit, ale současně z ní odloupnout skupinu věrných. Na těchto troskách chce vybojovat svůj nový trůn. Tomu by mu měl z Hradu napomoci jeho přítel-rival Miloš Zeman, proto jeho kandidaturu podporuje. Navíc Zeman mu vyhovuje svou příchylností k Moskvě.

Opojení mocí je zhoubná nemoc, proti níž neexistuje lék. Klaus se nechce moci vzdát, i kdyby měl republiku těžce poškodit. Obávám se, že návrh Rity Klímové Václavu Havlovi v listopadu 1989, aby do vedení Občanského fóra přizval ekonoma Klause, byl největším omylem sametového převratu.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz