26.4.2024 | Svátek má Oto


POLITIKA: Zombie světa financí

12.9.2008

Mysleli jste si také, že stát je po vyřešení sporů s Nomurou venku z potíží, které si upletl nekvalitně provedeným zákrokem v IPB před dlouhými osmi lety?

Tak to nás naivních bylo asi více.

Ukazuje se, že smír byla sice dobrá věc, ale přišla trochu pozdě. Žaloba neznámé švýcarské firmy SPB Consortium s kapitálem nějakých padesát tisíc švýcarských franků znamená riziko, že český daňový poplatník zaplatí snad až osmdesát miliard korun. Riziko může ministr financí bagatelizovat, můžeme si s nadějí říkat, že nejde o arbitráž, která podle českých politiků všech barev prý připomíná spíše loupežné přepadení než výkon spravedlnosti, ale přesto jde o riziko reálné. Důvodů, proč nebrat tuhle kauzu zrovna na lehkou váhu, je víc. Ten hlavní však je v předmětu žaloby.

V žalobě, kterou podala zbytková část IPB pod jménem IP Banka v roce 2003, jde totiž přesně o to samé meritum věci, o němž rozhodovala londýnská arbitráž. Tedy o to, že zatímco některým bankám vláda Miloše Zemana pomohla štědrými dotacemi dostat se z nebezpečí bankrotu, tak IPB byla podobná pomoc odmítnuta. Na jaře 2006 vydali londýnští arbitři verdikt, podle něhož se vláda v tomto případě nezachovala fér. Jen dohoda o smíru pak zabránila gigantickému odškodnění a ČR nakonec zaplatila „jen“ zhruba tři a půl miliardy korun.

Městský soud samozřejmě nemusí a zřejmě ani nebude k názoru zahraničních arbitrů přihlížet. Nicméně diskriminace je zakázána i českým zákonem o hospodářské soutěži, a tak to Úřad pro hospodářskou soutěž, který je přímo žalovanou osobou, nebude mít jednoduché. Zvláště když nejlepší právníci světa zaplacení Nomurou složili ve dva roky starém zveřejněném verdiktu kupu právních argumentů dokazujících, že česká vláda IPB skutečně diskriminovala.

Poněkolikáté se tak potvrzuje hloubka diletantství a neodpovědnosti českých politiků od Miloše Zemana po Jiřího Paroubka a zejména Bohuslava Sobotku, kteří nechali arbitráž s Nomurou doběhnout do hořkého konce, ačkoli byla reálná možnost spor ukončit již v roce 2002 a tato šance trvala až do vynesení onoho zlomového verdiktu. Již před volbami v roce 2002 totiž tehdejší ministr financí Jiří Rusnok předkládal vládě návrh dohody o smíru, podle níž by ČR nic neplatila, ale naopak by získala až tři miliardy korun. Jenže přiznat svůj podíl viny na zpackaném zásahu v IPB bylo nad morální síly tehdejší vlády i vlád následujících.

Nelze nepřipomenout, že na prodlužování sporu měla svůj podíl ČSOB, které právní nejistota vyhovovala, protože jí dávala větší sílu v jejích vlastních sporech s ministerstvem financí a Českou konsolidační agenturou. A byl to právě ministr Sobotka, který těmto zájmům ustupoval tak, že byl občas v nadsázce označován za ministra nikoli za ČSSD ale za ČSOB.

A právě Sobotka spolu se zmíněnou největší českou bankou tím, jak řešili celou složitou transakci a jak vykládali uzavřené smlouvy, mají největší podíl na tom, že se z někdejšího „Lva ve světě financí“, jak si IPB až do svého krachu říkala, stala po smrti zombie rvoucí veřejné rozpočty tak, až z nich miliardy stříkají.

MfD, 9.9.2008

Autor je ředitel redakcí Czech Business Weekly a Profit